Komunisti měli viset,

skví se na banneru Paměti národa jako titulek u citace několika vět Ivana Martina Jirouse. Banner stojí osamoceně na Hlavním nádraží, a protože hodně lidí čte jen ty titulky, křičí do veřejného prostoru hlavně tuto jednu informaci. Na sociálních sítích se rozhořela diskuse, zda to je, anebo není v pořádku. A jestli to vyjadřuje postoj Paměti národa, anebo je to „jen citace“.

Podíváme-li se o kousek výš, zjistíme, že to citace není, protože Jirous říká:

Měli jsme je soudit na způsob Norimberského procesu. Měli jsme pověsit dvanáct největších zrůd.

V několika větách se rozhořčuje nad příliš sametovým průběhem revoluce, kdy podle něj měli být potrestáni lidé zodpovědní za to, co se tu před rokem 1989 dělo. Podle Jirouse jsme měli být jako oni.

Že titulek posouvá už tak dost sporné sdělení, že z banneru není vůbec jasné, jak citace vznikla, že Jirous určitě neřekl jen těchto pár vět a někdo právě tyto věty záměrně vybral jako nosné, že stojí banner osamocený na Hlaváku – to všechno vytváří kontext, který je pro celý spor zásadní. I kdyby se autoři projektu stokrát dušovali, že oni nechtějí nikoho věšet, výběr citace i způsob, jakým s ní naložili, o nich vypovídá mnohé.

Jsem na téma věšení komunistů přecitlivělá. Za posledních devětadvacet let jsem si mnohokrát vyslechla, že měli být pověšeni moji rodiče, protože jsou/byli komunisti. Když se ozvu, že v KSČ nebyli, dozvím se většinou, že se do vězení dostali, protože byli příliš levicoví i na komunisty. Zmatení jazyků mě většinou vyřadí z následné diskuse – už nevím, co bych měla odpovědět. Několikrát jsem si přečetla, že je měli pověsit i s dětmi, nikdo se mi to, pravda, neodvážil říct do obličeje, jen mi to různí stateční bojovníci proti komunismu psali (obrněni svými počítači) z tepla domova. A další mi mnohokrát tvrdili, že nemám právo se vyjadřovat veřejně k otázkám týkajícím se komunismu, protože můj děda byl komunista. Asi proto, abych nezapomínala, že kádrování a dehonestace rodinných příslušníků je pořád oblíbená taktika.

Když se takhle navezou do mých rodičů, přemýšlím, zda mám říkat, že nebyli členy KSČ, anebo jestli se mám ohradit proti způsobu argumentace, kdy mě soudí na základě (domnělých) vin mých rodičů. S dědou je to složitější, on skutečně členem KSČ byl, a dokonce se v padesátých letech podílel na vylučování lidí z vysoké školy. Zároveň byl děda jeden z lidí, kterých jsem si v životě nejvíc vážila. Komunistou se stal proto, že se narodil do bohaté rodiny a rozdíly mezi jeho životními podmínkami a podmínkami ostatních dětí pro něj byly bolestné. Později přiznával, že podlehl v mládí fanatismu, a celý život se snažil toto své selhání odčinit. Kromě toho, že za normalizace strávil sedm let ve vězení, proslul svou otevřeností a schopností vést s kýmkoli dialog. Od něj jsem se v tomto ohledu nejvíc naučila. To on mě naučil, jak odolávat fanatismu ve vlastní hlavě. Vít Janeček o mém dědovi natočil dokumentární film Dějiny Jaroslava Šabaty, kde se vyrovnává se svou minulostí. Mohli by se na něj podívat i lidé z Paměti národa, třeba by se něco přiučili. Život je někdy složitý a v diskusi s těmi, kteří chtějí ostatní věšet na základě nějaké charakteristiky, asi nemá smysl ztrácet čas a energii.

Ať už tvůrci výstavy Paměti národa chtěli svým počinem dát najevo cokoli, tu-to složitost lidských osudů, postojů, které se u mnohých vyvíjely, příběhů selhání i velké odvahy – tuto složitost zabíjejí.