Nikdy jsem nerozuměla tomu, proč je kritika politiky izraelského státu některými lidmi vnímána jako projev antisemitismu. Států je na světě hodně, mnohé činily a činí řadu pochybných kroků a je zcela normální, pokud je za to kritizujeme. Přesto se údajný antisemitismus jako „argument“ pořád vrací. Až poslední dobou, kdy můžeme mezi českou kulturní elitou pozorovat nárůst rusofobie, začínám chápat, že v perspektivě některých lidí se různé oblasti promíchávají: jednotlivci a státy, kvalita lidí a úroveň politiky jejich státu.

Když mluvím o rusofobii, nemám tím rozhodně na mysli kritiku politiky Ruské federace. Sama se řadím k lidem, kteří jsou k ní kritičtí spíše více než méně. Rusofobií míním hodnocení Rusů větami typu: „mají tu rozpínavost v sobě“, „přišli a chovali se se svou typickou přezíravostí“, „byli tam nějací Rusáci a chovali se, jako by jim to všechno patřilo“. Když jsem se několikrát proti podobným hodnotícím soudům ohradila a poukázala na to, že jsou rasistické, dozvěděla jsem se v lepším případě, že nemám smysl pro humor, v horším pak, že jsem ruský troll. Tak už většinou mlčím a jen si v duchu říkám, jak mohou lidé – tak citliví k různým projevům nenávisti – vypouštět podobné věty. A stejně jako u všech podobných projevů vůči jakýmkoli skupinám přemýšlím, jak takové výroky dopadají na ty, kterých se přímo týkají a musí se s nimi pořád dokola setkávat.

S podobným směšováním se setkávám i u Spojených států amerických. Vícekrát jsem kritizovala americkou politiku ve světě a mnohokrát jsem si vysloužila pověst někoho, kdo nemá rád Američany. Proč ale, proboha? Člověku se pokaždé vtírá otázka, zda je takovým xenofobem i ten, kdo kritizuje svůj vlastní stát. Američanům je toto naštěstí dovoleno. U Rusů se to přímo vítá, budou to zřejmě nějaké příslovečné výjimky. S Izraelci už je to komplikovanější. A nejhůř jsou na tom Židé, kteří nežijí v Izraeli. Těm je často přisouzena nálepka „sebenenávistných Židů“. To označení je tak podlé a surové, že nemá obdoby. Ten, kdo je užívá, odebírá lidem právo na jejich vlastní názor a odlišný výklad velmi komplikované historie a skutečností, a to na základě jejich etnického původu. Neumím si představit nic paternalističtějšího a v důsledku rasističtějšího než toto bohapusté psychologizování.

Napadá mě jediný argument, který spojí občany státu s jeho politikou. Jsou jím svobodné volby v demokratickém státě. Jenže právě volby vypadají z dálky často jinak než zevnitř. Za prvé: řada lidí k volbám nechodí. A to nejen proto, že je jim všechno jedno, ale kupříkladu kvůli ztrátě víry, že by mohli věci jakkoli ovlivnit. Dříve jsem tímto postojem trochu pohrdala, ale začínám ho docela chápat. Za druhé: politiku jednotlivých států posuzujeme podle našich kritérií a podle toho, co vidíme, nicméně voliči mohou mít kritéria jiná. Třeba americké prezidenty jsme si zvykli posuzovat podle toho, jakou politiku měly USA ve světě, přitom ale zcela pomíjíme domácí politiku, podle které se mohli rozhodovat voliči. Ve státě, kde mívají texty s domácí tematikou násobně vyšší čtenost než články o zahraničí, bychom pro to mohli mít pochopení. Vítěznou vládu tak nakonec volí jen menšina obyvatel a často je k tomu mohou vést jiné důvody, než si myslí chytráci z dálky. Stačí se podívat na situaci tady a teď. Opravdu byste chtěli, aby někdo posuzoval váš charakter nebo dokonce úroveň vašeho lidství podle současné reprezentace českého státu?