Před několika týdny jsem konečně pochopila, že protestují-li lidé v roce 2018 proti komunismu, neznamená to, že by si mysleli, že je rok 1988, ani to, že nám aktuálně hrozí znárodňování a zavádění beztřídní společnosti. Nemusí to dokonce ani znamenat, že protestujícím vadí levicová politika. Za bojem proti komunismu je často více či méně konkrétní obava z omezování osobní svobody, autoritářství anebo prostě jen nechuť k současnému politickému vývoji. Znechucení nad chováním nějakého oligarchy anebo politiků, kteří kradou už přespříliš. Protest proti komunismu je tedy jen jiný název pro protest jako takový. A ještě jedním specifikem se vyznačují takové demonstrace: když se člověk k takovému protestu přiblíží, dýchne na něj étos 17. listopadu, uvnitř jeho hrudi se zažehne plamen, pro který má prostě smysl žít. To se to pak protestuje.

Jediná nevýhoda nikdy nekončícího boje proti komunismu je, že většina lidí, stejně jako donedávna já, úplně nechápe, proč právě proti komunismu, když tu máme tolik opravdových problémů. To působí jako další faktor, který rozdělenou společnost příliš nespojuje, a je to naprosté zmatení jazyků. Nepomůže ani to, když se v Českém rozhlase stále připomínají hrůzy komunismu, právě naopak. Tváří v tvář reálným problémům současnosti – jako jsou exekuce násobně převyšující původní dluhy, drahé bydlení, nízké mzdy nebo otřesné pracovní podmínky – musí být pro mnoho lidí nepochopitelné, proč někdo protestuje proti komunismu. Když si společně s manželem vyslechneme z rádia další připomínku komunistického režimu, tvrdí vždycky, že „komančové s těma partyzánama neblbli zdaleka tolik, jako se dnes blbne s komunistama“.

Po svém prozření o povaze protestů, kde se brojí proti bolševikům, komunistům a estébákům, jsem měla cestu na Slovensko, abych zjistila, že se tam děje sice něco jiného než u nás, ale starý dobrý boj proti komunismu tam také najdete. Na demonstraci proti Ficově vládě jsem se cítila v jistém ohledu podobně jako na demonstraci proti Ondráčkovi a Babišovi. Stála jsem na náměstí Slovenského národního povstání a bylo to jako doma na Václaváku. Paralelu s komunismem udělalo několik řečníků v projevech a revoluční duch mě ovanul tak silně, až jsem si říkala, proč jsme se vlastně dělili, když bychom si tak rozuměli.

Hlavně tedy v tom, jak si uvnitř společnosti nerozumíme. Během své cesty jsem se potkávala s lidmi, kteří v minulosti byli vždy proti Smeru i Ficovi, a i když třeba někteří přímo nežijí politikou, více či méně souzněli s kulturní elitou. Teď mi otráveně vyprávěli o protestech, kterým přestávají rozumět. Najednou mají pocit, že vlastně fandí Ficovi. Pochopila jsem, že spor liberální levice s liberální pravicí o termíny a antikomunismus, který nemá s bojem proti komunismu nic společného, nebyl zbytečný. Tedy asi byl, protože se nepodařilo ani vysvětlit si vzájemně, o čem vlastně mluvíme, ale každopádně nebylo zbytečné chtít o tom vést diskuzi. Začne-li vrstva společnosti, která má vliv na média a veřejnou debatu, používat jazyk, který je povětšinou nesrozumitelný, nemůže z toho vzejít nic dobrého. A něco takového se děje při odkazování na minulý režim při všech možných problémech, se kterými se jako společnosti potýkáme. Přitom čeština i slovenština jsou krásné a bohaté jazyky, které umí přesně a barvitě popisovat – nejen – bídu života a které je možné použít k živelnému dialogu. Nikoli jen mezi Čechy a Slováky, ale uvnitř národů.