„Vy budete určitě feministka,“ řekl podezíravě lékař v Ostravě-Kunčicích, ke kterému jsem přišla, aby mi dal potvrzení, že jsem zdravá a že můžu pracovat v třídírně odpadu. Otázku položil hned poté, co jsem se mu přiznala, že jsem novinářka a odpad budu třídit v rámci své práce na reportážích z nekvalifikovaných nízkopříjmových zaměstnání. Pan doktor si totiž moc rád povídal a kladl mi otázky tak dlouho, až jsem už neměla sílu uhýbat a řekla mu pravdu. Když jsem se přiznala, že feministka jsem, vyslechla jsem si dlouhou přednášku o tom, že ženy jsou méně racio-nální než muži, nejsou ani tak silné, a proto je pochopitelné a spravedlivé, že vydělávají méně a nejsou v řídících funkcích. Pak zjistil, že jsem vystudovala romistiku, a dlouze mi vysvětloval, že „Cikáni“ se štítí práce a jsou nepřizpůsobiví. Čest výjimkám, kterých mi sám vyjmenoval celou řadu. Ale to jsou jen výjimky, které jasně potvrzují, že celkově je to pakáž. Nakonec to celé zakončil tvrzením, že „Cikáni jsou jako muslimové, jen nemají tu ideologii“. V tu chvíli mi došlo, že jsem podobné řeči už hodně dlouho neslyšela.

Během doby, kdy jsem pracovala v továrnách, jsem prakticky nebyla na internetu a nečetla jsem diskuse na sociálních sítích. A moji kolegové řešili ledacos od fotbalu a toho, co bylo včera v televizi, přes slevy v supermarketech až po starosti, z čeho zítra uvaří oběd a za co koupí dětem boty. Feminismus neřešil nikdo, ale nikdo mi také ani jednou nedal najevo, že bych snad byla jakkoli nekompetentní k čemukoli, protože jsem ženská. S anticiganismem jsem se setkala v jakési podobě dvakrát, vždycky ale u lidí, kteří měli maturitu. Ti ostatní většinou pracovali v kolektivech, kde bylo Romů celkem dost a kde bylo jasné, že v tom jedou všichni spolu. Možná doma „na Cikány“ nadávali, ale v práci s nimi sdíleli dobré i zlé. A na migraci nepřišla řeč ani jednou. Ani tam, kde pracovali lidé ze Sýrie nebo z Jemenu. Kolegové se k nim chovali zcela normálně a vypadalo to, že jediný, kdo řeší jejich původ, jsem já. Až jsem se za svou zvědavost a všetečné otázky styděla.

Nevím samozřejmě, jak by tihle kolegové odpovídali na otázku, jestli se bojí migrace, ale konkrétních uprchlíků se rozhodně nebáli ani náhodou a chovali se k nim se stejnou úctou či neúctou jako ke všem ostatním. Proto jsem přemýšlela nad tím, proč se druhé kolo prezidentské volby tak jednoznačně točilo kolem otázky migrace. Když lidé okolo Miloše Zemana nechali oblepit republiku plakáty, na kterých stálo „Stop imigrantům a Drahošovi, tato země je naše! Volte Zemana“, bylo jasné, že téma vyhodnotili jako nosné. Zřejmě jim tak vyšly jejich průzkumy, kde se nejspíš vyskytovalo slovo migrace. Slova však žijí svým vlastním životem a ne vždy mají úplně přesný obsah. Když vyslovíme slovo Cikán, cikánský, na-skočí nám celá řada asociací, malinko to voní kouřem, vidíme ženy tancovat u ohně, je to exotika. Trochu tajemnou auru má kolem sebe stále ještě i slovo Židé, židovský. Přitom živí Romové a Židé, které známe, mohou být prostě jen naši přátelé, známí a kolegové bez tajemna, obrazů a vůní.

Slovo migrace nese asociací celou řadu a u mnoha lidí vzbuzuje strach. A kdopak to téma udržuje při životě? Třeba ta média, která nám místo informací dodávají manipulativní zábavu prokládanou placenou reklamou a jsou vším, jen ne veřejnou službou.