Hučení v úle
Saša Uhlová

V novém roce netrucuju

Když přijde někdo, kdo se mi posmívá, vnímám to jako jeho selhání, už nebojuju s celou skupinou a neotravují mě staré křivdy.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 1/2018

A na truc to neudělám, ať vidí! Zalykala jsem se vzteky a plácla jsem sebou na zem. Na truc celému světu a debilním dospělým a hloupým pravidlům a hlavně velké nespravedlnosti. Nakonec vyrosteme, ale většinou nezmoudříme hned a hlavně ne úplně. Už sebou sice neplácáme nutně na zem, často ale jednáme na truc někomu nebo něčemu. Na truc můžeme i volit. Není to sice tak efektivní jako vytočit rodiče, máme totiž jen jeden hlas a ten sám o sobě nic nezvrátí. Když se nás však najde víc, výsledek může být uspokojivý. Aby nás však bylo víc, potřebujeme pomoc lidí, kteří jsou schopni vnímat náš pocit nespravedlnosti, reagovat na něj a zároveň mají nějakou moc. Ať už proto, že jsou politici, novináři, nebo jiné osobnosti ve veřejném prostoru. Cítit zastání je vždycky příjemné.

Dlouho jsem vnímala rozdělení české společnosti jako konflikt elit a neprivilegovaných vrstev. Mohla za to moje odtrženost od mediální reality. Když už sleduju televizi, tak nějaký zpravodajský pořad na ČT24. Proto mi dlouho unikala existence televizí, jako je Barrandov nebo Prima, respektive jejich význam. Občas si sice přečtu Mladou frontu, ale spíš tak tuším, že i tam se občas odehrávají boje elit proti elitám. Nebo co jiného jsou lidé, kteří ovlivňují mediální prostor? Jsou to elity. Stejné elity jako ty, které za všechno můžou a je potřeba jim na truc volit. Anebo jiné elity, to je celkem jedno. Každopádně by se bez lidí, kteří mají prostředky, moc a možnost propagovat své myšlenky v médiích, pokud jim rovnou nepatří, těžko vytvářely obrazy nepřátel. Ať už je tím nepřítelem naše pražská kavárna, anebo nějací její domnělí chráněnci. I příslušník elit se samozřejmě může skutečně postavit na stranu neprivilegovaných, ale dělá-li to jen z vypočítavosti, většinou se to dříve či později projeví nějakým asociálním výrokem, ze kterého je patrné, že ani vteřinu nepřemýšlel nad tím, jak se žije lidem s nízkými příjmy.

Možná, že elity, které si svou kariéru budují tím, že štvou proti jiným elitám, jsou nakonec lidé, kteří se cítí zneuznáni a někde na jejich cestě je potkala nějaká velká nespravedlnost. Mám pro ně pochopení, stejně jako pro všechny neprivilegované, kteří se cítí zneuznáni. Taky to tak mám. Křivd jsem zažila tolik, že bych mohla pojmout tyto sloupky jako svou vlastní psychoterapii a celý rok je postupně vyjmenovávat. Jedné jsem se ale letos zbavila. Týká se té proklaté pražské kavárny.

Vyrůstala jsem v devadesátých letech v Praze, kde jsem byla pro svůj původ a názory na okraji. Byla jsem komunistkou a nechápala jsem proč. To ve mně vytvořilo blok, kterého jsem se celé roky nemohla zbavit. Jakmile jsem potkala někoho, kdo se do mě pro mé skutečné, častěji však domnělé názory navezl, vzplanul ve mně pokaždé hořký plamen negativních vášní. A v tu chvíli se probudily všechny staré křivdy a hlavně jsem začala pražskou kavárnu vnímat jako nějakou skupinu nepřátel. Přitom to žádná pevně ohraničená skupina není. Důkazem je, že třeba já k ní někdy patřím, jindy ne. Loni se ta křivda najednou ztratila. Když přijde někdo, kdo se mi posmívá, vnímám to jako jeho selhání, už nebojuju s celou skupinou a neotravují mě staré křivdy. Strašně se mi ulevilo. Je to mnohem lepší než neuspokojující uspokojení, které člověk cítí, když to někomu nandá a udělá něco na truc. Vřele doporučuju.

Chviličku.
Načítá se.
  • Saša Uhlová

    (1977), novinářka, vystudovala romistiku na FF UK, po studiích se živila antropologickým terénním výzkumem v sociálně vyloučených lokalitách. Čtyři roky učila na Romské střední škole sociální v Kolíně, v letech ...
    Profil

Souvisí

  • Deník
    Saša Uhlová

    Už mě nikdo nepoznává

    Zbytek dopíšu zítra, jsem mrtvá, ale dnes pustili Kajínka, jak jsem zjistila po návratu domů. V Albertu to pochopitelně nikoho nezajímalo o nic víc než pád nepád vlády.

    Reportáže – Reportáž
    Z čísla 16/2017
  • Takto nazvané čtyřhodinové pásmo v režii Asociace spisovatelů a časopisu Tvar tvořilo doprovodný program letošního knižního jarmarku malých nakladatelů KNIHEX 06, který se konal v Praze na ostrově Štvanice 19. června. Součástí pásma byla přednáška o protektorátní poezii, moderovaná debata na téma „fašismus versus demokracie“, hudební vystoupení, autorská čtení a performance. Ke třem stěžejním bodům programu – přednášce, debatě a performanci – se vracíme v následující reportáži.

    Reportáže – Literární život
    Z čísla 14/2016

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.