1/2018
Nemusíme být fyziky, abychom věděli, že bez slunce nemůžeme žít. Že slunce je životodárné.
Milí čtenáři Tvaru,
v novém roce vás vítá první číslo; jeho tématem není nic menšího než slunce. Nemusíme být fyziky, abychom věděli, že bez slunce nemůžeme žít. Že slunce je životodárné. Dávné národy uctívaly slunce jako manifestaci božství a jejich víra nebyla vůbec pošetilá ani naivní. Majestátní Ra vyplouval ve své sluneční bárce každého dne na oblohu, aby jej pokaždé spolkl krokodýl noci a ráno opět vyplivl. V tomto znamení rostly civilizace a kultury, včetně těch zakládajících. Carl Gustav Jung se ve svých pamětech zmiňuje o návštěvě indiánů kmene Pueblo, kteří švýcarskému psychologovi vysvětlili, že svými rituály udržují slunce v chodu. Kdyby ustali, ustala by i životodárná pouť jejich Otce. Protože byl Jung moudrý muž, a ne nadutý běloch, jejich víře se nevysmál, naopak spatřil v této představě hluboký vztah ke kosmologické realitě, propůjčující člověku nevídanou důstojnost. Oč povrchnější je náš vztah ke slunci, je-li pro nás jen samozřejmostí, žhavou a vzdálenou. Akosmizace života, jeho odpojení od kosmické dimenze činí naše životy scvrklými a bezvýznamnými. O to snáze se nám plundruje život na naší planetě. Jsme tak chytří a povznesení nad kosmos, až hrozí, že tento život svojí nenasytností a nadutostí zahubíme. Už delší dobu se domnívám, že ekologické vědomí bude od nás lidí vyžadovat mnohem víc než jen kosmetické opravy. Klimatické změny nás svými dopady teprve začínají ohrožovat. A je symptomatické, že globální oteplování a další projevy nerovnováhy na Zemi popírají z politiků ti nejnadutější, jako třeba náš exprezident nebo Donald Trump. Ovšem obrat k ekologické kultuře bude muset proběhnout nejen v hlavách, ale i v srdcích. V srdcích budeme muset zůstat se Zemí, řečeno s profesorem Šmajsem, jehož v tomto čísle zpovídal kolega Lukáš Senft. I z těchto důvodů jsme slunci věnovali první číslo, slunci fyzikálnímu, literárnímu, symbolickému, duchovnímu i filosofickému.
V posledním loňském čísle jsem slíbil, že na tomto místě oznámím vítěze/vítězku prvního kola Tvárnice – ankety o Kritika roku. Nuže, nechť prapory zavlají, zvony se rozbuší a trouby zahlaholí: kritikem roku se stala Olga Stehlíková, básnířka, editorka a kritička. Na ní teď bude sledovat po celý rok 2018 literární produkci a posléze udělit Tvárnici – cenu za Dílo roku – a své rozhodnutí důkladně zdůvodnit. Není to tak docela záviděníhodná role a dovedu si představit, jak už teď mnohým vržou panty a skřípou násadky per… Olze nicméně gratuluji a jsem moc rád, že patří mezi naše stálé spolupracovníky a svými recenzemi a kritikami přispívá i do Tvaru. V příštím čísle Vám Olžino myšlení o literatuře představí tematický rozhovor. A tamtéž zveřejníme prvních pět míst celé ankety plus pár zajímavostí, které se hlasování týkají.
Přeji vám sluncem ducha prozářený rok 2018!
To hlavní
-
Přírodu, včetně člověka, potom evoluční ontologie chápe jako výsledek přirozené tvořivé síly vesmíru a Země. Země je totiž planetou, která si podle Jamese Lovelocka sama regulovala příznivé podmínky pro rozvoj života, a to už dávno před vznikem člověka.
-
Staří umísťovali božstva do Slunce. Buď zkoumáme jeho substanci, anebo jeho síly: v jeho substanci nacházíme esenci, život, inteligenci; esenci nazýváme po jejich způsobu Nebem, život Rheou, inteligenci Saturnem.
-
Když přijde někdo, kdo se mi posmívá, vnímám to jako jeho selhání, už nebojuju s celou skupinou a neotravují mě staré křivdy.
-
Černé slunce je černější než čerň, přesto září a temně světélkuje a tím se otevírá průchod k některým z nejnuminóznějších aspektů psychického života.
-
A když už myslíš, že zánik je nevyhnutelný, že hranice bytí se zjevila jednou provždy v nekonečné souši a vyprahlosti, v tom drcení sluncem, zjeví se další spojenec kalábrijského slunce – moře.
-
Jsme Sluncem doslova drženi. Kdyby nás propustilo ze svazku, který nás k němu poutá, odpluli bychom hluboko do vesmíru.
-
Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru