smajs
Slunce
Rozhovor s Josefem Šmajsem

Ponechte srdce na straně Země

Ptá se Lukáš Senft

Přírodu, včetně člověka, potom evoluční ontologie chápe jako výsledek přirozené tvořivé síly vesmíru a Země. Země je totiž planetou, která si podle Jamese Lovelocka sama regulovala příznivé podmínky pro rozvoj života, a to už dávno před vznikem člověka.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 1/2018

Jste tvůrcem evoluční ontologie, která se krom jiného věnuje také vztahu přírody a kultury. Jak byste svůj přístup představil člověku, který o něm nikdy neslyšel a o enviromentální krizi se nezajímá?

To by patrně nebylo možné. Evoluční ontologie předpokládá upřímný zájem o to, co je bytí, co je skutečnost. Tedy také zájem, jak bytí vznikalo a jakou má strukturu. Není pro povrchní a k obecným problémům lhostejné lidi. Jde totiž o vysokou úroveň teoretické abstrakce při snaze správně postihnout celek světa. Tento nový obor procesuálního filosofického tázání, který přihlíží jak k dnešní úrovni dílčího vědění, tak zejména ke stavu dnešního světa, nemůže tedy snadno navázat na tradiční ontologii. Tradiční ontologie, která byla spekulativní a útěšná, po Kantovi a Heideggerovi téměř zanikla. Vzpomínám si, že už v době studia mě trápila stará antická otázka, z čeho a jak bytí vznikalo? Intuitivně jsem tušil a říkám to stále, že ontologie je nejen možná, ale že je také nejdůležitější teoretickou disciplínou. Brzy jsem však pochopil, že existují jen dva způsoby vzniku všech struktur kolem nás. Způsob přirozený a způsob umělý, kulturní.

Ještě nyní doplním, že jde o teorii, která se pokouší vnést jasno nikoli primárně do systému přírody, ke kterému patříme, ale do zatím neprůhledného systému kultury, do konfliktního vztahu kultury a přírody. Strukturu neživé přírody totiž už na počátku novověku částečně projasnila, i když pouze mechanicky, Newtonova fyzika. Živou přírodu učinili v devatenáctém století lépe pochopitelnou Darwin a Mendel. Avšak kultura jako nejrychleji rostoucí část pozemského bytí, která dnes svou expanzí ohrožuje sebe sama, zůstává bohužel nepoznaným jsoucnem.

Zkoumáním kultury se přece zabývají společenské vědy.

Dnešní společenské vědy jsou ovšem plytké a zbytečně propojené s mediální mocí. Evoluční ontologie má odvahu jasně a zřetelně povědět, že kultura jakožto lidské dílo není pokračováním evoluce přírody, že není rozšířeným fenotypem člověka, jakým jsou například u bobrů jejich hráze. Hájí zatím menšinový názor, že je umělým systémem s odlišnou vnitřní informací – duchovní kulturou. Tvrdí, že je lidmi dočasně budovanou stavbou, která nemá vlastní teritoriální, látkovou ani energetickou základnu. Místo, látku, energii i špatně z přírody přečtenou informaci krade Zemi. Konflikt kultury s přírodou je proto podle mého názoru ústředním existenciálním problém dneška.

Rozumím. V čem tedy konkrétně spočívá nový pohled evoluční ontologie?

Ještě než se o to pokusím, vzdám vám upřímnou poklonu. I podle několika mých filosofických příznivců, jimž jsem vaše otázky pro tento rozhovor ukázal, se tážete způsobem, jehož by většina českých filosofů, kteří interpretují hlavně minulost a klasické texty, nebyla schopna. A nyní již k té otázce.

Musíme začít u pojmu „bytí“. Bytí chápe evoluční ontologie jako aktivitu, jako procesualitu. Pojímá ho jako spontánně onticky tvořivou evoluci, která produkuje tvary, struktury, systémy, uspořádanost (informaci). Provokativně bych na otázku, co vlastně vytváří evoluce, odpověděl, že informaci. Produkuje totiž neživé i živé struktury, pro jejichž zachování žádný zákon neexistuje. Říkám tím, že všechny dnešní struktury vznikly až po velkém třesku. Fyzik L. Krauss by dokonce řekl, že vznikly z ničeho. V souladu s realitou však evoluční ontologie rozlišuje dvě tvořivé evoluce. To, co se v evoluci z hlediska fyziky zachovává (tedy látka a energie), není pro člověka a planetu podstatné. Podstatná je míra přirozené uspořádanosti Země, rozsah a hloubka konfliktu kulturní evoluce se starší a širší evolucí přirozenou.

Jenže evoluce je dost nejasný pojem…

Evoluci chápu širokým způsobem. Zaprvé jako tvořivý proces kosmické aktivity, který konstituoval pozemskou přírodu včetně člověka. Zadruhé jako dočasný a dílčí proces spontánní sociokulturní aktivity lidí. Pouze tento druhý proces vytváří kulturu. Takže kultura vysoce přirozeně uspořádanou Zemi předělává, její evoluce – obrazně řečeno – peče z téže vestavěné mouky: z chemických prvků dávných hvězd. Z nich totiž kdysi vznikala dnešní neživá a živá příroda. Kultura však – na rozdíl od přírody – je umělým, člověkem vytvářeným novotvarem (tumorem) Země. Má jinou vnitřní informaci a po lidském biologickém zániku se proto kulturní bytí nezachová, zachovají se bohužel jen zničené a poškozené přirozené struktury, ztracená informace. A již tento jediný důvod by měl stačit k tomu, abychom z hlediska vyššího principu mravního odmítali nynější splašený ekonomický rozmach a růst, který nutně přirozenou uspořádanost likviduje.

Chviličku.
Načítá se.
  • Josef Šmajs

    (1938, Skvrňov) je profesorem filosofie na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se například filosofii techniky a ekologické filosofii. Vypracoval evoluční ontologii, která popisuje vztah přírody a lidské kultury. V roce ...
    Profil
  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.
    Profil

Souvisí

  • Slunce
    Kateřina Rudčenková, Kamil Bouška, Petr Borkovec, Michal Maršálek, Sylvie Richterová, Petr Král, Miroslav Fišmeister, Martin Reiner, Jan Vozka, Miloslav Topinka, Emil Hakl, Michal Šanda, Jakub Řehák, Albert S. Welig

    Slunce v obrazech současných českých básníků

    Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2018
  • slunce 1
    Slunce
    Adam Borzič

    Kalábrijské slunce

    A když už myslíš, že zánik je nevyhnutelný, že hranice bytí se zjevila jednou provždy v nekonečné souši a vyprahlosti, v tom drcení sluncem, zjeví se další spojenec kalábrijského slunce – moře.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 1/2018
  • Slunce
    Brian Swimme

    Příběh slunce

    Jsme Sluncem doslova drženi. Kdyby nás propustilo ze svazku, který nás k němu poutá, odpluli bychom hluboko do vesmíru.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 1/2018
  • Černé slunce je černější než čerň, přesto září a temně světélkuje a tím se otevírá průchod k některým z nejnuminóznějších aspektů psychického života.

    Esejistika – Studie
    Z čísla 1/2018
  • Právě vychází, Slunce
    Marsilio Ficino

    O slunci

    Staří umísťovali božstva do Slunce. Buď zkoumáme jeho substanci, anebo jeho síly: v jeho substanci nacházíme esenci, život, inteligenci; esenci nazýváme po jejich způsobu Nebem, život Rheou, inteligenci Saturnem.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 1/2018

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.