Lidé
(1945), editor, literární publicista a básník. Literární reflexe publikuje nejčastěji v časopisech Host a Tvar.
Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1968 se zúčastnil studentské Expedice Lambarene. Byl redaktorem měsíčníku Sešity (do jeho zastavení). Poté pracoval jako psycholog, úředník či překladatel (v letech 1980–7 pracoval v Casablance). Věnuje se i práci překladatelské a editorské (např. knihy J. Koláře, V. Linhartové, R. Gilbert-Lecomta ad.) Žije v Praze.
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Nejvýraznějším zjevem české poezie vycházející za hranicemi je Ivan Jelínek. Verše Ivana Jelínka bych chtěl již nyní, dopředu, kva litativně oddělit od textů ostatních básníků, o nichž se zde zmiňuji.
Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)
Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru
Rozrýhnutí prázdna. Stačí zcela nepatrná nepravidelnost na počátku, aby působením gravitace začaly vznikat objekty stále hustší, aby se oddělovaly od okolního prázdna.
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)
Nejvýraznějším zjevem české poezie vycházející za hranicemi je Ivan Jelínek. Verše Ivana Jelínka bych chtěl již nyní, dopředu, kva litativně oddělit od textů ostatních básníků, o nichž se zde zmiňuji.
Rozrýhnutí prázdna. Stačí zcela nepatrná nepravidelnost na počátku, aby působením gravitace začaly vznikat objekty stále hustší, aby se oddělovaly od okolního prázdna.
Rimbaud zůstává živým, pokud si položíme otázku, zda básnici a myslitele zůstávají otevřeni potřebě stát se vidoucím neznáma. Ticho Rimbauda je něco zcela jiného, než prosté zmlknutí.
Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru
Miláčku Apollónův, odpusť mi tento text a věz, že slyším to světlo…
