Nepíši proto, abych již učinil
Ale v naději, že způsobím
Dost možná

Roger Gilbert-Lecomte

Účastníci Vysoké hry se pohybují prostorem, tak jako plují andělé či vesmírné bytosti, kteří mohou volně cestovat do zásvětí, a píšou jen jakési „zápisky z cesty“. –

„Pohybovat se v tomto nekonečném nebo nesmírném pokálu jako ludion, stoupat a zase klesat, lehký a vznosný, jako zpomalený,“ píše Gilbert-Lecomte. Vidět „mořskou vodu jako nechutnou, neprůzračnou, vazkou látku, spíš sliz; snít o duchovní vodě, dokonale průhledné až na dno hlubin“. Také sluch se na okamžik mýlí: „Hřmění vlaku jedoucího po železném městě, andělský vlak na nebi – pravidelný hluk vody, rozhrnované lodní přídí.“ Hranice vnímání se rozpouštějí: „Vodní poušť – písečné moře; rozrýhnutí – protržení povrchové vodní blány, zvuk jako po hedvábí (kdyby to bylo lze slyšet), zastřený zvukem vyvrhované krajkové pěny.“

To, co běžně vnímáme, není celá skutečnost. Naše oči vnímají jen nepatrný zlomek elektromagnetického spektra, uši menší škálu zvuků než třeba pes, ve schopnosti orientovat se v prostoru nedosahujeme úrovně ptáků, naše smysly nereagují na magnetické síly, na proudy kosmického záření či neutrin, procházející naším tělem, nevnímáme blížící se bouřku či zemětřesení. Kdyby oči byly citlivé třeba na neutrinové záření, obloha by vypadala docela jinak, slunce by byla jen malá ostrá tečka. Jde o jinou, bezprostřední zkušenost. Na vlastním těle cítit zakřivení prostoru, rozpínání a smršťování vesmíru, celým tělem vnímat i ty nejvzdálenější vesmírné záchvěvy, nárazy světla či srážky hvězd. Letmý záblesk na hranici postřehnutelnosti. Věčné okamžiky, věčná přítomnost, bez toho, že by plynul čas, ono „punctum stans“ starých metafyzik, neměnný počátek. Chvějící se, zářící bod. Nulový bod ticha/věčna uprostřed vnitřních chvění. Jedině tak lze uchopit skutečnost.

„Vždycky jsem věřil v náhlou událost,“ říká Josef Šíma, „trvající sice jen okamžik, ale tak komplexní, že ji lze přirovnat k chemickým jevům, jako jsou náhlé změny, nebo k biologickým procesům v okamžicích rozkvětu nebo zrození, pro něž byly dřív schystány všechny podmínky: údiv, pocit zastavení dechu, po němž následuje nebo jejž provází výkřik a vidění… Neprošel-li umělec tímto okamžikem soustředění, nadšení blízkého deliriu, neuchopí skutečnost.“ Pro Šímu bylo takovým okamžikem setkání s kulovým bleskem při cestě vlakem mezi San Sebastianem a Hendaye.

Ve vagonu náhle zhasla světla, vlak zastavil uprostřed krajiny. Horko, dusno, nebe pokryté černými mraky. „Na svahu před námi se objevilo jakési světelné ohnisko a zvolna se začalo koulet ze svahu. Sestup tohoto hmatatelného světla trval krátký okamžik, který se mi zdál nekonečný. Pak následovalo několik úderů hromu… Mohl jsem vidět světlo, které se stalo hmotou.“ Mohl je téměř vzít do ruky, uchopit je. Tento svět jako prostor světla. (Rolland de Renéville v jednom textu připomíná, že vyznavači kabaly nazývají světlo tělem Božím, a tudíž tělem absolutní myšlenky.) Něco podobného zažívá Šíma v roce 1924 u Luganského jezera. Zcela nečekaně se ocitá za večerní bouře uprostřed mraků, nabitých elektřinou, které klesly nezvykle nízko. „Přeskakovaly mezi nimi němé blesky. Ve velmi krátkém okamžiku tichého zablesknutí se zjevila a vzápětí zase zmizela zahalená nahost jednoho kaštanu. Bylo to opravdu svlečené tělo. Zhuštěné světlo stvořilo svět.“

Jednou z podob vidoucnosti je představivost, zkušenost básníka. Ale i „poesie zradila, neboť se stala uměním,“ napíše René Daumal. „Od vynalezení knihtisku a rozšíření základního vzdělání se veškerá literatura zvrhla v kejklířství, veřejnou děvku,“ upřesňuje Roger Gilbert-Lecomte, „jen s několika vzácnými, zato však obrovskými výjimkami. A právě jenom tyto výjimky stojí za řeč.“ Novalis, Nerval, Rimbaud, ale i Prorocké zpěvy W. Blakea, E. A. Poe, Baudelairova teorie korespondencí.

Protože to, co vidoucí vidí, je vždycky totožné.

Roger Gilbert-Lecomte

Návrat k počátkům jazyka a zvuku, kdy význam a zvuk byly ještě nerozlučně spjaty. Poesie ve stavu zrodu. Když Roger Gilbert-Lecomte píše své poznámky k Návratu ke všemu, je si plně vědom propasti, kterou vyhloubila řeč, jazyk.

Záblesk světla, které lidé tak ostře vnímají v okamžiku smrti, při přechodu do jiného prostoru. Podobně na tuto mezní zkušenost vzpomínají horolezci, kteří se při výstupu v horách zřítili do závějí sněhu, takže pád přežili. Objevuje se i při pádu do černé díry, jak jej popisují astrofyzici. Prstenec světla, jež krouží kolem černé díry, se při prolétnutí projeví jen jako letmý záblesk. Pohyb se zrychluje, tělo padá hlouběji a hlouběji, dostává podobu vřetena či víru. Hlasy se tříští, vibrují, ozývají se nízké hrdelní tóny, pak táhlé zavytí, přerušené jakoby zapísknutím ptáčat v hnízdě. Na hranici černé díry obraz ztuhne, ustrne, jakoby zmrazen. Horizont událostí, pod ním jen nahá singularita. Hranice jako jednosměrně propustná membrána, kterou lze projít jen tam. Zpět už nelze.

Poesie jako experimentální metafyzika, zbavená jakékoli scholastiky. „Básník může věřit jen své poesii,“ říká jednoznačně Roger Gilbert-Lecomte. Šlo o soustředění se na několik základních metafyzických otázek, bez kompromisů. Podobně současná astrofyzika a kosmologie překračuje práh metafyziky a klade si ty nejzákladnější otázky: „Proč je tu něco spíš než nic?“

Dutý, vyhloubený prostor, jeskyně prázdna, propast nebe. Metafyzika nepřítomnosti:

Co když je každé věci přiřazena jistá nepřítomnost, v níž by trval kvalitativní smysl toho, co bylo?

Nepřítomnost všeho v přítomnosti všeho. „Energie – síla mizející hmoty, znamení nepřítomnosti… I kdyby všichni lidé náhle zanikli v prostoru a čase, sama skutečnost jejich nepřítomnosti by stačila, aby celé lidstvo zachovalo svou totožnost.“ (R.Gilbert-Lecomte) Prostor je v poesii Gilbert-Lecomta vnímán jakoby naruby, něco jako rukavice naruby. Všechno je jiné, ale ve skutečnosti se nic nemění. Je to všechno úžasně prosté. Tam, kde jsi před chvílí stála, je prostor vyhlouben, něco jako plastický otisk tvého těla, jako lastura, v níž není tělo plže. Předmět vyloupnutý z prostoru. Nepřítomnost. Zbývá díra, prázdno. Něco jako díry v poušti. Nebo ostrovy v moři, které jsou vlastně negativními trhlinami na hladině. Stejně tak nepatrný záchvěv větru či krátké zapísknutí ptáčete, jež se zcela nečekaně ozve v tichu, je vlastně trhlinou v tomto tichu. „Má řeč,“ říká Daumal, „je díra v tichu.“ Rozrýhnutí prázdna. Stačí zcela nepatrná nepravidelnost na počátku, aby působením gravitace začaly vznikat objekty stále hustší, aby se oddělovaly od okolního prázdna. Tak jako sotva postižitelná prasklinka v přehradě, kterou voda bezustání rozšiřuje, způsobí protržení přehradní zdi. Oblaka se hroutí pod tíhou vlastní gravitace, prostor se bortí, dochází k rozpínání dovnitř, jako při výbuchu naruby. Nejdříve jen rozrýhnutý, pak protržený, rozťatý, rozevřený prostor. „Socha prázdna, která se dává do pohybu.“ (R. Gilbert-Lecomte) Stále tatáž nepřítomnost všeho, a zároveň přítomnost.

Stvoření vesmíru z ničeho, kvantová fluktuace vakua. Prázdno nabité energií. Dotýká se ho moderní astrofyzika a kosmologie, stejně jako „Hymnus na stvoření“ z Rgvédu, napsaný před čtyřmi tisíci lety. Pěnovitá struktura prázdna. Prázdný prostor totiž vůbec není prázdný, odehrávají se v něm ty nejbouřlivější fyzikální procesy. Prázdno jako meziprostor mezi skutečností a nicotou, prostor mezi smrtí a narozením, jak se o něm píše v Tibetské knize mrtvých. Prolínat s prázdnem, prostoupit jím, nechat se jím rozpustit, pohltit. Tak jako tibetští lámové. Nejprve zmizí nohy, potom zvolna celé tělo, konečně zmizí i hlava. Zůstane jen temný bod, který září.

Bylo to zřejmě k nevydržení. René Daumal se odvrátil naposled, až ve chvíli, kdy začal následovat přísná duchovní cvičení Alexandra Salzmanna. Vysoká hra byla pro Daumala především intelektuální zkušeností. Již v roce 1925 začíná studovat sanskrt, vydává se na iniciační cesty Orientu. Roger Vailland to vzdal už dávno, ve snaze stát se za každou cenu úspěšným spisovatelem. Odvrátil se i ezoterik Rolland de Renéville. Zůstal jen Gilbert-Lecomte. Oslepující záblesk, meteorit, který vzápětí shoří. Nikdy se neodklonil od rizika, jež na sebe vzal. Fyzicky ovšem chátrá, je zcela vyčerpaný. Spíš je divné, že to přežil. Žene ho totéž co Rimbauda do Habeše.

Šel z něho strach,

vzpomíná po letech Pierre Minet.

O to víc, že se rozhodl mlčet. Odvraceli se od něho. Vlastně už nebyl. A právě tehdy začínal existovat. Nesnášeli přítomnost jeho nepřítomnosti. Nešlo to vydržet, vnímat tuto nepřítomnost. V té rýze, co za sebou nechával, se pohybovali tak dva tři lidé. Ale i ti odpadali, mizeli… Měl dar vidění, který pálí, hryže, sžírá stejně jako radium. Byl zasažen zářením. Šlo o pokus o proměnu, tak jako se motýl prodírá kuklou… Přátelé ho opustili. Jedni, aby sledovali vlastní, odlišnou cestu, která jim připadala opravdovější. Jiní ze zbabělosti. Mysleli, že už je po smrti, bylo to pohodlnější… Nepodařilo se mu uniknout ani do šílenství, až do konce zůstal při plném vědomí.

Roger Gilbert-Lecomte je dominantní postavou Vysoké hry. Právě on ji iniciuje, udává tón. Daumal zajišťuje publicitu, shání texty, tiskárnu, peníze na vydávání časopisu. Gilbert-Lecomte jen rozkazuje, dává písemné rady, píše vzkazy, ale sám nedělá téměř nic. Bez Daumala by nevyšlo jediné číslo časopisu. Ale bez Gilbert-Lecomta by nebyla Vysoká hra. Všechno, co napsal, se dotýká neznáma, o němž se v Dopise vidoucího zmiňuje Rimbaud. Gilbert-Lecomte byl od počátku obdařen geniální inteligencí, vystupoval jako krásný mladý muž, jak si romantikové představovali básníka. Pak dochází k proměně. Fyzicky se z něho stává troska. Vzácná jasnozřivost však zůstává. Byla to zvláštní bytost. Možná opravdu anděl, padlý černý anděl. Prokletý. Nebyl schopen se přizpůsobit žádnému zaměstnání.

Zřídkakdy jsem viděl bytost, která měla tolik potíží v každodenním životě,

píše po letech Léon Pierre-Quint.

V osmnácti letech už jen pomyšlení, že by měl vejít do krámu a koupit si chleba nebo šunku, se mu zdálo tak příšerné a odpuzující, že by raději zemřel hlady, jako postava z jeho románu. Když měl něco říct prodavači, červenal se jako panna a chvěl se jako zvon… Přátelé mu pomáhali přežít a on si na to zvykl. Zbožňovali ho už jako dítě, viděli v něm mladého boha, bytost stvořenou z něčeho čistšího než ostatní.

Podle několika rozostřených svědectví chtěl Gilbert-Lecomte napsat román, ale z projektu se dochovalo jen torzo. Mladý muž, znechucen existencí a společností, se postupně snaží zavrhnout všechno, čemu ho naučili či k čemu ho vychovali. Pozvolna se mu daří zapomenout na dějiny, vlastní jména, data, dny v týdnu, čísla. Pokouší se i odnaučit číst. Znaky písma se mu brzy stávají jen nepochopitelnými shluky černých skvrn na bílém pozadí, něco jako rozmazané obrazy na plátně kina, jak je vidí divák, který sedí příliš blízko. Rozhodne se udělat ještě další krok zpět, aby se ponořil do onoho všeobjímajícího v š e h o. Už nedokáže ani používat rukou, nedokáže chodit, není schopen jíst. Nemůže už ani opustit svůj ubohý pokoj, jeho tělo se začíná rozpouštět, jako by tálo. Celé toto negativní úsilí nakonec dospěje k cíli: jednoho dne vejde do jeho pokoje paní, která tu uklízí, a najde na podlaze jen chomáček sražené, lepkavé želatiny. Pomalá, totální dezintegrace ho však dovedla k několika úžasným předchozím stavům. „Duch nikdy neustrne v nehybnosti,“ ani když tělo se zcela rozpustí, zmizí.

Zbývají zlomky, poznámky, torza textů neobyčejné citlivosti a nově probuzené zkušenosti. Ano, jde o stále tutéž zkušenost. Slovo i řeč selhávají, stejně jako obraz, gesto či jakákoli skica tužkou, uhlem či štětcem. Zde totiž jde o totální proměnu.