… Rimbaud píše [dopisy], jen když se dožaduje služby, kterou nevyhnutelně potřebuje. Anebo je-li duch naplněn až k prasknutí inspirací a srdce hněvem, vytryskne pár zářivých, spěšných slov. Co nejméně a co nejprostších. V jediné strašné neuskutečnitelné touze, která je v celém jeho díle, aby myšlenka byla bezprostředně sdělena slovy.

„Bude to jazyk od srdce k srdci.“

Dveře. Dveře bez viditelného zámku, ale strašlivě a provždy uzavřené, přisouzené, hluchoněmé, čalouněné, vycpané, pancéřové. Přede dveřmi čekají lidé a ani neklepou, ani se nepokoušejí otevřít. Marnost jakéhokoli pohybu je zřejmá. Za dveřmi v pokoji: nejstarší a jediné drama světa, jednolité jako věčnost. Tajemství mlčenlivé a krvavé. Nezměrný zločin, zločin rituální, magický, na němž závisí osud světa. Zločin, vedle nějž všechny ohavnosti, které člověk spáchal od těch dob, co existuje, jsou jen ubohé a bezvýznamné dětské kousky. A kolem tohoto činu je mlčení kapalného vzduchu, ztuhlého prostoru, ledu, nepřítomného sluchu. Dveře jsou neprostupně uzavřeny strachem, strachem z toho, který je větší než strach ze smrti. Zločin je veliký a nekonečný.

A několikrát tamodtud sem prostrčil osamělý člověk lístek pode dveřmi. Ti, kdož jej četli, pochopili, že je nutno dát poustevníkovi najíst, aby vydržel až do konce.

… A teď, jak bych si asi představil, co se to stalo za dveřmi – onu vichřici v Rimbaudově duši?

Především vidím, vznesu-li se do vyšších vzdušných sfér, ducha, který je ohněm a větrem od počátku lidského věku. Věčný vítr, který je nad větrem, činí pozvolnost vzdušných vírů a smrští na hladině tekutých vod nehnutou. A ohnivý dech v kotlích Empyrea rozdmýchává přejemný éter v nezměrném nekonečnu.

Pod tlakem nesčíslných světů taje vanutí ducha, sviští a víří hlavami svých lidských zástupců, vidoucích. A „co je nahoře, je i dole“. Právě tak na zemi temnot, na mnohých místech obzorů černé pouště, když pukne kamenná pokožka, sopečná láva stéká do kráteru a taví se v hrom. A ze všech sopek vytéká stejná láva. A ten, který ji vyvrhuje, je samým středem ohně. Jsou doby, kdy veliká úzkost sevře veškeré lidstvo, jež pak cítí mnohem hrůzněji přítomnost vanutí ducha. Jeho poselství objevu-vzpoury si žádá lidských úst. Ale ti, kdož je mohou předat, jsou vzácní.

…Pak vidím předurčené dítě, obludně rychle dospívající, brojící proti všemu prvotní ryzí vzpourou a tělesným ustrojením velice odolné, rázem vyvolené, zcela pohlcené plamenným závanem ducha, vpíjené nesmírným řevem uprostřed mlčících prostorů. A Rimbaud se vydal naprosto, opustiv nejtragičtějším způsobem všechno, co tvořilo jeho individuální život, aby se stal hlasem ducha, prostředníkem, harfou nervů, novým prorokem, hněteným naléhavostí a vztekem, žijícím chladnou zuřivostí, spalován sžíravým ohněm, který se rozhořel v jeho krvi a mluvil neznámou řečí poselství.

Něco v něm planulo, něco mu nedovolovalo, aby se zastavil na své cestě, aby se vázal jakýmkoli ústupkem k životu, jejž odmítal s odporem a celou svou bytostí. Bylo třeba dát tvar zjevením, která nesl ve svém nitru; a aby tento tvar nikdy neustrnul, aby tedy nezradil ducha zázraku, který ho posedal a ustavičně prchal po ostří obzoru, vědom si toho, že všechny síly jeho jasného a individuálního rozumu by tento zázrak nedokázaly provždy zadržet, vrhl se s nasazením vlastního těla do neznáma snů, samospádů a třeštění.

…„Neboť já je někdo jiný“ – a tak se záměrně proměnil, aby mohl vstoupit do neznáma. Protože jeho duch nezměněný by nebyl mohl ani na okamžik opanovat ona hraniční pásma vědomí, která zkoumal, chtěl tedy vystoupit z individuálního omezení vědomí, aby je rozšířil, a aby se tak mohlo bezprostředně účastnit na duchu a splynout s ním, až by se sám konečně stal oním nepoznatelným, což je jediný způsob poznání.

Byla to tvrdá práce, pomalý vzestup, příšerné sebezničení, během něhož se nutil k hladu a žízni a hledal záchranu v alkoholovém a hašišovém opojení a snažil se všemi smysly vytvářet pouhé přeludy, nejprve chtěné – pak trpěné. To byla cena za jeho utrpení, to byly otevřené dveře k rozkoším a extázím. Konečně mohl říci: „Když píšu, to nepíšu já, píšu podle diktátu.“ A skvoucí žároviště celé jeho bytosti se spálilo za dvě léta rychleji, než jiné za dobu celého lidského života. V jediném okamžiku prožil cyklus několika generací. Jeho dílo bylo svrchovaně současnou minulostí, přítomností a budoucností. V jediném konečném vzepětí vydal prvotní zjevení ducha za cenu jiné smrti. A nikdo ho nepochopil. A když pak vyčerpal veškeré psaní až po mez odporu, umlkl, vyčerpán do hloubi duše, a nastalo ticho skončení světa.

Fragmenty z předmluvy ke Correspondance inédite d’Arthur Rimbaud, Paříž 1929, vybrala a přeložila Věra Linhartová. Publikováno zde poprvé.