Jménem koho bys chtěl mluvit? Jménem
věcí, tichých svědků? Jménem ubitých
květin, posledního nosorožce? Jménem
pohlaví, které oduševňuje pronárody?

Snad jménem pochyb, smíchu a dobrého
jídla, které bez řečí přinese zářivý
mimozemšťan. Ale i jménem užitečných
rad velice neužitečného náboženství.

Jménem koho bys chtěl mluvit? Jménem
konzumenta, co neumírá, zatímco jeho
tělo si odjakživa myslí něco jiného.
Jménem naděje, že si nejsme podobní.

* * *

Svět se obejde bez tvojí řeči. Všimni si,
jak sedíš u zubařky a jenom kýveš a vrtíš
hlavou: m-hm a m-m. Tolik srozumění málem
biblického. Doktorka připravuje materiály

a žádá tě, aby sis vypláchl. Jsi poslušný
hoch. Všimni si, jak klidně svítí slunce.
V hlavě se ti rázem dělá jasno. Co chodíš
na ty krčky, jako bys trochu ztišil hlas.

Svět se obejde bez tvojí řeči. Silikon už
tuhne, dáseň přijde k sobě odpoledne, ale
ty taješ teď a vidíš: dřív než promluvíš,
zvážíš, jak nejlíp světu říct m-hm a m-m.

* * *

Když jsi byl malý, šly v televizi Hry bez hranic.
Marcela Augustová říkala podivné názvy: Těrlicko,
Podčetrtek. Knižní encyklopedie šly do sběru – na
wikipedii najdeš vše, o čem tu teď mluvím. Železo

houpaček! Ubrusy a zvědavost! Tobogán! Hodně jsme
chtěli to, co nebylo: velká sousta kapitalistické
družby nám zatím ucpávala hubu. A tak nás poměrně
brzy přešla chuť. Zanikl i Lettre internationale.

Když jsi byl malý, šly v televizi Hry bez hranic.
Podčetrtek je jednou z 212 občin – všechno začalo
nudit. A ve Středozemním se usmívá posmrtná maska
státníka, jediná letadlová loď Charles de Gaulle.

* * *

Mezitím jsme dospěli, muži a ženy. Hledáme
úlevy, omluvenky. Mít tak koule na satiru.
Hledáme příslušnost, klidné přítmí. Chlapi
se nutí do chlapského jídla. Dětské porce.

A tak tu jsme, držíme se v šachu. Držím ti
palce, abys nemohl odejít. Zlom vaz a čert
tě vem. Příštím tahem remíza, intimní boty
jako projekt. Projdeme si to ještě jednou.

Mezitím jsme dospěli, muži a ženy. Holčičí
judo nás už nevzrušuje. Jmenujeme druhotné
pohlavní znaky: já a ty, smrt, arcibiskup,
tři lžíce tabu a jahodové pyré. Jsme tady.

* * *

I kdyby to byl sud s prachem! Ztékáme svahy
Parukářky a nazýváme strmé pěšiny, studenti
nižšího stupně gymnázia a stále ještě děti.
Trňák, Klouzák a hlavní chodníček Klikatka.

Rozšiřujeme teritorium do jídelny za kopcem
(naše školní se teprve dokončuje) a všechno
zdá se čekat na naše jména: rozpadlý statek
i ořešák, socha telete, výhled, dutý kopec,

i kdyby to byl sud s prachem. Paruka skrývá
totiž atomový kryt, jako jistota nebezpečí.
Pojmenováváme každou mezeru do té doby, než
ze svahu spadne opilec a připomene se smrt.

* * *

Jediné, co si můžeme vybrat: jestli
projdeme katastrofou s písní na rtu
a odhodláním snášet zlo. Jsme totiž
ostrovy a zámořské plavby podnikáme

dnes ve sféře mezilidské. Dvojdílné
plavky a slunečník, brýle, aktovka,
transparent, sklenička jako výstroj
podle vytčeného cíle: kudy a kam je

jediné, co si můžeme vybrat. Stoupl
oceán a čas, kdy ho přejdeme suchou
nohou, teprve přijde. Apokalypsa je
jako flirt a kutálí se jako slunce.

* * *

Výlučnost pro všechny, svátek každý den? A
smím se neúčastnit? Budu nucen si vymyslet
alibi, co ještě nikdo nevymyslel? Ale budu
pak zase výlučný. Oplatky se just nepečou!

Zamkněte kufříky a zazipujte soubory, budu
vám posílat maily, nadepsané re: osídlení,
případně fwd: zkáza, zakódujte své svěrače
a nevycházejte, protože hodlám uzávorkovat

výlučnost pro všechny, svátek každý den. S
řečmi budu pokračovat tak dlouho, dokud se
nevysvobodíte z nezávaznosti a nepřetrháte
bezpečnostní pásy v pojízdném krámu světa.

* * *

Vztahuješ ruce z kočárku. Pak zakládáš spolek,
jenž nese dobré jméno Univerzity Karlovy. Svaz
pod lipou právě odhlasoval stanovy a zvolil si
jako patronku Blanku z Valois. Pak padal sníh.

Stále zakládáš fotografie, dokumenty o plynutí
vyměřeného času. Občas se o tebe pokouší únava
z vysvětlování. Tak chvilku jednáš. Památky si
dlouho uchovávají původní lesk; na jedné fotce

vztahuješ ruce z kočárku. Jsi absolvent jména,
možná odmaturuješ ze sebe sama. Musíš riskovat
pomluvy. Stoupáš si na špičky, pod sebou horu,
na paměti sladké blábolení o nekonečném růstu.

* * *

Nazývat věci, jaká hrůza! Včera mi volal
anonym. Postaru na pevnou linku, protože
bylo důležité zůstat na místě. Seriózním
hlasem nabízel úmluvu. Zděděné statky se

rozpadaly, kam oko dohlédlo. „Všechno ti
dám, když se mi budeš klanět. Copak není
jediným peklem přítomný okamžik? Stanov:
podkrovní svíce sluje kiko, v noci kik.“

Nazývat věci, jaká hrůza! Nechal jsem si
to projít hlavou. Měl o mne zájem a taky
úctyhodný věk. Hovořili jsme spolu. „Dám
ti, máš tužku?, telefonní číslo nikoho.“

* * *

Anonym ctí copyright a všechna německá
města se jmenují Ausfahrt. Bože, vždyť
tu úpíme pod knutou jazyka. Kudy a kam
úplně ztratily význam neznámého směru.

Postavil ses do fronty na cestovní pas
a zapomněl cíl. V rozmnožovacím centru
ti poradí. Můžeš sednout do tramvaje a
jet tam, kde lišky dávají představení.

Anonym ctí copyright, prý individuálně
s možností prodloužení. Žádné zvířátko
však nebylo tak moudré jako B. za naší
vsí, které se živilo sbíráním anekdot.

* * *

Jak dítě, které se učí mluvit, vědomo
i nevědomo úžasné moci slov, přichází
budoucnost, která nám dává tvar. Dává
a snímá posmrtnou masku. Tvůj kolenní

kloub zbělal, prosíš o slitování, ale
budoucnost to slovo nezná. Říkáš, žes
musel spáchat pár křivd, musel jsi to
a to, nebylo vyhnutí. V tu chvíli buď

jak dítě, které se učí mluvit, a snad
ti požehná. V záři setkání, v temných
vodách pochyb pokorně zkoušej být jak
dítě, když se učí mluvit. Získáš čas.

psáno v postním období 2016