Kazimierz Brakoniecki

Výběr z básní Kazimierza Brakonieckeho

“Porovnáváme mravní imperativ s jinými evropskými metaforami…”

Beletrie – Poezie
Z čísla 8/2016

Borussia

Památce Mága Severu 1. G. Hamanna (1730–1788) z Královce

Nebe zprohýbané jako plechy křižácko-sovětských přileb
zrezivělý vítr od moře spaluje na nánosech řas
kurgany a končetiny Prusů ochromené v jantaru
Königsberg ten ukoptěný maják Germánie
z něhož se Lenin neuklání světu

Královec ubohé město dobyté opilými nuzáky
Kaliningrad nešťastné město vulkanické a měsíční
atomová loď po okraj naplněná krví alkoholem pláčem
nebe zprohýbané jako plechy pruských a sovětských pomníků
písečná kosa zrezivělých zvratků poém bloků továren
Kaliningrad žalostné souostroví v popraskaném oceánu impéria
betonový palcát uprostřed vymlácených ulic Altstadtu
sambijská katedrála bezvýsledně narovnává svoje staré kosti
kterou tě s úsměvem svých zlatých zubů
provází žena z Boschovy krajiny a pokládá tě za věrného Němce
tramvaje a trolejbusy ulepené půvabem socialismu
naparáděné dámy delikátně posedávají v potrhaných křeslech
amerikanizovaní chlapci přežvykují prostor na schodech směnáren
veteráni ve vaťácích se třesou v deliriu nebo zlostí
dvě igelitky přetékají brožurami Svědků Jehovových
mražené Marxovy spisy leží na chodníku vedle Buddhy
jakýsi manželský pár na procházce se opatrně vyhýbá kalužím
jámy kopřivy a betonové bloky na sídlišti hrozí výbuchem
nádherná dívka stojí v posměšně rozklížené budce
bez oken bez dvířek a hlasitě se směje do sluchátka
ihned jí odpovídá Stalin v košilce z německého balíčku
Projíždějí zahraniční auta drncají smrdí a řvou
uvnitř je plno omámené mládeže
Pomník Schillera Kanta Lenina Marky Kalašnikova Mafie
pevnosti německé sovětské tržnice strany a k tomu kurvy

na chodníku vystavené holicí strojky lahve jablka kvašené okurky
piva se můžeš napít z cisterny rozehřáté bigbítem
skučivě jedou gaziky gruzaviky barabizny harampádí a cizí hroby
dvojice škrobených osob se brodí starým železem směrem k domu
nad nemožným městem vyzpěvuje navlhlý červený měsíc

pod zkaženou zemí se válí baltský jantar molocha
na západ táhne tažné zvíře nicoty
proradný kentaur lihové grotesky
Kneiphof už není chimérický park se zvedá nad ostatky města
na zasypaných mrtvolách se umělé pomníky poezie dobře vyjímají

a proto s Olegem židovsko-ruským spisovatelem s tmavýma očima
navštívíme Jesenina Bloka Puškina a ještě pár dalších kamenných
a zdola nasloucháme německé hudbě sfér v Kantově provedení
o hvězdném nebi které leží pod drnem sežehnutým bombami
potom ležíme ve stínu větví a rozmlouváme o kráse a paměti

porovnáváme mravní imperativ s jinými evropskými metaforami
Oleg otevírá aktovku vyndává atlas román všechny svoje archivy
léta strávil na lodích v přístavech a v docích jako dítě viděl
polské důstojníky hnané do zajetí vzpomíná si bylo chladno
teď napsal román o svém dávném předkovi z Nazaretuje opět po revoluci takže se do Ruska vrátil Ježíš

Sedíme na schůzi literátů mám před sebou staré hlavy
omrzelá písmena prochlastané symboly chorá srdce a žákovské stoly
jak v místním kulturáku na stranické schůzi rolnictva
každý z těch lidí je jedinečný vzrušující výjimečný
a já je vidím jako jednu vyčerpanou masku jednotvárné hrůzy
a nevím jak jim pomoct sám se náhle cítím jako jejich dítě

Příteli můj Olegu židovský Prušáku v sandálech apoštola
přepracovaný proroku Borussie ohromné jako Rusko a bohaté
jako Německo dopis ti posílám aby ses neohlížel za sebe
jestli tu někde v očních důlcích činžáků nesmrdí apokalypsa

Hlasy

Od dětství hlasy v pravém uchu
ve dne v noci na kole ve sklepě v horách
Volán jménem zdrobněle nemotorně
když jsem se probudil zkoprnělý okouzlený
když jsem si na horské stezce pískal rozlehle

zvětralé nebe nicotné rouno oblaků
když jsem ležel na kamenité pláži
a pokoušel si vybavit barvu ženské myšlenky
nebo když jsem strnulý procital
ve vzdáleném státě městě lůžku

s rukama na genitáliích s prosebnýma očima
nedaleko nehybné hory či tupého oceánu
Stařecké hlasy opovážlivé prosebné pronikavé
hlasy syčivé šumivé hluboké svítivé
jež na mě volaly jménem a z nejhlubší lásky

a tak jsem tím hlasem kráčel a dotýkal se květů magnólií
a tak jsem ležel na loži potu naděje a ticha
a nebál se jejich otázky ani touhy

Nebál jsem se vás prchaví vážní duchové světa
s proměnlivými ústy v mém citlivém uchu
se smrtí slova v mém trpělivém uchu
se zmrtvýchvstáním paměti v mém věrném uchu
které bylo stejně jako já sám
skrznaskrz prodchnuto
epifanií soucitu

Ach rodné monády mocní i slabí duchové
jsem tady stejně jako vy
nadarmo
milující

Zuzanna B.

1925–2001)

Včera se mi zdálo že mě opustil život
a stanul jsem před zelenými dveřmi
nahý a s vyplazeným jazykem
jakoby s novým jménem
nepociťoval jsem břímě narození a umírání

když se ve mně rozpadl čas
a spatřil jsem v sobě mrtvou matku
jak sedí za mnou nemluvnětem
kolíbá se a zpívá
své milované junácké písničky
a ruské písně které se naučila
v dole v sovchozu a v nemocnici
poněvadž její mládí bylo láskou k bolesti
Rusů Poláků Židů a Cikánů
která ji změnila a zvěčnila

plnou symbolů hrůzy které jsem tehdy neviděl
a železné vytrvalosti
a proto jsem ji v sobě nyní viděl jako
přivítání jiného světa bez zasvěcení
v nahotě křiku rozbřesku proměny
byl jsem jí náhle tak podobný že jsem se téměř rozplakal

nechci být nikdy podveden tak jako ona
protože životem mých rodičů se prohnala řeka
která semlela porozumění i právo na spravedlivý proces
s takovým dítětem jako já bezmocným
které vidí jejich život v blátě dějin
v pasti polského resentimentu

chtěl jsem ztratit svoji cestu původ
narodit se někde jinde mimo svět
každodenního moralizování
a teď jsem se vrátil k přítmí krve
k tepotu rostlin vrabců a pocitů blízkých lidí
a odvrátil jsem zrak když se otevřely zelené dveře
a za nimi stoupala pára z odhozených těl
těch smířených

Štědrý večer

1959

Na Štědrý večer nebe potřásá měsícem a sníh se sype
na bezbranný Olsztyn uložený ke spánku pod mrazem
ulice za městem si za hřmotu javorů narovnává paže
patrové domy si povídají rozlehlými půdami
a opojené větrem na sebe míří komíny a okapy
šustí širokými pěstmi oken supí zdmi
hledí na novou školu pekárnu a dva copy kostela
Padesátá léta Artur Warmiak i jeho žena Klara spí

v pokoji s vycpanými jestřáby a štikami
zvesela spí jejich kluci hýbají nohama jako při zápase
a jejich sestra spí opatrně opřená o voňavou učebnici
Chrápe Reich vedle své ženy obrácené zády
Martha má natáčky pantofle šlapou kolem nočníku
jejich syn vzlyká ze spaní zase ho spolužáci zmlátili
Longinovo kolo zase pláče čeká ve sklepě na svítání
Szymański mává rukama jako by sám byl na Sibiři
jeho dcera se poprvé zamilovala a spí nahá
směje se své babičce která tone v Jelgunu
Zuzanna spí zdají se jí předválečné a barevné sny

a vždycky o lásce a dětství a lesích Uralu
spící rukou se dotýká zad muže z Mazovska
ten odhazuje poraněnou hlavu daleko za válku a paměť
spí Tomaszewski a Śmietało Balewski a Tański
spí německá i polská Varmie Pomořany i Vilno

chrápe celý dům pomalu stoupá do prostoru
mráz na okenních tabulích zapisuje větvičkou narození a úmrtí
měsíc okorává a jen ztěžka se odtrhává od javoru

Setkání

Miłoszovi a Szymonovi

Po uragánu a lijácích jsem vyšplhal na pahorek
a zahlédl skupinky dětí jak vybíhají z kostelíku
přímo do roztřepené temnoty která se k nim valila
křik dupání smích poskakování otočky

a svíčky které plápolají v rukou kdoví koho
nesvítily na cestu neosvětlovaly hřích
byly zářícími stvořeními která se dají ochočit
nevinným dotykem chlapce krvinkami v dívčích prstech

proto běžely ve skupinkách ulicí potrhanou lucernami
neustále ač nepostřehnutelně v nich svištěl čas
a já jsem stál nahoře a věděl že jejich nesoustředěné pocity
budoucí neštěstí úmorné práce krutá nestálost

a to zdání že podstata a forma jsou pouze poskvrnou
našeho dychtivého ducha odvrátil jsem se a šel jsem blíž
hned u prvních domů jsem narazil na dva bratry
držící se za ruce bratry nevelké jako úkryt
před zlem před urážkami dospělých šli a zpívali
klopýtali o jazyky země které se náhle vztyčovaly

jako odvěké volání prázdna jakmile jsem je spatřil v tom srdci
temnoty kudy protéká horko i chlad v záři oken
jsem zjistil že to jsou mí synové vrávorající v černi
ten starší smutně vtipkoval jako by mi byli cizí vzdálení
a zároveň jako by kráčeli skrze mě zevnitř do slova

do úst a očí rozplakal jsem se v hloubi sebe když jsem je viděl tak
samotné odkázané na krátký pobyt na světě
v němž nejsou jasné formy ani zjevné pocity
ti i tamti spojení a oddělení od sebe půdou a krví
tajemstvím narození a smrti němou budoucností vlasti
pod širým severním nebem

Básně ze sbírky Muza domowa (Wspólnota Kulturowa, Borussia, Olsztyn 2000) přeložil z polštiny Michael Alexa.

Báseň Borussia přeložil Michal Špína.

Chviličku.
Načítá se.
  • Kazimierz Brakoniecki

    Kazimierz Brakoniecki (1952, Barczewo u Olsztyna), básník, esejista, literární kritik a teoretik, překladatel francouzské poezie, kurátor a kulturní aktivista. Polonistiku vystudoval ve Varšavě, odkud se vrátil do Olsztyna, kde žije a ...
    Profil

Souvisí

  • Hráč v kostky
    Mahmúd Darwíš

    Hráč v kostky

    Kdo jsem já, abych vám řekl to, co vám říkám?

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 7/2016
  • Milost
    Útvary Sylvy Ficové
    Philip Levine

    Milost

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 2/2016
  • Čína
    Jidi Majia

    Slova v plamenech

    ale v té nalatské stepi, to mi povězte / je to kůň, nebo jeho jezdec / kdo si tam užívá tu pravou svobodu?

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 2/2016

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.