Kdo jsem já, abych vám řekl to,
co vám říkám?
Já jsem nebyl kamenem, který voda obrousila,
a stal se tváří,
ani rákosem, který vítr provrtal,
a stal se flétnou.

Já jsem hráč, v kostky…
občas vyhrávám a občas prohrávám.
Jsem jako vy,
A možná trochu méně.

Narodil jsem se vedle studny
a tří stromů osamělých jako jeptišky.
Narodil jsem se bez svatebního průvodu a bez porodní báby.

Náhodou jsem byl pojmenován svým jménem.
Náhodou jsem patřil k jedné rodině
a zdědil její rysy, vlastnosti
a její nemoci.

Za prvé – choroby žil
a vysoký krevní tlak,
za druhé – plachost v rozpravě s otcem, mámou
a babičkou – stromem,
za třetí – naději, že se vyléčím z chřipky
horkým šálkem heřmánku,
za čtvrté – lenost ve vyprávění o gazele a skřivanovi,
za páté – nudu za zimních nocí,
za šesté – totální neúspěch ve zpěvu…

Nemám žádnou zásluhu na tom, čím jsem byl.
Byla to náhoda, že jsem
muž…
a také náhoda, že vidím měsíc
bledý jako citron, laškující s bdícími ženami,
a že jsem se nesnažil najít
pihu na nejskrytějším místě svého těla.

Bylo by možné, že bych nebyl,
bylo by možné, že by se otec
náhodou neoženil s matkou
nebo že bych byl
jako má sestra, která zakřičela a poté zemřela
aniž si všimla, že se narodila na hodinu
a nepoznala matku…
či jako holubí vejce, která se rozbila,
dříve než se ze skořápek vyklubala mláďata.

Bylo to náhodou, že jsem zůstal
naživu po autobusové nehodě,
když jsem zmeškal školní výlet,
když jsem za noci zapomněl na celý svět
při čtení milostného příběhu.

Vžil jsem se do role jeho autora
a role milence – oběti,
byl jsem mučedníkem vášně z románu
a zůstal živý při dopravní nehodě.

Nemám pražádnou zásluhu na žertování s mořem,
jsem lehkovážný chlapec
z milovníků brouzdání v lákající vodě, volající:
„Pojď ke mně!“

Nemám pražádnou zásluhu na záchraně před mořem.
Spasil mě polidštěný racek,
jenž viděl, jak mě vlny loví a zmrazují mé ruce.
Bylo by možné, že bych nebyl zachvácen
bláznovstvím z pohanských veršů,
kdyby vrata dvora byla na sever
a nevzhlížela k moři,
kdyby vojenská hlídka neviděla ohně vesnic,
jak pečou noci,
kdyby patnáct mučedníků
obnovilo stavbu barikád,
kdyby ona zemědělská usedlost nebyla rozbita,
možná bych se stal olivovníkem
nebo učitelem zeměpisu,
odborníkem na mravenčí království
nebo strážcem ozvěny!

Kdo jsem já, abych vám řekl to,
co vám říkám,
u dveří kostela
a jsem jen pouhý hod kostkami,
to, co je mezi dravcem a kořistí.
Získal jsem více bdění,
ne abych byl šťasten svou měsíční nocí,
ale abych byl svědkem krveprolití.

Byl jsem zachráněn náhodou: byl jsem menší než vojenský cíl
a větší než včela poletující mezi květinami za plotem,
hodně jsem se bál o své sourozence a otce
a bál jsem se o čas ze skla
a bál jsem se o svou kočku a o svého králíka
a o kouzelný měsíc nad vysokým minaretem mešity
a bál jsem se o visící hrozny,
svěšené jako bradavky naší feny…
Strach mnou kráčel a já kráčel v něm
bosý, ztráceje své malé vzpomínky na to, co chci
od zítřka – není času pro zítřek –

Kráčím, klušu, běžím, stoupám, sestupuji, křičím, štěkám, vyji, volám, naříkám, spěchám, zpomaluji, vrhám se, hubnu, vysychám, chodím, letím, vidím, nevidím, klopýtám, žloutnu, zelenám, modrám, štěpím se, vzlykám, žízním, unavuji se, hladovím, padám, vstávám, běžím, zapomínám, vidím, nevidím, vzpomínám, slyším, dívám se, blábolím, blouzním, mumlám, křičím, nemohu, sténám, blázním, bloudím, zmenšuji se, znásobuji se, padám, stoupám, přistávám, krvácím, omdlívám.

Naštěstí odtamtud vlci zmizeli
náhodou či utíkajíce před armádou.
Nemám pražádnou zásluhu na svém životě,
jen jsem řekl,
když mě život naučil svůj zpěv:
„Nebylo by více?“

Zažehl jsem jeho lampu
a pak se ho snažil upravit…
Bylo by možné, že bych nebyl vlaštovkou,
kdyby to ode mne chtěl vítr.

Vítr je šťastným osudem poutníka…

Šel jsem na sever, na východ, na západ,
ale jih byl pro mne vzdálený a nezdolný,
protože jih je mou zemí,
stal jsem se metaforou vlaštovky, abych kroužil nad svými troskami
zjara, na podzim.

Křtím svoje pírka v oblacích jezera,
a poté dlouze zdravím
věčného Nazareťana,
protože má duši Boha,
a Bůh je šťastným osudem proroka…

Mým šťastným osudem je, že jsem sousedem božství,
a nešťastným osudem, že kříž je
věčným žebříkem k našemu zítřku!

Kdo jsem já, abych vám řekl to,
co vám říkám?

Kdo jsem já?

Bylo by možné, že by mě inspirace nepotkala,
vždyť vnuknutí je osudem osamělých.
Báseň je vržení kostkami,
které nad tmavým místem
září, či nezáří!

Slova se vznášejíjako pírka nad pískem.
Nemám pražádnou zásluhu na básni
krom poddání se rytmu:
pohyby citů, cit, jenž upravuje cit,
tušení, které sesílá význam,
mdloby v ozvěně slov,
obraz mé duše, jež se přesídlila
z mého já do jiného já,
mou víru v sebe
a můj stesk po prameni.

Nemám pražádnou zásluhu na básni, jen pokud by
inspirace ustala,
vždyť vnuknutí je osudem zručnosti, snaží-li se.

Bylo by možné nezamilovat se do dívky,
jež by se mě zeptala „Kolik je hodin?“,
kdybych nebyl na cestě do kina…

Mohla by být mulatkou tak, jak je,
nebo nejasnou, temnou myšlenkou…

Takto se rodí slova, vycvičím své srdce
k lásce tak, aby pojalo růže i trny…

Jsou mystická má slova a smyslná má přání.

Já nyní nejsem já,
jen když se setká dvojí:

Já a ženské já!

Lásko! Kdo jsi ty? Jak moc ty jsi ty
a nejsi ty! Lásko! Zavaň na nás
jako hromy bouře, abychom se stali, čím chceš,
z nebeské inkarnace v tělesnou.

Dojdi k ústí vylévajícímu se z obou stran,
vždyť ty – ať už se objevíš či skryješ –
postrádáš tvar.

A my tě máme rádi, když náhodou milujeme.

Ty jsi osud chudáků.

Naneštěstí jsem se často spasil
před smrtí láskou
a naštěstí jsem stále křehký,
abych se podrobil zkouškám!

Zkušený milovník si skrytě říká:
je to láska, naše pravdivá lež.

Milenka ho poslouchá
a říká: Je to láska, přichází a odchází
jako blesk a hrom.

Životu říkám: pomalu, čekej na mě,
dokud nevyschne sedlina v mé sklence.

Po zahradě jsou růže volné a vítr se nemůže
z růží vyprostit.

Čekej na mě, aby mi neulétli slavíci
a nemýlil jsem se v melodii.

Na náměstí zpěváci napínají struny svých nástrojů
pro hymnus na rozloučenou. Pomalu mě zkrať,
aby ten chór nebyl dlouhý
a nepřerušilo se zabarvení tónů mezi začátky,
jež jsou duetem a sólovým koncem:

Ať žije život!

Pevně mě obejmi, aby mě vítr nerozfoukal.

Ani za větru se nemohu vyprostit
z abecedy.

Kdybych nestál na hoře,
radoval bych se v kobce orla: není vznešenějšího světla!

Ale slávu jako tuto korunovanou nekonečným
modrým zlatem,
lze stěží navštívit: osamělý tam zůstává osamocen
a nemůže sejít po svých nohách,
ani orel nechodí,
ani člověk nelétá.

Tak jaký jsi vrchol podobající se propasti,
ty vysoká opuštěnosti velehor!

Nemám pražádnou zásluhu na tom, čím jsem byl
nebo čím budu…

Je to osud a osud nemá jméno,
snad ho nazýváme kovářem našich osudů
nebo pošťákem nebe.

Nazýváme ho truhlářem kolébky novorozence
a rakve zesnulého.

Nazýváme ho služebníkem bohů v mýtech,
my jsme ti, kdo jim psali texty
a skrývali se za Olympem…
a uvěřili jim hladoví prodavači keramiky
a nás obvinili ze lži přesycení – pánové zlata.

A naneštěstí pro autora je fantazie
na divadelní scéně realitou.
Za kulisami je věc jiná,
otázka není: Kdy?
ale: Proč? A jak? A kdo?

Kdo jsem já, abych vám řekl
to, co vám říkám?

Bylo by možné, že bych nebyl
a karavana by padla
do zajetí a že by rodina přišla
o jednoho syna.

A to právě toho, který nyní píše tuto báseň,
písmeno po písmeni a kapkou po kapce krve,
na této pohovce,
krví černé barvy, to není inkoust havrana,
ani jeho hlas,
nýbrž je to noc, celá vyždímaná,
kapka po kapce, rukou osudu a talentu.

Poezie by mohla získat více,
kdyby on nebyl, právě on a nikdo jiný, dudkem
nad kráterem propasti.

Snad by řekl: Kdybych byl jiný,
stal bych se sebou, ještě jednou.

Takto se podvádím: Narcis není hezký,
jak se domníval, ale jeho pěstitelé ho
zapletli do jeho zrcadla. Dlouze přemýšlel
o vzduchu prosyceném kapkami vody.

Kdyby mohl vidět někoho jiného než sebe,
zamiloval by se do dívky hledící na něj
a zapomínající na jeleny, kteří pobíhají mezi liliemi
a sedmikráskami…

A kdyby byl o trochu chytřejší,
rozbil by své zrcadlo
a uvědomil si, nakolik on je těmi jinými…

A kdyby byl svobodný, nestal by se legendou…
Fata morgana je knihou poutníka v pustině…
kdyby jí nebylo, kdyby nebylo fata morgany,
nepokračoval by v chůzi,
hledaje vodu. To jsou oblaka – říká
a nese džbán své naděje v jedné ruce a v druhé
svírá svůj bok a jeho kroky bijí do písku,
aby shromáždil oblaka v jámě.

Fata morgana ho volá,
svádí, podvádí a pak ho zvedá do výše: Čti,
umíš-li číst, piš,
umíš-li psát. Čti: voda, voda,
voda.

Píše řádek do písku: Kdyby nebylo fata morgany,
nebyl bych dosud živ.

Naštěstí pro poutníka je naděje
dvojčetem zoufalství či jeho improvizovanou poezií.

Když nebe vypadá popelavě
a vidím růži, která náhle vyraší
z praskliny zdi,
neříkám: „Nebe je popelavé“,
ale zahledím se na růži
a říkám jí: „To je tedy den!“

Říkám svým dvěma přátelům u brány noci:
„Kdyby bylo třeba snít sen, tak ať je
jako my… a prostý.“

Třeba: My tři společně večeříme
po dvou dnech,
oslavujíce pravdivost proroctví z našeho snu.

A že ta trojice už dva dny o nikoho nepřišla.

Tedy oslavujme měsíční sonátu
a tolerantní smrt, která nás spolu zahlédla šťastné
a přimhouřila oči!

Neříkám: „Život, tam v dálce, jsou skutečná
a vymyšlená místa“,
nýbrž říkám: „Život zde je možný.“

A náhodou se země stala svatou.

Ne proto, že její jezera, vrcholky a stromy
jsou odrazem vznešených rájů,
nýbrž protože se tam procházel prorok,
modlil se na skále, a ta plakala
a pahorek se zřítil v obavě z Boha,
v bezvědomí.

A náhodou se svažité pole v jedné zemi
proměnilo v muzeum prachu…
protože tisíce vojáků z obou stran
tam zahynuly při obraně dvou vůdců,
říkajících: „Kupředu!“ a čekajících na kořist
ve dvou hedvábných stanech po obou stranách…

Vojáci často umírají, aniž by se dověděli,
kdo zvítězil!

A náhodou nějací vypravěči přežili a řekli:
Kdyby jiní zvítězili nad jinými,
tak by historie lidstva měla jiný nadpis.
Mám tě rád zelenou, zelená země, jablko
vlnící se ve světle a na vodě, zelená. Tvá noc
je zelená. Tvůj úsvit je zelený. Vypěstuj mne s vřelostí…

S vřelostí matčiny ruky, v hrsti vzduchu.
Jsem semínko z tvých zelených semen…

Ona báseň nemá jediného básníka,
Bylo by možné, že by nebyla lyrická…

Kdo jsem já, abych vám řekl to,
co vám říkám?

Možná bych nebyl já, kdo jsem já.
Možná že bych tu nebyl…
Možná by se mnou ráno spadlo
letadlo,
naštěstí jsem prospal dopoledne
a zmeškal jeho odlet.

Možná bych neviděl Sýrii a Káhiru,
ani muzeum Louvre a okouzlující města.

Možná kdybych kráčel pomaleji,
puška by můj stín odsekla
od bdícího cedru.

Možná kdybych kráčel rychleji,
roztříštil bych se
a stal se pomíjivou myšlenkou.

Možná kdybych přeháněl ve snech,
ztratil bych paměť.

Naštěstí spím sám
a naslouchám svému tělu
a věřím ve svůj talent odhalit bolest.

Zavolám doktora deset minut před smrtí,
deset minut stačí, abych náhodou přežil
a zklamal nicotu.

Kdo jsem já, abych mohl zklamat nicotu?

Kdo jsem já? Kdo jsem já?