Loď, která mámu přivezla před třiaosmdesáti lety
k Ellis Islandu, se jmenovala „Milost“.
Pamatuje si, jak se snažila sníst ještě
neoloupaný banán a poprvé uviděla pomeranč
v rukou mladého Skota, námořníka,
který jí dal kousnout, utřel jí pusu
červeným šátkem a to slovo „pomeranč“
ji naučil tak, že ho pořád trpělivě opakoval.
Dlouhá podzimní cesta, dny tmavnoucí
černými vodami, jež se s příchodem noci utišily,
pak nic, kam až oko dohlédne, a prostor
bez hranic rozbíhající se do koutů
stvoření. Modlila se rusky a v jidiš,
aby našla svou rodinu v New Yorku, modlitby
nevyslyšené, nepochopené či snad přeslechnuté
všemi silami, které smetly vlny temnoty,
než se probudila, které „Milost“ udržely na hladině,
zatímco mezi cestujícími a posádkou řádily
neštovice, a mrtvé pochovávali na moři
s podivnými modlitbami v jazyku, jemuž nerozuměla.
„Milost“, čtu na žloutnoucích stránkách knihy,
kterou jsem našel v místnosti bez oken v knihovně
na 42. ulici, kotvila jednatřicet dní
v karanténě na pobřeží, než cestující
vystoupili. Tím příběh končí. Připluly další
lodě, „Tankred“ z Glasgow, „Neptun“,
údajně z Dánska, „Umberto IV.“,
jejich seznam nemá konce, listopad ustupuje
zimě, moře bije o tenhle cizácký břeh.
Italští horníci z Piemontu kopou
pod městy v západní Pensylvánii,
jen aby znovu objevili tutéž noční můru,
kterou nechali doma. Devítiletá holčička cestuje
celou noc vlakem s jedním kufrem a pomerančem.
Naučí se, že milost je něco, co se dá jíst
pořád a přitom ti po bradě teče
šťáva; můžeš ji setřít hřbety
rukou, a nikdy nebudeš mít dost.