Cesta od Rachilde k Jelinekové je tak v mnohém ohledu kontradiktorická a zůstává i nadále otevřená: obrazy krásy jsou pomíjivé a jsou i zrádné, neboť v sobě nesou pečeť eroze, ale paradoxně se – možná – i v zákonitostech času obnovují jiným, překvapivým způsobem.

Mimo proud i průměr byl celý svůj život, celé své dílo i Jiří Karásek ze Lvovic. Jeho autorská, vydavatelská a sběratelská práce jsou ukázkovým únikem, celoživotní stavbou alternativního univerza, možného místa k životu; stavbou jedinečnou a objevnou, ať jde o Przybyszewského, Muncha nebo Wilda, Moderní revui (provozovanou 1894 až 1925) a přidruženou knižnici (kde vyšlo sedmasedmdesát svazků), nebo například básnickou Sodomu.

Nejsme tím, co mechanicky zkonzumujeme, ale tím, co v nás zůstane díky naší interpretaci. Formuje nás to, co přijmeme, avšak zároveň i stránky, které odmítneme. Snad je naše tělo jakousi knihovnou, jež skrývá všechny příběhy. Snad záleží na každičkém z nich a jsme mozaikou ze všeho, co nás v životě potkalo.

Zajímavý je vývoj slova pohoda, které bylo mezi příznivci alternativy zcela zásadní v devadesátých letech, tehdy slovo „pohoda“ znělo až do úplné nepohody, později se restrukturalisovalo na ubezpečení „v poho“, „jde to do pohody“, „na pohodu“ a v současné době žije ve varietě „pohodinda“ i ve svém ironickém vyznění.

Všechny tyto spletité informace připomínají propojené „string figures“ Donny Haraway. Co z nich plyne pro hovory o literatuře? Existuje vlastně nějaký způsob, jak ji dobře propagovat? Existuje dobrý způsob, jak používat sociální síť? Vždy, když se v nějaké oblasti dospěje k závěru, že východiskem by mohlo být lepší vzdělávání o konkrétním tématu, musím se pousmát.

Kdyby vám některé moje nápady v tomto eseji přišly divné a trochu obskurní, nebudu nijak zásadně protestovat. Snažil jsem se najít argumenty, proč se zajímat právě o onu odvrácenou, divnou stranu literatury. Nechci tím popřít důležitost strany slunečné, ale spíše zdůraznit, že světla ramp a stíny zapomnění nejsou rozložené stabilně, neustále se mění a mihotají.

Steinhausův vzor ideálního Polska použil v roce 1950 Julian Czyżewski. Jeho článek ukazuje, jak se polští geografové snažili vyrovnat s tím, že základní předmět jejich uvažování se ocitl jakožto vlast v železničním táboře, která se na mapě přesunula poměrně daleko. Ze vzorce vyvodil, že tehdejší hranice Polska se Sovětským svazem jsou vlastně nejlepší, ale ani ta s Československem není špatná, pokud se trochu jinak přepočítá.

Touha po tomto nekonečném světě je podle Groyse romantickým znakem. Druhým důležitým aspektem, který vedl Groyse k označení „romantický moskevský konceptualismus“, byl existenciální obsah děl, tázání se po smyslu lidské existence.

Esoterismus je ve smyslu této skrytosti něčím, co přesahuje možnosti vědeckého poznání, co je tedy za hranicemi vědy jako transcendentní (každodenní zkušenosti přesahující, jako například zjevy „duchů“ zemřelých lidí nebo jejich „hřmotící“, světelné a jiné projevy v tzv. strašidelných domech). Je to „jinosvět“ či paralelní svět, který je předmětem zájmu esoterního pojetí hermetismu.

Obecně pak lze konstatovat, že i díky této nové autorské vlně se česká komiksová tvorba rozprostřela do nebývalé žánrové šíře – od fantastických a superhrdinských příběhů přes historické náměty a (auto)biografické práce až po experimentující grafické romány.

Když se ohlédneme, česká fantasy urazila velký kus cesty, akcelerovaný zejména v posledních třiceti letech. Scéna je nyní velmi rozmanitá, s ohromnou pestrostí témat i subžánrů.

Bonviván Někrasov občas prohrál, povětšinou však závratně vyhrával. Říkalo se, že například ministra financí obehrál nejméně o milion franků. Z jeho bohatýrských, nikoli loupežnických karbanických zisků po desetiletí blahodárně těžila i ruská literatura…

Klíčový smysl se Mirčevovi a lidem ztrácí, je až fyzicky na dosah ruky, ale vždy proteče mezi prsty, čímž se dostáváme k motivu bezmocnosti. Mirčev a každý člověk je ve světě pouhým outsiderem, jehož konání naráží na očekávání celé společnosti i jeho samotného.

Přeložil Martin Pokorný

Dnes Rita Indiana patří mezi nejzajímavější autorky generace navazující na velikány latinskoamerického post-boomu, a to nejen v oblasti Karibiku.

Jako překladatel a znalec Poeovy poetiky Baudelaire citlivě rozlišuje nové rejstříky krásna a jeho pojetí melancholie, která se svým způsobem stane i životním postojem, otevře následně brány k jednomu proudu estetiky pozdního 19. století.

Sen předvádí a zakrývá hlubokou, temnou směs viny, sexuální touhy a naléhavé potřeby dominance. Jak se sen bezvýsledně blíží k závěru, přemýšlíme o tom, jestli Freud zapsal svou vzpomínku na sen beze zbytku.

Meursault, přešetření Kámela Daúda.

V rámci letošní edice Světa knihy se konal diskusní panel „Víme o sobě – Romano-Bohemica, ‚vzájemné‘ antologie a překlady mezi českou a rumunskou literaturou”. Bylo pokřtěno trojčíslí časopisu Romano-Bohemika – v něm rumunské překlady textů předních českých básníků a texty rumunských básníků přeložené do češtiny.