Festival spisovatelů Praha
Alice Kaplanová

Festival spisovatelů Praha

Meursault, přešetření Kámela Daúda.

Esejistika – Texty
Z čísla 15/2016

Půl století po vyhlášení nezávislosti se alžírský spisovatel chopí francouzského jazyka, aby se vzepřel autoritám současného režimu a čelil jejich lidovému jazyku. Francouzština už není, jak tomu bývalo v dobách alžírského spisovatele Kateba Yacina, „válečnou kořistí“, poněvadž vládnoucí vrstvy v Alžírsku už tímto jazykem nehovoří. Z francouzštiny se stalo to, co Kámel Daúd v románu Meursault, přešetření, který bude mezníkem alžírské literatury, nazývá „volným vlastnictvím“: strašidelným, a přesto důkladně zbudovaným domem, v němž se dá snít o nějakém jiném životě.

Narodit se roku 1970 v Alžírsku znamená strávit nejkrásnější léta mládí v hrůzách války. Nelze z toho vyjít bez úhony. Jako redaktor Oranžského deníku Daúd se svou rubrikou Můj názor, váš názor proslul stylem, který připomíná „směs Thomase Bernharda a Alexise de Tocqueville“, lyrický hněv mírněný důraznými analýzami společnosti. V době, kdy referoval o procesu Oranžského deníku, jehož byl po osm let šéfredaktorem, zajišťoval jako novinář zpravodajské sloupky. Literatura psaná francouzsky byla pro něho už od dětství východiskem ze smrtící společnosti, kudy mohlo projít vše, co nebylo lidovým vyprávěním nebo Koránem − žena, sex, poezie, řecká mytologie. Daúd, dříve autor povídek, publikoval svůj první román Meursault, přešetření nejprve v Editions Barzakh (Alžírsko) v říjnu 2013; v květnu 2014 pak vydal v nakladatelství Actes Sud (Arles) stejný text s malými úpravami. „Meursault“ v názvu je evidentně Meursault Alberta Camuse, všem známá literární postava, která nikoho nenechá lhostejným. Kámel Daúd využil románu Cizinec jako odrazového můstku a zmocnil se jeho vypravěče, přičemž se mu podařilo vytvořit kritické a současně výsostně literární dílo.

Meursault, přešetření se vymyká základní postkoloniální tradici děl, která jsou remaky kanonických opusů evropské literatury. Připusťme, že každý velký román ponouká k takovému typu přepisu. Jak číst Paní Bovaryovou, a neklást si otázku po osudu Emminy dcery; jak zavřít poslední stránku románu Něžná je noc a nepředstavovat si konec osudu Dicka Divera? A jak třeba číst Cizince, aniž bychom nechtěli znát život Araba?

Pro Daúda je tento remake odezvou jeho prvních čtenářských zážitků. Vyrůstal v domě, kde bylo jen velmi málo knih; jeho pohled se vždycky zastavil na stránce s výčtem titulů „od téhož autora“ a snažil se představit si příběhy, které odpovídaly názvům. Na nápad vytvořit nového Cizince přišel během rozhovoru s jedním návštěvníkem Oranu, který s ním chtěl hovořit o Camusovi; nepoložil mu jedinou otázku, která by se týkala Araba.

Arabové v Moru a Cizinci,“ vyjádřil se Edward Said v jednom ze stěžejních teoretických esejů, „jsou bytosti beze jména, které slouží jako pozadí grandiózní evropské metafyziky, jíž se zabývá Camus.“ Kámel Daúd netvrdí opak. Ale o tom to podle něho není. Pro něho fakt, že postava Meursaulta vystřelí pětkrát na bezejmenného Araba, že v textu je pětadvacet zmínek o Arabech, a přitom zavražděný nehraje v obvinění proti Mersaultovi žádnou roli, fakt, že největším Meursaultovým zločinem podle těch, již ho soudí, je to, že neplakal na matčině pohřbu − to vše dohromady podněcuje především touhu psát. Arab bude mít odteď jméno Músa, které je pěknou ozvěnou jména Meursault. A poněvadž Músa je mrtvý, Daúd nechá promlouvat jeho bratra Háruna. Ten se ujme líčení dne, kdy jeho bratr zemřel, vlastního osudu a osudu matky, dvou pozůstalých, kteří zločin přežili. Román Meursault, přešetření začíná Hárunovým hněvem proti Meursaultovi. Avšak končí jinde.

Meursault, přešetření je dílem, které nepochybně potěší profesory literatury, jelikož v něm nacházejí narážky na Camusova díla. Camusova textu se dotýká citacemi uvedenými v uvozovkách, i tím, že přebírá prvky originálu, které dovedně a s humorem překrucuje. Pokud jde o formu vyprávění, neinspiruje se Cizincem, nýbrž tím, co Daúd považuje za „nejupřímnější a nejméně strojený“ Camusův text, románem Pád. Příběh se odehrává v baru Titanic, kterému po nezávislosti začali místní říkat Džabal Zandal (podle hory v Alžírsku, kde působili odbojáři); tady Hárun, podněcován alkoholem, vypráví svůj příběh. Bar − místo, které v dnešním zbožném Alžírsku patří k ohroženým druhům, je odezvou baru Mexico-City v Amsterodamu, v němž se odehrává Pád. Clamence v Pádu řeční před neviditelným posluchačem. Hárun věnuje své dlouhé monology jednomu z četných profesorů, kteří přicházejí do Alžírska studovat velkého autora – těch samých, kteří budou nepochybně rozpitvávat i Daúdův román.

V Hárunových tirádách na způsob Pádu nacházíme množství detailů z Cizince přizpůsobených současnému Alžírsku: Meursault se nudí v neděli; Hárun v pátek… Salamano od rána do večera huláká na svého psa; Hárunův soused celou noc z plných plic odříkává Korán; Alžířané v Cizinci hledí na Evropany mlčky; v románu Meursault, přešetření zase Evropané, vracející se do Alžírska, mlčky bloudí a „snaží se nalézt tu nějakou uličku, tu nějaký dům anebo kmen stromu s vyřezanými iniciálami“. A camusovská absurdita? „Ta absurdita tíží bratrův hřbet a můj, a také nitro naší země, nikoliv toho druhého.“ Když se zeptám Kámela Daúda, co znamená absurdita v současném Alžírsku, odpoví mi, že

„pokud lidi tíží Korán a národní příběh, je absurdita povinností. Vycházíme z absurdity, abychom se dobrali smyslu; zatímco ti, kdo vycházejí ze smyslu, ti, kteří se domnívají, že mají pravdu, vždycky skončí v absurditě.“

Román Meursault, přešetření se nespokojuje s tím, že si přisvojuje Cizince, aby se pomstil. Nejkrásnější okamžik příběhu prudce proměňuje Hárunův hněv proti Meursaultovi a Camusovi přiděluje roli prokurátora ve smyšleném procesu, který vede Daúd, spisovatel a politický glosátor, se svou zemí, s tím, jak nezávislé Alžírsko naložilo se svou svobodou.

Vraťme se k jeho příběhu: v roce 1962, v době dosažení nezávislosti, je Hárunovi, muži, jehož bratr „zemřel v knize“, sedmadvacet let. Jeho matka si našla práci v Hadžútu (někdejším Marengu, kde Meursault pohřbil svou matku) jako posluhovačka; matka a syn bydlí v jakési barabizně na pozemku koloniální farmy. Když země získá nezávislost, majitel i s rodinou uprchne a Hárun se svou matkou si opuštěný majetek přivlastní. A tehdy, v prvních dnech nezávislosti, Hárun zavraždí jednoho kolonistu, jistého Josepha Larquaise, který se přišel skrýt do okolí domu, který kolonisté, jeho blízcí, opustili. Oko za oko. Ale také čin, který na vypravěče těžce doléhá, poněvadž se nyní sám stal vrahem. Už nepatří mezi oběti. A právě tady se jeho nenávist vůči Meursaultovi, vrahu svého bratra, nevyhnutelně mění ve ztotožnění; tady také se konfrontace Daúda s Camusem proměňuje v obdiv k druhému bratrovi, spisovateli, který mu vrací obraz jeho samého:

„Hledal jsem tam [v Cizinci, pozn. aut.] stopy bratra, a našel tam svůj odraz, sobě samému se odhalil skoro jako vrahův dvojník.“

V celém románu dochází až k závratným záměnám mezi vypravěčem a autorem, mezi Meursaultem a Camusem: Hárun, ve svém deliriu, tu nespatřuje žádný rozdíl. A jeho bláznovství je výstižně shrnuto v onom komickém jménu, Albert Meursault. Jako kdyby se místo Velký Gatsby říkalo F. Scott Gatsby, anebo Jean-Paul Roquentin místo Nevolnost. Upuštění od jména „Albert“ ve francouzském vydání lehce (nikoliv však fatálně) spisovatelovo gesto zmírnilo. Podle judikatury ve věcech autorských práv Daúd smí prezentovat Alberta Camuse jako historickou postavu (biografické právo), ale není oprávněn se zmocňovat uměleckého díla. Problém je, a v tom také spočívá originalita jeho literárního počinu, že Daúd se zmocňuje prvků ze života autora a zároveň i prvků z jeho textu, a činí tak „na druhou“. Takže se ocitáme ve věčném sporu, který existuje minimálně od dob Prousta a Sainte-Beuva: nakolik je literární postava znázorněním spisovatele a naopak? Conor Cruise O’Brien zašel v jednom polemickém eseji o budoucnosti alžírské nezávislosti až k výroku, že Camus vůči alžírským Arabům uskutečnil „konečné umělecké řešení“, k úvaze, která nám dnes připadá poněkud komická. To, že chceme v nějakém románu ukázat rasistickou společnost, ještě nedokazuje, že jsme rasisté. Pokud jde o Daúdův počin, s „Albertem Meursaultem“ sázel na to, že v Alžírsku, je-li řeč o Camusovi, dochází k nevyhnutelnému zaměňování textu s autorem. Daúd má občas dojem, že v Alžírsku vládne přesvědčení, že „zabít v románu Araba je stejný zločin jako nepodporovat Frontu národního osvobození“. Stvořit fiktivního autora, který se jmenuje Albert Meursault, znamená tuto záměnu zdůraznit a zesměšnit zároveň.

Zeptali jsme se Kámela Daúda, jak vnímal přijetí své knihy v Alžírsku a ve Francii. Odpověděl, že pokaždé, když představoval svůj text v některém alžírském knihkupectví, bavil se tím, že si v sále v duchu označoval nálepkami soudce, prokurátory a obhájce: „Alžířané vedou s Camusem věčně proces.“ Zatímco ve Francii po vydání knihy v Actes Sud mnoho novinářů a čtenářů chtělo spíš vědět, proč napsal román odvozený od Cizince, a také, s trochou shovívavosti, co mu dalo právo otírat se o dílo velkého spisovatele. Odvaha − z pohledu francouzských a alžírských čtenářů − neznamená to samé.

Meursault, přešetření není jednoduchá kniha; musí se číst znovu a znovu, má-li se plně pochopit předěl textu mezi kapitolami VIII a IX, moment vraždy, který stejně jako v Cizinci rozděluje vyprávění na dvě části: okamžik, kdy se Hárun ocitne v kůži Meursaulta a kdy Daúd, který až dosud zdánlivě Cizince pouze převracel, zajde mnohem dál. Ten postoj potvrzuje jeden z jeho nejlepších novinových sloupků: „Jednoho dne repatriovat Camusovy ostatky“. Tohle přání, jímž dává najevo, že by rád rozšířil národní dějiny, je něco, co v této zemi, která vystupuje z černého desetiletí, slýcháme čím dál častěji:

Jednou však, máme-li dál žít, přijde den, kdy tato země bude hledat život dál, výš a hlouběji než svou válku. Tehdy budeme muset prohlásit staré dějiny za své, celou naši historii, a obohatit ji i tím, že přijmeme za své také Camuse, dějiny Říma, křesťany ve Španělsku, ‚Araby‘ a jiné, kteří přišli, viděli anebo zůstali. Francouzština je dědictví, stejně jako architektura kolonistů, jejich stopy a činy, zločiny a vyschlé bažiny“

A konečně, co je v knize Meursault, přešetření nejdojímavější, je jazyk, který si Daúd přisvojuje – nikoliv francouzština kolonistů, nýbrž francouzština vysněná − francouzština literatury, svobody, spravedlnosti. Jak říká jeho mluvčí Hárun: „Francouzský jazyk mě fascinoval jako takový rébus, v němž spočívalo řešení rozporů mého světa. Chtěl jsem ten svůj svět mámě přeložit, a tak ho svým způsobem učinit méně nespravedlivým.“

Nakonec zdůrazněme, že v jeho výroku se nejedná o volbu mezi jedním či druhým jazykem, nýbrž o domáhání se výsady překladu, přecházení mezi francouzštinou a arabštinou. To není ani nějaký neokolonialismus, ani nějaká nostalgie; je totiž třeba pochopit, že Daúd smí učinit vůči francouzštině odvážné vstřícné gesto pouze díky tomu, že sám hovoří arabsky.

Kámel Daúd je hostem Festivalu spisovatelů Praha od 8. do 10. října 2016.

Více na www.pwf.cz.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • V rámci letošní edice Světa knihy se konal diskusní panel „Víme o sobě – Romano-Bohemica, ‚vzájemné‘ antologie a překlady mezi českou a rumunskou literaturou”. Bylo pokřtěno trojčíslí časopisu Romano-Bohemika – v něm rumunské překlady textů předních českých básníků a texty rumunských básníků přeložené do češtiny.

    Esejistika – Texty
    9. 9. 2016

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.