Na programu zahajovacího koncertu festivalu zahraniční soudobé orchestrální hudby Hudební fórum v Hradci Králové 3. listopadu byla i skladba Circle Map (Mapa kruhu), kterou v roce 2012 zkomponovala finská skladatelka Kaija Saariahová s využitím veršů středověkého perského básníka Rúmího. Toto šestadvacetiminutové dílo pro orchestr a elektroniku získalo v loňském roce prestižní cenu British Composer Award a na Hudebním fóru zaznělo v podání Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou hostujícího Radka Baboráka.

Termín circle map je užívaný při matematické analýze rotujících systémů. Inspirace verši básníka ze 13. století není náhodná, ač by se tak mohlo v této souvislosti jevit až s notnou absurditou. Rúmí považoval krouživý pohyb za symbol úplné harmonie a sjednocení všech živých bytostí, předmětů a celého vesmíru jako zdroj kontaktu s Bohem. Proto také při krouživém mystickém tanci vznikalo mnoho jeho veršů, jež diktoval přítomnému písaři. Rúmí byl zakladatelem onoho vířivého obřadu dervišů s transovním tancem, který se stal vedle poezie nejdůležitější součástí súfismu, mystické formy, duchovní cesty a spirituality islámu. Navíc on je autorem slavného výroku, že když „rozbijeme atom, nalezneme v něm zmenšeninu sluneční soustavy“, věděl již dávno před Koperníkem, že se Země otáčí kolem Slunce a že planet je devět, s čímž přišla věda až v roce 1930. Pozoruhodný je také fakt, že Rúmí je v současné době nejpopulárnějším básníkem ve Spojených státech. Jen výtisků knihy The Essential Rumi (Harpersanfrancisco, 2004) se v USA prodalo na čtvrt miliónu a je zdaleka nejprodávanější básnickou knihou na Amazonu.

Džaláleddín Balchí Rúmí (1207–1273) napsal 3000 milostných a mystických písní, 2000 čtyřverší a rozsáhlou sbírku mystických příběhů a parabol Masnavíje ma’naví (Verše s vnitřním smyslem) o 27 tisících dvojverších. Byl nazýván též jménem Mawla (náš pán). Když 17. prosince 1273 v turecké Konyi zemřel, na jeho pohřeb přišli nejen Turci a Arabové, ale také Židé a Řekové. Rúmí hlásal, že „láska vše osvětluje a oči milujících vidí všude krásu…“ Jeho slova tehdy našla živnou půdu. Navzdory prodejnosti jeho knih básní, navzdory vyhlášení roku 2007 Mezinárodním rokem Rúmího, navzdory jeho inspirativní síle pro ostatní umělce, včetně tvůrců na poli moderní hudby jsou v současnosti jeho myšlenky bohužel házením příslovečných perel…

Skladatelka Kaija Saariahová (nar. 1952) je výrazně ovlivněna francouzskými spektralisty, kteří od sedmdesátých let minulého století dokázali na základě vědeckých znalostí o fyzikálních vlastnostech zvuku komponovat právě samu barvu zvuku, a to metodou analýzy a následné syntézy tonálního spektra. V případě Circle Map vstupuje prostřednictvím reproduktorů na okraji pódia také neviditelný interpret, nositel Rúmího myšlenek – elektronicky upravený hlas Arshii Conta, skladatelčina kolegy z pařížského centra pro hudební výzkum IRCAM, jenž recituje verše Rúmího v perštině. Jde o šest čtyřverší, která jsou v českém překladu promítána nad orchestrem, takže posluchač může bezprostředně vnímat symboliku hudebního sdělení. Hudba kolem těchto veršů krouží, je slovy rozbíjena, sycena, slovy vybuchuje, celá skladba působí až provokativní, mnohdy bolestivou směsicí fyzična a mystiky… První část kompozice nese název „Ranní vánek“, poté následují „Zdi se svírají“ (… jen na tebe pohlédnu a jsem zdráv. / Nevidět tě je jako v sevření zdí umírat.), „Kruhy“ (… vejdi k studni a roztoč se kolem ní, / ze středu vychází veškeré kroužení.), „Dny jsou sítě“ (… a světlo těch, kdo z nitra svého září, / do vesmíru se rozlévá.), „Dialog“ (… tak malý jsem, že mne téměř nevidět. / Odkud může ta velká láska ve mně pocházet?) a celý ten proměnlivý, rozvířený zvukový tok směřuje k finální části „Hudba dnem a nocí“ a k poznání, že „umlkne-li hudba, / i my umlknem…“

Autorem překladu – avšak nikoliv z perštiny, ale z angličtiny, a to z knihy Unseen Rain: Quatrains of Rumi (Shambhala, 2001) s překlady Johna Moynea a Colemana Barkse – je Wanda Dobrovská, redaktorka Českého rozhlasu Vltava. V původním jazyce Rúmího poezie působí opravdu až vesmírně, i když ji Saariahová staví do kontrastu s téměř industriální špínou. Filharmonie Hradec Králové hrála s neobyčejným nasazením a Radek Baborák, známý více jako hornista, měl partituru přečtenou do těch nejjemnějších nuancí a dokázal ji do své taktovky přenést sice v direktivních, ale emotivně vypjatých dirigentských gestech. Je všeobecně známo, že hradecká filharmonie soudobé hudbě rozumí a dokáže zahrát i ty nejkomplikovanější kompozice. Smyčce se zlepšují koncert od koncertu, přičemž violoncella a zvláště kontrabasy až berou dech, bicí nástroje jsou patřičně eruptivní, a přitom více hrají, než hřmotně tlučou, dřeva jsou měkká, tetelivá, zpěvná, jiskřivá. Zvláštní kapitolou jsou žestě; neznám lepší v našich luzích a hájích. Jenže na reakcích větší části publika jsem pozoroval jisté rozčarování a nepochopení smyslu takového hudebně-poetického díla. Spektrální hudba sice již v minulých ročnících na Hudebním fóru zazněla, ale evidentně zůstane ještě dlouho obecně spíše nepřijímanou formou soudobé vážné hudby. Je to škoda, neboť bývá nositelkou závažných myšlenek…