Je ticho, někde v rádiu ze záznamu mluvíš o poezii a mluvíš přesně.

A přece, nehledě na to, že právě halucinace, vylíhnuvší se v našich zubožených hlavách, jsou často tím, CO se děje, dělo se „opravdu“ v těchto dnech něco podobného, nejen to, já jsem to viděl.

nakonec i smrtka kterou si kreslí dítě je pokusem o zpřítomnění smrti
zatímco její tajemství tkví v podstatě nepřítomnosti
přesněji v přítomnosti absolutní absence
kdy už není svět a ještě není
nepatrný okamžik než pták který vydá hlas v úzkosti zaslechne zpěv jiného ptáka

skupiny bytostí vklíněných do sebe
propletená zvířata vzhlížející k měsíci
krychle a hranoly věže a domy skříně a postele
ve všech tmavých koutech dosahuje pářivost zvířat

Co oči upřeně na sebe pohlížely…/ Tak dlouhou chvíli setrvaly těsně přivinuty/ Nehybně stojíce uprostřed spěchajících chodců// Zatímco vlečné parníky houkaly na mohutné řece/ A co vlaky pískajíce přejížděly sem a tam po železných mostech

svět ten je v kýblu kýbl ztrácí hmotnost svět je náhle / sám přetěžký

Při čtení jsem zažíval závratný pocit neoddělitelnosti poezie a lidského života, nazíral jsem je jako dvojence, kteří jsou zde od počátku světa.

Z psychoanalýzy čerpá Stanislav Dvorský své základní východisko, tedy že za jakoukoli intelektuální činností stojí podstatné hlubinné působení nevědomých sil.

Ukázka z nové knihy Stanislava Dvorského.