S lety se Dvorský stále více vymaňoval z úzkého pojetí poezie, která nemůže být „převáděním neznámého na známé“ (s. 417), ale daleko spíše v člověku otevírá možnosti a dimenze skryté, netušené a zatím nepojmenovatelné. I proto Dvorského stále více vzrušovala tematika „nevyslovitelna“, již naše epistemologická i jazyková výbava neumožňuje zcela uchopit a která tu zůstává jako výzva pro naše výrazové prostředky i myšlenkové vhledy. Hledá distinkce mezi nesrozumitelností, nesdělitelností a nevyslovitelností.

Editor knihy Jakub Řehák už samotným shromážděním a uspořádáním těchto textů vykonal nesmírně záslužnou práci. Jakubova oddanost jeho básnickým učitelům mě dojímá. Právě díky ní můžeme Dvorského vývoj poznat v dosud nevídané šíři. Pětapadesát let Dvorského psaní umožňuje sledovat nejen jednotlivé postoje, ale i kontinuitu tohoto neobyčejného způsobu myšlení.

Furióznost básně graduje a stupňuje se i brutalita jazyková, odrážející ztřeštěnost hmoty, masy, obsedantnost živoucího i příliš neživého masa, ale i slov, názvů, označení, celou tu tupou valivost předmětnosti…

Nevím, zda jsem kdy v české poezii četl silnější verše o vědomí smrti. A ani nevím, zda jim zcela rozumím – vím jen, že zasahují pomyslný terč v prázdnu.

Při čtení jsem zažíval závratný pocit neoddělitelnosti poezie a lidského života, nazíral jsem je jako dvojence, kteří jsou zde od počátku světa.

Z psychoanalýzy čerpá Stanislav Dvorský své základní východisko, tedy že za jakoukoli intelektuální činností stojí podstatné hlubinné působení nevědomých sil.

Což jste opravdu neslyšeli jazz? Mezi železnými jeřáby, nad přístavním molem,
kde to páchlo petrolejem, mezi vagony se shnilými pomeranči.
Vy jste je opravdu neslyšeli hrát?

A přece, nehledě na to, že právě halucinace, vylíhnuvší se v našich zubožených hlavách, jsou často tím, CO se děje, dělo se „opravdu“ v těchto dnech něco podobného, nejen to, já jsem to viděl.

nakonec i smrtka kterou si kreslí dítě je pokusem o zpřítomnění smrti
zatímco její tajemství tkví v podstatě nepřítomnosti
přesněji v přítomnosti absolutní absence
kdy už není svět a ještě není
nepatrný okamžik než pták který vydá hlas v úzkosti zaslechne zpěv jiného ptáka

skupiny bytostí vklíněných do sebe
propletená zvířata vzhlížející k měsíci
krychle a hranoly věže a domy skříně a postele
ve všech tmavých koutech dosahuje pářivost zvířat

Co oči upřeně na sebe pohlížely…/ Tak dlouhou chvíli setrvaly těsně přivinuty/ Nehybně stojíce uprostřed spěchajících chodců// Zatímco vlečné parníky houkaly na mohutné řece/ A co vlaky pískajíce přejížděly sem a tam po železných mostech

svět ten je v kýblu kýbl ztrácí hmotnost svět je náhle / sám přetěžký

Stojíme před osnovným paradoxem: očarování inteligence systémem příměrů, tato „temná stránka“ a hranice lidského dorozumívání vůbec, je nejen prapůvodním stavem sdělení, nýbrž tím, čím je dorozumívání ve svém základu, před vším ostatním, před svou utilitární i estetickou jednostranností.

Ukázka z nové knihy Stanislava Dvorského.

Díky svému prvému kroku na filmovém poli si v „zasvěcených kruzích“ získal nepopiratelný respekt a zároveň je tvrdě diskvalifikován.

Je ticho, někde v rádiu ze záznamu mluvíš o poezii a mluvíš přesně.