Esej básníka Stanislava Dvorského je vrstevnaté a komplexní dílo. Ve svém hlavním plánu pátrá po tom, co vlastně značí stav, který nazýváme inspirací. Kniha vyrůstá ze surrealistického podhoubí, ale hned na prvních stránkách vztah mezi tzv. psychickým automatismem a inspirací podrobuje překvapivé revizi. Dvorský přichází s vlastním pojetím básnické inspirace. Tento stav označuje ve shodě s maximou Mikuláše Medka jako: „otázku existence zodpovídanou v záchvatu pocitu existence“. Vyslovuje jednoduchou, ale pro dnešní dobu nijak samozřejmou premisu: poezie tu není od toho, aby svět rozkrývala a činila jej bezpečnějším. Právě naopak, poezie skrze neznámo, z něhož se napájí, toto neznámo ve světě dál rozšiřuje a trvale jej činí součástí lidského života. Řečeno slovy autora samotného:

„Básnické pojmenování nemá za cíl neznámé jeho slovním uchopením, určením a zpřesněním zrušit jakožto neznámé, zahrnout do sféry pojmenovaného známého, nýbrž ustavit je ve světě objektivně jako novou entitu v její jinakosti, jedinečnosti, nesouměřitelnosti“

Autor se však s tímto konstatováním nespokojí a snaží se pomocí psychoanalytického klíče nalézt hlubinnou příčinu toho, proč poezie neodpovídá na neznámo známým.

Dvorský se zpočátku zabývá pojetím inspirace, tak jak ji vnímali surrealisté i autoři s příbuznými východisky. Všímá si například, že André Breton obdobně jako Friedrich Nietzsche spatřovali inspiraci v bezvýhradném odevzdání se náhle přicházejícímu hlasu z nitra. Dvorský tento druh inspirace nazývá médijním – tvůrce se stává přijímačem zdánlivě cizího hlasu a sám nechce mít žádný vlastní vklad do textu. Jedná se o tzv. psychický automatismus a Dvorský vztah mezi inspirací a tímto základním principem surrealistického projevu koriguje. Inspirovaná básnická řeč podle něj není zcela totožná s přitakáním psychickému automatismu. Ten Dvorský nazírá víceméně jako pouhou metodou, jako akt vůle, pro který se jedinec rozhodne, místo aby jím byl zachvácen, tak jak tomu je právě v případě inspirace.

S odvoláním se na zjištění Zbyňka Havlíčka pak Dvorský vyslovuje premisu, že texty vzniklé metodou psychického automatismu čerpají nikoli z tzv. „nevědomí“, nýbrž z „předvědomí“. Z toho důvodu je jejich průvodním jevem vždy dobře rozpoznatelná přemíra verbalismu, slovního balastu, a texty vzniklé touto metodou jsou spíše odpadní struskou, nikoli zářícím diamantem či svatým grálem básnické činnosti. Dodejme však, že Dvorský psychický automatismus nezatracuje, ale vnímá jej jako jeden z prvků, které se na inspiraci mohou podílet. Sám ji nicméně pojímá jako stav meditace či kontemplace, kterou v tomto případě můžeme chápat jako okamžik, během něhož je mysl vyladěna na zostřené vnímání skutečnosti. Stav, při němž mysl osciluje v průsečíku prázdna a zároveň vzrušeného očekávání; stav, který nastává předtím, než vyšlehne první jiskra, první verš.

Je nutné upřesnit, že básnická inspirace není pro Stanislava Dvorského pouhým cerebrálním aktem, nýbrž je zkušeností, které se účastní ve své komplexnosti celá lidská bytost; pracuje tu nejen mysl, ale i tělo. Zjevení tohoto stavu provází pocit silné intenzity. Často během stresu, únavy či nevyspání začne náš vnitřní hlas přesívat skutečnost zcela jiným způsobem než za bdělého vnímání. Dvorský upřesňuje, že básnická inspirace se rodí na rubu mezi touhou vyslovit vše a pocitem nemožnosti se vyslovit vůbec. Tento ambivalentní průběh pak podrobuje dalšímu zkoumání.

Není náhoda, tvrdí, že pro spuštění inspirace je tolik důležitá zkušenost se zaslechnutím řeči (na jiném místě cituje Dvorský šťastnou maximu Vratislava Effenbergera o „větných melodiích, kterých má plnou hlavu“). Verbální inspirace působí na básníka mnohem silněji nežli třeba inspirace vizuální nejen z toho důvodu, že básníci – jak by se dalo předpokládat – jsou logocentrické bytosti. S velkým zjednodušením lze Dvorského tvrzení parafrázovat zhruba v tomto smyslu: Ve chvíli inspirace má básník tendenci sestupovat až k „preverbálním stadiím“ lidského života. Až k „sémiotickému rejstříku vnitřního života“, což je pojem, který si vypůjčuje od psychoanalytičky a spisovatelky Julie Kristevy. V tomto stadiu vývoje lidského jedince jsou řečové struktury nejtěsněji spojeny s tělesností a „předprogramovanou“ strukturou řeči. (Což podle Noama Chomského znamená, že dítě je geneticky nadáno „rozumět“ i řeči, kterou dosud nepoznalo). V případě básnického aktu je ale tento rejstřík ještě doplněn „symbolickým rejstříkem“. Ten je vlastní pozdějšímu stadiu dětského vývoje a obsahuje v sobě schopnost modulace obrazných představ. Jinak řečeno: Dvorský popisuje okamžik kojeneckého života, kdy se dítě, opuštěno mateřským prsem a ponecháno ve tmě, poprvé odhodlá k výkřiku. Tímto nastává „sémiotický akt“. V opozici k tomu lze hovořit o „aktu symbolična“, v němž si dítě začne vyvářet představy a modulovat situace, během nichž je matka nepřítomna. A oba tyto rejstříky stojí v dávném prvopočátku básnického projevu vzniklého během stavu inspirace, který v sobě zahrnuje chvíle bezmocného mlčení i osvobodivého křiku. A tento antagonismus se tvořivě podílí na dynamice básnické činnosti.

Pro Stanislava Dvorského tedy poezie není trvale završeným uměleckým artefaktem, nýbrž bytostným průzkumem, odvíjejícím se od řečové disponibility toho kterého autora. Teprve skrze stav inspirace se tato schopnost řeči dává do pohybu a má svou specifickou emocionální tenzi. Ono už popsané napětí mezi nemožností se vyslovit a touhou říci v jednom okamžiku vše přináší závrať, hrůzu, slast i zvláštní druh poznání. Neuvědomělé tajemství se tak transformuje a skrze slovo se stává zjevným. Básnické texty napojené na takové zřídlo inspirace mají potom rovněž svou nezaměnitelnou estetickou, a tedy i uměleckou kvalitu. Snad z toho důvodu, že jsou řízeny jistým nepotlačitelným „afektem“ či lépe řečeno stavem, který je prostý vypočítavosti, vůle i touhy se zalíbit.

Zbývá si ještě odpovědět na otázku, co Dvorský rozumí termínem básnický objev. Od básníka Petra Krále si pro svůj esej půjčuje pojem „přepodstatňujícího tahu básně“, tedy aktu, kdy báseň jakožto „událost zvláštního druhu, nedílně jazykového, obrazného i myšlenkového“ má schopnost přeskupit danosti skutečnosti v nový celek, který nabude svého těla právě v básni. A pouze inspirovaná mysl může takový objev učinit. Básnický objev je potom v jádru aktem transcendence. Není to obrazně řečeno vybarvení „šedivé“ skutečnosti zářivými barvičkami, ale spíše obnova této skutečnosti v její dosud nezažité podobě. Básnický objev je tak završením a vyústěním dlouhodobého noetického procesu, který krom toho, že zasahuje sféru literatury, běží paralelně i v psychofyziologické rovině. Tento proces, akt či stav se odehrává na pomezí dávné „před-řečové“ zkušenosti a zároveň zasahuje do sféry artikulace světa v zostřeném vnímání. Zakoušení tohoto stavu nám umožňuje překonat onu bezmocnou „vrženost“ do světa, se kterou se denně potýkáme.

Kniha ve mně vzbudila nadšení a okamžitý zájem. Ne snad z důvodu, že bych vše, o čem se zde píše, přijímal bez námitek či že bych snad ihned všem aspektům eseje rozuměl. Nadšení budilo právě ono hluboké zaujetí, s nímž Dvorský své teze a zjištění předkládá a promýšlí. Při čtení jsem zažíval závratný pocit neoddělitelnosti poezie a lidského života, nazíral jsem je jako dvojence, kteří jsou zde od počátku světa. A ačkoliv to nikde v textu Stanislava Dvorského není řečeno explicitně, jeho kniha rovněž dává odpověď na prostou otázku: k čemu je poezie. Proto, aby probouzela „pocity existence“, z nichž jí bylo dáno povstat.