Stanislav DvorskýNevědomí a básnický objev

Poesie, toť… Pokus o zodpovězení otázky existence

Reflektuje Veronika Košnarová

Z psychoanalýzy čerpá Stanislav Dvorský své základní východisko, tedy že za jakoukoli intelektuální činností stojí podstatné hlubinné působení nevědomých sil.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 15/2016

Výrok Mikuláše Medka „Poezie je otázka existence zodpovídaná v záchvatu pocitu existence“, kterým Stanislav Dvorský otevírá svůj esej Nevědomí a básnický objev, není – jak to u mott často bývá – vnější navnaďující okrasou, efektním zaštítěním, jež ve skutečnosti nemá žádný hlubinný vztah k navazujícímu textu. Je přímo opakem toho: nejenže je výchozím podnětem úvahy, ale stává se přímo jejím leitmotivem. Pro způsob psaní/uvažování Stanislava Dvorského je přitom zásadní, že tuto klíčovou premisu pouze pasivně nezmnožuje, neobkružuje pleonasmy, nýbrž rozvíjí aktivní myšlenkový proces, při němž se Medkův výrok (s nímž se autor v zásadě ztotožňuje, ale zároveň je si dobře vědom jeho zastřené metaforičnosti), snaží co možná nejpřesněji racionálně osvětlit. Aniž by se vzdával výrazové vytříbenosti pečlivě, poctivě rozkrývá všechny aspekty a fasety toho, co Medek touto pregnantní básnickou zkratkou mínil – alespoň z jeho pohledu – vyjádřit. Zvažuje při tom veškeré nabízející se otázky a hledá odpovědi, přičemž se nevyhýbá potenciálním odporujícím reakcím, ba naopak záměrně jim vychází v ústrety. Právě touto maximální starostí o výstižnost, relevanci a promyšlenost předkládaných argumentů představuje kniha Stanislava Dvorského počin mimořádný, který se navíc značně vymyká ze (současné) české esejistiky.

Medkova maxima zakládá poezii na „zodpovídání otázky“, a tím – jak Stanislav Dvorský zdůrazňuje – staví jasně do popředí epistemologický (noetický) rozměr básnického činu, rozměr, jehož ujasnění a zároveň porovnání s posláním psychoanalýzy pokládá autor eseje pro zkoumání souvztažností poezie a nevědomí – tématu, jež si dal za cíl sledovat – za nezbytný výchozí krok. Stojí za připomínku, že podobné problematice byla věnována i loni vydaná studie Romana Telerovského Skutečnost imaginace. Mezi psychoanalýzou a surrealismem (samotným Dvorským považovaná „za jeden z nejcennějších zdejších teoretických příspěvků na téma nevědomí a poezie vzniklých během posledního desetiletí“, s. 29). Ta ovšem – na rozdíl od recenzovaného svazku, v němž je úvaha záměrně soustředěna a omezena na textový rezultát básnického aktu – pracuje se širším pojetím poesie (srov. R. Telerovský, Skutečnost imaginace, Praha, Sdružení Analogonu 2015, s. 19). Oba autoři se shodně přihlašují k návaznosti na Zbyňka Havlíčka. Zatímco pro Dvorského je ovšem Havlíček pouze jedním z inspiračních zdrojů – jeho názory někdy kvituje a rozvíjí, jindy s nimi neváhá vstoupit do polemiky –, Telerovského stať je z velké části parafrází a kompilací Havlíčkových úvah o imaginaci.

Na Havlíčka navazuje Dvorský jednoznačně v tom elementárním, tedy ve dvou myšlenkových rámcích své úvahy, jimiž jsou surrealismus a psychoanalýza. Zdá se to logické – vzhledem k tomu, že právě v sur- realisticky orientované reflexi poutalo a poutá téma vztahu nevědomí a básnické tvorby značnou pozornost. Jak ovšem Dvorský upozorňuje, závěry vzešlé z tohoto kontextu je nutno posuzovat obezřetně, jelikož se zde objevuje spousta

„nepřesností, konfúzních přístupů a omylů, způsobených nekompetentním a často ryze rétorickým zacházením s vypůjčenými freudovskými pojmy“

s. 11

K poukazování na tyto zmatečné a zkreslující interpretace v souvislosti se surrealistickou teorií psychického automatismu se Stanislav Dvorský opakovaně vrací; obsáhleji se jimi zabýval v doslovu k soubornému vydání Havlíčkových teoretických prací Skutečnost snu (jež edičně připravil) nebo v polemice s článkem Bruna Solaříka („Po srsti / Šalda, Teige, Nezval, Breton a psychický automatismus“, Analogon 2011, č. 64), uveřejněné v šedesátém pátém čísle (2011) revue Analogon.

Jako zásadní problém surrealistických reflexí Dvorský vidí příliš jednoduše polarizovanou opozici nevědomí–vědomí, kterou ve skutečnosti sám Freud záhy pojímal značně nuancovaněji. Poukazuje také na to, v čem se surrealismus, resp. poezie obecně, a psychoanalýza zásadně odlišují. K nejdůležitějším momentům patří završenost poezie v konečném slovesném tvaru a zároveň její přetrvávající sémantická otevřenost, daná tím, že skutečná poezie není – na rozdíl od metody volných asociací užívaných v psychoanalýze – pasivním medijním „přepisem“ něčeho, ale opravdovým tvořivým (stvořitelským) činem. Zakládá zcela novou skutečnost, nadto, jak již bylo naznačeno – potenciálně stále proměnlivou.

Z psychoanalýzy čerpá Stanislav Dvorský své základní východisko, tedy že za jakoukoli intelektuální činností stojí podstatné hlubinné působení nevědomých sil. S vědomím komplexního pojetí problematiky vědomí a nevědomí ovšem přichází s poznámkou, jež je pro další směřování jeho úvahy rozhodující: v souladu s Freudovým závěrem, že za domnělými (pozdějšími) vědomými, racionálními intervencemi je rovněž třeba hledat hlubinné zdroje – jelikož tyto zásahy jsou nakonec opět jen racionalizacemi nevědomých požadavků nebo obran –, považuje konstrukci díla, obvykle vnímanou jako záležitost racionální, vědomou, za výsledek působení hlubinných sil. I za vědomým tvárným úsilím, za sebevětší mírou konstrukce je z tohoto pohledu třeba vidět nevědomé mechanismy. Jestli tomu tak skutečně je, to pochopitelně lze jen těžko nějak objektivně, nevyvratitelně dokázat, a záleží na každém čtenáři, bude-li tento základní autorův předpoklad akceptovat.

Za jedno z nejpodnětnějších míst autorovy úvahy shledávám propojení již uvedeného poznatku psychoanalýzy s tím, čeho se dotýká Medkova maxima. Konkretizováno je to (mj.) v tvrzení, že transpozice oněch hlubinných a temných hnutí nitra do textu básně probíhá v bytostné tenzi z prožitku existence (s. 24). V kontextu pojetí psychoanalytičky Melanie Kleinové nachází Stanislav Dvorský rozhodující moment, jež osobnost básníka iniciačně zakládá, v nejranější fázi vývoje člověka: stadiu orality. Už zde totiž dochází k fatálnímu spoji mezi tělesným a duševním – období orality přece otvírá první nadechnutí, vyvolávající prvotní univerzální životní projev, odpověď na otázku existence: křik, pláč, výraz strachu a hrůzy ze světa, do něhož byl člověk vržen. Stanislav Dvorský v této souvislosti podnětně připomíná etymologii větvící se od substantiva dech (vzdech, vzdychání, dychtění, dýchánek, duch, duše, prodchnutí, nadšení, duchovno…), příznačně dokazující, že již v těchto nejprimitivnějších událostech našeho života jsou v zárodečné formě skryta a načrtnuta všechna velká metafyzická a ontologická témata existence vůbec. Právě v těchto pasážích autor dokazuje, že jeho rozvaha není limitována zvolenými relačními rámci, nýbrž že se vskutku snaží hledat univerzální, hlubinné odpovědi na podstatu zrodu básnického textu. Má samozřejmě – to nelze zastírat – vyhraněnou představu, co je (a není) autentickou poezií a v čem spočívá ono specifické básnické poznání, nicméně v citovaných příkladech se rozhodně neomezuje pouze na autory bezprostředně spjaté se surrealistickou poetikou.

Básnickou činnost spojuje Stanislav Dvorský s nevědomým propadem do této nejranější zkušenosti: do období, kdy je pro lidskou bytost vše bezpříkladně nové, do primární zkušenosti naší preverbální existence, resp. přechodu od světa prožívaného ke světu strukturovanému osvojením slova. Disponovanost subjektu k básnické artikulaci prožitků existence se mu ukazuje být jakýmsi zvláštním sklonem propadat se za určitých emočních situací k dávné a vytěsněné zkušenosti nevýslovného a z ní pramenící naléhavé potřebě tvořivé semiózy. Básník přitom podle autora svou archaickou preverbální zkušenost vrací do hry v záchvěvech pocitu existence zcela nezáměrně a mimovolně. Spouštěcím stimulem básnického procesu je hlubinná tenze z niterného zaujetí nedefinovatelnou, nepojmenovanou a nepojmenovatelnou existenciální aurou věcí (nelze si nevšimnout, že Dvorského úvaha tu má velmi blízko k tvůrčí koncepci Michala Ajvaze), naléhavá vzpomínka; iniciačním podnětem může být ovšem i slovo – zaslechnutá nebo zrakem zachycená věta, sousloví, formule zrodivší se nečekaně, z nejasného důvodu v naší mysli.

Složité téma si místy žádá komplikovanější vysvětlení, náročná na čtenářskou pozornost (zvlášť pokud čtenář není suverénně orientován v psychoanalytických teoriích); čistě „technickou“ překážkou ve čtení pak představuje nepraktické umístění poznámkového aparátu až na konec knihy namísto vstřícnějších průběžných poznámek pod čarou. O to důležitější roli sehrává, že autor nám opakovaně, v mnoha různých formulačních – a dodejme: upřesňujících – variacích připomíná klíčový argument a zároveň raison d’être svého zamyšlení: básník prostřednictvím svého díla hledá odpovědi. Nepíše, aby něco sdělil, ale aby se sám svým sdělením – o sobě, světě, existenci – něco dozvěděl. Básnické pojmenování je vždy jen pokusem o zodpovězení otázky existence – přičemž smyslem pokusu je zanechávat po sobě další nezodpovězené a naléhavé otázky, ba – a v tom spočívá zásadní specifikum a také uhrančivost poezie – je probouzet, tj. přenášet básníkův úděl posedlosti neznámem i do existence druhých. Básnický text (ať už má formu řeči vázané či prozaické) nemá za cíl neznámé jeho slovním uchopením zahrnout do sféry pojmenovaného známého, nýbrž ustavit je ve světě objektivně jako novou entitu, neredukovatelnou na cokoli dosud zavedeného, vysvětlitelného a známého. Poezie nově strukturuje skutečnost, ale rozhodně tu není – jak zdůrazňuje Stanislav Dvorský – od toho, aby činila svět transparentnějším, oproštěným od tajemství, temných stránek a vrstev; aby vnášela do mysli jakoukoli jistotu.

Je tomu vskutku tak: básnické texty – při své genezi ani recepci – nedávají odpovědi, nýbrž podněcují otázky. Esej Stanislava Dvorského však odpověď jistého druhu přece jen dává: pojmenovává důvod, proč jsme – pokud tedy jsme – tak fatálně poezií přitahováni, proč v sobě nedokážeme zapřít, navzdory jakýmkoli „překážkám“, potřebu nechat se jejím prostřednictvím dobrovolně opakovaně uvrhávat do temnot nejistoty, úzkostného tápání. I několik týdnů po přečtení ve mně stále silně živě rezonuje autorovo post scriptum:

[…] kdesi na nejhlubším dně všech otázek, které od nejútlejšího věku spalují mysl lidské bytosti, leží jedno vskutku velké mystérium – tajemství Stvoření“

s. 83
Chviličku.
Načítá se.
  • Stanislav Dvorský

    Stanislav Dvorský (1940, Praha) je básník, esejista, grafik. Žije v Praze. Řadu let pracoval jako technický redaktor a výtvarník v Supraphonu. Po roce 1989 spolupracoval s různými nakladateli a vydavateli ...
    Profil

Souvisí

  • Sylvie RichterováEseje o české literatuře

    Velká pouť za smyslem české literatury

    Reflektuje Adam Borzič

    Poslední rok je bohatý na pozoruhodné tituly z oblasti literární esejistiky. Z překladové literatury se k nám konečně dostává slavný esej Harolda Blooma Úzkost z ovlivnění, z domácí tvorby před časem vyšel soubor esejů a statí Petra Krále Vlastizrady (oběma knihám se rovněž dostane náležité pozornosti v některém z následujících čísel Tvaru). Mezi mimořádnými publikacemi z tohoto oboru září kniha Sylvie Richterové, lakonicky nazvaná Eseje o české literatuře, tvoří ji výbor z autorčina esejistického díla z let 1975–2015. Čtenář v ní nalezne texty již knižně i časopisecky publikované u nás i v cizině a dále dvě nová zamyšlení nad Čapkem, jež jako celek vycházejí vůbec poprvé.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 8/2016
  • Sylvie RichterováEseje o české literatuře

    Radost z eseje

    Reflektuje Jan Gabriel

    Kniha Sylvie Richterové Eseje o české literatuře není, jak by se snad mohlo zdát, jen poněkud obohaceným souborným vydáním jejích tří předchozích esejistických knih, které zde již vyšly v rozmezí let 1991–2004.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 8/2016