Probouzení představuje stav přechodu – vynořujeme se ze snu či prázdnoty, někdy sotva tušíme, kde jsme a kdo jsme, musíme si opět na vše rozpomenout, vpravit se do světa, obléknout si sebe. Existují ale i probouzení duchovní jako příměr spirituálního osvícení a poznání; jen vpravdě bdící je schopen vnímat realitu plně, citlivě a přesně. Může jít také o metaforu stavu celého lidstva – ten, který mu ukazuje cestu, je sám probuzený a vidoucí, vizionář či básník, pokud to není totéž.

Nakladatelství Fra přináší komplet básnického díla Miloslava Topinky (nar. 1945), nerozsáhlého, sevřeného a dostředivého: sbírky z šedesátých let Utopír (1969) a Krysí hnízdo (1970 náklad zničen, 1991), s velkým odstupem následující Trhlinu (2002, její unikátní bibliofilskou a multimediální podobu ovšem kniha připomíná jen reprodukcemi několika fotografií, v úplnosti jde o počin neopakovatelný). Dalšími částmi souboru jsou skladba Cesta do Cholupic, komentovaný fotoexperiment Já je někdo jiný a dosud nepublikovaný cyklus Prosvítání. Topinkovo dílo tvoří ještě texty pro děti, překlady, edice, monografie Rimbauda „Vedle mne jste všichni jenom básníci“ (1995) a shrnutí esejů, článků a rozhovorů Hadí kámen (2007), dílo z hlediska porozumění Topinkově poezii klíčové.

První dvě sbírky znamenaly jeden z vrcholů šedesátých let na jejich trajektorii od naplňování „ideově-tematického plánu“ ke skoku do opojných a osvobozujících možností jazyka, v nichž byla velmi rychle detekována jejich nebezpečně subverzivní perspektiva a všechny představitele experimentální „nové řeči“ čekalo vyhoštění z literatury. Strach z jazyka odrážel špatné svědomí moci, nepochybující ani na vteřinu o nicotnosti, chatrnosti a nemohoucnosti jazyka vlastního.

Texty podobného typu bývají označovány za slovní magii. Magie znamená vlastně pokus ovládnout a změnit věci prostřednictvím skrytých vztahů; zaklínání a čarování se provádí pomocí tajných průpovědí a zaříkávadel. Evokovaný jiný svět náhle stojí před námi – k našim službám. Zde se jedná o snahu proniknout ke skrytým pramenům poezie, vyřknout ono „Sezame…“ a odvalit kámen tarasící vchod do jeskyně slov. V ní odpočívají nedocenitelné hodnoty a krásy, které procitnou a ožijí, pokud jim život vdechne řeč.

V Krysím hnízdě Topinka vyprojektoval „text – obydlí“, při vstupu do nějž se slova rozkládají a vracejí zpět v surovém stavu. Řeč se tu ztělesňuje, stává se bytostí. Sama se rozmnožuje, pohybuje, hemží, pulsuje a kypí. Ruší se poměr a nepřeklenutelná distance mezi subjektem a objektem, slova slouží jako potrava, sama jsou ale někdy vyhladovělá a musíme je živit na svoje útraty; mají mízu, krev, svaly, kosti i šlachy. Slova je možné žvýkat, vyplivovat, lisovat, drtit. „Slova čvachtají, brouzdají, občas se některé utopí v hrnci.“ Jazyk je kolonie, která si sama osidluje svůj kontinent. „Krysky – útržky slov, krysky – zbytky dialogů“ ; slova životodárná i obrodná, něžná, zrádná i temně potměšilá, ale i odpad, paběrky a plevel, „slova… za mák netřeba“ . V téhle groteskní i malebně strašidelné krajině představuje zacházení se slovy ostrými jak nůž nemalé ohrožení, ba bytostný hazard –

„stejné riziko je pro toho, kdo nože vrhá
aby nezranil
jako pro toho, kteréhonože obtesávají.
Zvlášť když je to jeden a ten samý“.

Smrtka je ovinutá kolem kořene jazyka, útočí na něj a vysává slova.

Celou Topinkovou tvorbou prochází mimořádný důraz na fyzický charakter řeči jako mnohostranného tělesného výkonu, nesoucího mnoho korespondencí:

„Hlas se přizpůsobuje tomu,
co vyslovuje“.

Neustálá expozice zvuků sugeruje jejich nejjemnější odstíny: praskání, skřípání, vrzání, chřestění, huhlání, prskání, kýchání, namnoze opět související s tělem. Nalézáme se v zářečí, v zázemí řeči, jejíž součástí jsou

„slova, gesta, neartikulovanýzpěv, výkřiky, dech, puls, torza zvuků, ticho i hlas“.

Báseň je také zvuková organizace, jež inklinuje k samodění, sama se ustanovuje, režíruje, dramatizuje, přeskupuje. Slova se hledají, přivolávají se, klestí si k sobě cestu. (Proto také to zaujetí aliteracemi, eufonií a dysfonií, častá přítomnost obratů a rýmů až naivních a insitních, popěvků a příležitostných průpo- vídek). V básni nakonec znehybní, když autor učiní poslední, rozhodující gesto a uzavře tvar: zůstává různorodé dílo, obraz, hudební skladba i objekt, kde můžeme prodlévat mezi verši a být diváky i posluchači podivuhodného představení.

Komplexní pojetí poezie vedlo Topinku dál. Tělo není myslitelné bez vody, slunce, světla, půdy, zeleně, stromů, bez prostředí, v němž pobývá – bez vesmíru. Bez vesmíru by nebylo těla. Bez těla by nebylo řeči. Je třeba zkoumat místo řeči ve vesmíru a jejich vzájemné vztahy. Fyzikální teorie a koncepty se svou povahou i obsahem blíží poezii. Poezie vznikla současně s Velkým třeskem. Z tohoto zájmu se zrodila synergická Trhlina, monumentální a zároveň subtilní pokus o tvořivé setkání mnoha zdrojů a poloh.

Pro básníka se stává ústředním fenoménem

„okamžik proměny, kdy se slovo stává tělem a těloslovem, hmota energií, světlem. Z tohoto místa se náhle odhaluje celý vesmír, prostor ačas, stejně jako láska, život a smrt se slévají v tomto světle“

, říká v knize Hadí kámen. Východiskem ovšem zůstává jazyk. Tam, kde odplyne řeč, mizí všechno. Scientisté si to většinou neuvědomují: pro ně věda v oblasti poznání znamená všechno, poezie pranic či pramálo. Ale kdyby neměli k dispozici jazyk s jeho schopností nejjemnějšího odstínění, jak by vůbec mohli svoje poznatky artikulovat? Jedině řeč stvořila člověka, který je schopen smysluplně a užitečně bádat. Jenomže řeč se nedá úplně opanovat, naopak spíše ona vládne námi. Odtud pochází vířivý a entropický chaos se spoustou fragmentů, útržků, torz, jazykového magmatu i strusky, protiklad diskursu i krasořeči a ornamentu. V interpretačních naběrácích se neudrží tekutá tkáň textu, ale přesto je voda životodárná, stejně jako oceán, z něhož jsme vyšli. Jevy jako světlo, teplo, gravitace atd. jsou popsatelné, nikoli však vysvětlitelné. Přírodní a kosmická dění se ukazují jako figury bytí, které jsou inspirací a materiálem poezie, jeho volným i vázaným veršem. Hvězda je zvláštním svědkem našeho života – nedozírně vzdálená a zdánlivě cizí, jenže z prachu hvězd jsme vznikli a zase do něj jednou vplyneme. Vybuchují supernovy a bortí se souhvězdí a zároveň „křídla motýlů šustív noci otmu“. Fyzika se jiným směrem dostává k tomu, co pojmenovává hermetismus nebo zobrazují plátna moderních malířů – do sebe zavinuté, zahalené struktury a relace produchovnělé a tajemstvím obestřené hmoty. Topinka tematizuje zejména prostor a světlo, k jejichž postihování v nejrůznějších fasetách a momentech se jeho poezie přibližuje. Světlo lze ztotožnit s životem vůbec, mění skupenství, tuhne a zase se neomezeně rozlévá, prochází námi, spočívá na něm naše existence. Vniká do trhliny v prázdnu, umožňující bytí a poezii.

Přes veškerou progresi astrofyziky stále naše porozumění vesmíru a jeho procesům připomíná kočku při pohledu na monitor počítače. Chybí nám specifická senzitivita, umění nechat se prostoupit prosvítající září nekonečna, uvidět, že „křivky hvězdných rozcestí splývajís křivkami ptačího letu“, zbavit se úzkosti z toho, že naše tělo vesmír bůhvíkam vleče („Propadám se červí dírou / Najdou mě ve škarpě u silnice“). Musíme přijmout i fakt konce a definitivního přeryvu, protože „něco se musí stát“, dříve nebo později, „a pak už nic“; v poslední instanci se opět staneme vesmírem, jeho bezedno nás pohltí. Topinku fascinují přechody, hranice, po jejichž překročení už není návratu a cosi se navždy uzavře.

K člověku patří i extrémní skutečnosti (stíny lidí – artefaktů vymazaných ze světa po výbuchu atomové bomby v Hirošimě) a zkušenosti (zážitky horolezců proměněných výstupem a posléze umírajících po banální chybě), koneckonců i sebedrásající běsná honba básníků za jejich „hvězdnými jazyky“. I práce s jazykem musí jít až na takový okraj možného, z něhož se lze zřítit, tak jako se mnozí tvůrci zřítili do všestranného úpadku, do šílenství, do smrti.

Básník sám „nic nedělá“, řečeno s Rimbaudem, jeho největší dílo je on sám. Může sice psát

„co mi na jazyk přijde, co mi slina
na jazyk přinese“

, ale jeho úkolem je zprostředkovat napětí potřebné ke vzniku poezie, vyplývající z povahy řeči a rozporů lidského bytí. Vyžaduje to bezpochyby velkou trpělivost, vytrvalost a schopnost volby a správného výběru, nesmírnou pozornost a ostražitou vnímavost, dovednost vydržet v tichu a unést vřavu, odvahu nechat do sebe vstoupit ty nejroztodivnější zvuky, obrazy a jejich spojení. Není divu, že taková důslednost mnohdy není k vydržení. Řeč, stejně tak jako naději, lze ztratit, ale ne zahodit: rozemletá na prášek, spálená na popel, přetavená do paprsků světla z nejvzdálenějších galaxií vždy se k básníkovi vrátí nazpátek. Všechno je nakonec prosté: „andělé, křídla, světlo itma“.