To díky tobě slyším, jak hedvábně šustí tráva za letního dne / a já v ní chutnám kapky potu z Whitmanova vousu, / to díky tobě věřím, že moře je bez konce,

Těžké je zacelit střepy v jediný vinný lis…

Ta kaskáda obrazů, ta láva tryskající ze zřídla poezie, má ve své magmatičnosti cosi železně nutného, ostatně básnířka se doznává, že zná železné hedvábí.

Neznám žádnou jinou knihu z tohoto období, která by mě tak mohutně zasáhla, tak mocně posedla, která by mě svojí básnickou silou a vynalézavosti tak oslnila, jež by tak nadčasově uchopila čas.

Při četbě knihy profesorky Bennouneové jsem se opakovaně styděl. Především za Západ, za naši pravici i levici.

Recenze básnického kompletu Miloslava Topinky.

Poslední rok je bohatý na pozoruhodné tituly z oblasti literární esejistiky. Z překladové literatury se k nám konečně dostává slavný esej Harolda Blooma Úzkost z ovlivnění, z domácí tvorby před časem vyšel soubor esejů a statí Petra Krále Vlastizrady (oběma knihám se rovněž dostane náležité pozornosti v některém z následujících čísel Tvaru). Mezi mimořádnými publikacemi z tohoto oboru září kniha Sylvie Richterové, lakonicky nazvaná Eseje o české literatuře, tvoří ji výbor z autorčina esejistického díla z let 1975–2015. Čtenář v ní nalezne texty již knižně i časopisecky publikované u nás i v cizině a dále dvě nová zamyšlení nad Čapkem, jež jako celek vycházejí vůbec poprvé.

Oznámení o změně distribuce.

U Ohniska cítím nucené vybočení z pohodlí, smích přes vlastní prokousnutý jazyk a někde vzadu v hlavě nepříjemnou bolest.

Je oheň a oheň / Z popela vstává Klinika

My, čeští spisovatelé, vyzýváme sponzora Českého slavíka Karlovarské minerální vody, aby se jasně morálně distancovaly od hodnot zpěváka Tomáše Ortela a jeho skupiny.

Barbar je především ten, kdo neuznává lidství druhých, kdo jejich lidství relativizuje nebo popírá – ať už na základě barvy kůže, víry, nebo kulturních hodnot.

Jana Bělíčka v článku „Prozaik Stančík a Dva tisíce ponížených uprchlíků“ na serveru a2larm.cz pobouřil rozhovor s Petrem Stančíkem, který vyšel v předposledním Tvaru (11/2015). Zvláště jej pobouřily autorovy poznámky na adresu uprchlíků, muslimů – a také fakt, že autora od mládí vzrušují černošky. Adam Borzič reaguje.

Mně se líbí idea, kterou jsem četl u Venědikta Jerofejeva, že revoluce musí začít v našich srdcích. A kde jinde začít s revolucí srdcí než během komunikací s různými světy, což může být i během komunikace s druhým člověkem. To je také svět.

Ale zase se nám podařilo získat jiné čtenáře, i díky tomu, že spolupracujeme s různými dramaturgy a zasahujeme tak jejich sociální bubliny.

Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)

První vydání je dílo velkého osvícení a tvůrčího vzmachu. Jsou to vlastně převedené deníkové zápisky do Whitmanem nově objeveného volného verše, protkaného paralelismy.

S básníkem Janem Nemčekem o jeho básnických kořenech, ostravské literární scéně a angažované poezii

Znie to možno pateticky, ale musíme v sebe mobilizovať to najlepšie. Obnoviť istu formu nadeje a viery, že niečo take, ako priateľska spoločnosť, nie je fikcia, ale jediny model života spolu, aby sme sa nepozabijali.

S básníkem Stanislavem Vávrou o vzpomínkách, surrealismu i věčné vodě.

Potřebujeme totiž identifikaci. S něčím, co je nad námi, co tu bylo před námi a bude i po nás. A přiznejme si, že se neumíme identifikovat s celým lidstvem či s Evropou, nebo jen do jisté míry, takže chtě nechtě se většina z nás přinejmenším identifikuje (kromě tak základní hodnoty, jako je Sparta, Slávie či Baník) nejen se svým městem či krajem, ale i se zvláštní fikcí jménem národ, která se rodí někdy v předškolním věku.

S básnířkou Boženou Správcovou o Já, roztříštěnosti i kritice nezaplacené…

S Janem Němcem o mystice, nepřítomném celku i krizi našeho postoje k bližnímu

Práva člověka jsou podle Dugina pouhými právy na nepřekonávání sebe sama, jsou „právy malého člověka“. Takový přistup může mít pochopitelně i brutálnější podobu, pokud konkretizujeme onu kolektivní subjektivitu, již člověk je, namísto toho, aby byl jedincem; třeba ve výroku „národ je vším, jedinec – ničím“.

A když už myslíš, že zánik je nevyhnutelný, že hranice bytí se zjevila jednou provždy v nekonečné souši a vyprahlosti, v tom drcení sluncem, zjeví se další spojenec kalábrijského slunce – moře.

Poundův životní omyl je ovšem neodmyslitelně spjatý s básnickým dílem, jehož krása se vyrovná snad jen jeho náročnosti.

Whitman, ten vousatý obr s františkánskou duší, mě učí, že svoji sexualitu mohu proměnit ve spiritualitu obepínající mystérium lidství.

Muhjaddín Ibn (al-) ’Arabí je pro mne dlouho hledaným, milovaným pokladem, bez kterého si dnes jen sotva dokážu představit vlastní spiritualitu: myšlení i zkušenost Boha.

Město pnoucí se po horách a z větší části ležící útulně schoulené v údolí, v nadmořské výšce 500 m zářilo nočními světly a jeho minarety probodávaly černé nebe.

Takto nazvané čtyřhodinové pásmo v režii Asociace spisovatelů a časopisu Tvar tvořilo doprovodný program letošního knižního jarmarku malých nakladatelů KNIHEX 06, který se konal v Praze na ostrově Štvanice 19. června. Součástí pásma byla přednáška o protektorátní poezii, moderovaná debata na téma „fašismus versus demokracie“, hudební vystoupení, autorská čtení a performance. Ke třem stěžejním bodům programu – přednášce, debatě a performanci – se vracíme v následující reportáži.