V důvěrné intimní řeči této sbírky je tolik autentické spirituality, duchovnosti, která se všech skutečností života, od nepatrných každodenních výjevů a vjemů po závažné existenciální otázky, zahrnující i nepřítomnost blízkých a smrt, zmocňuje pokorně, ale současně se zranitelnou odvahou.

Sborník Vše kolem mne jako já žije, cítí… přináší svěží a revoluční pohled na vztah lidství a přírody, autentickou vizi, která by mohla obnovit svět.

Borzičova sbírka je mystická a podobně jako Březina i on čerpá z různých spiritualit; výsledkem však není rozředění, zmatení, plytkost.

Snovostí se to v těchto básních jen hemží, je to snovost nezneklidňující, spíš okouzlující, potěšující a ponoukající k dalšímu snění. Je to takové jemné čaro!

Navíc se láska v japonském básnictví zrcadlí v koloběhu ročních dob, takže se přírodní a milostné motivy přirozeně proplétají jako těla na lůžku.

Eliotovo promýšlení tradice v literárním i společenském kontextu je impozantní, i když dílčí momenty nás mohou zarážet, včetně náznaku antisemitismu (ten se vyskytuje i v jeho poezii, Eliot ovšem nikdy nedospěl k fašismu jako jeho přítel Pound).

K pornu mám asi takový vztah, jaký má cestovatel k dokumentům o cestování. (A. B. Háblová)

Jenže věčnost je už nyní, a je třeba tohle žít. Žít poezii přirozeně a plně jako všechno to úchvatné i banální, k čemu se dennodenně vztahujeme.

Poezie umožňuje vytvořit něco jako červí díru pro myšlenku – umožňuje nechat ji proklouznout do kontextu, ve kterém zasvítí prudčeji a rychleji.

První báseň v češtině přišla takřka bez námahy. Každá další ovšem znamenala velkou práci, protože oproti věncové ruštině je český přízvuk na první slabice principem neohebným jako železný prut.

K té básnické blízkosti bych ráda podotkla, že si moc nevím rady s charakteristikou své básnické generace, přijde mi, že žijeme v básnickém mnohohlasí. Nebo na souostroví.

Myslím, že česká literatura je v Bulharsku překládána hojněji než ta bulharská v Česku.

Já jsem si dlouho myslel, že jsem literární kosmopolita, až mi nedávno došlo, že jsem literární bezdomovec. Chci být doma všude, a nakonec nejsem nikde.

Po všetkých apokalyptických a pesimistických vyjadreniach v tomto rozhovore to bude znieť možno prekvapivo, ale: som optimista. O apokalypse píšem odjakživa: obe moje doteraz vydané knihy končia básnickým obrazom apokalypsy, tretia sa po apokalypse odohráva dokonca celá. Napriek tomu som skôr apokalyptický romantik.

Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že pro mnoho queer intelektuálů někdy Susan Sontagová představovala takový orientační bod, je pro velké množství lidí prvním odrazovým můstkem.

A dokud existuje idea literatury, vždycky existuje důvod, proč se ráno probudit a vejít do nějakého ringu a bojovat, a když je to nutné, tak zápasit i se sebou, vlastníma holýma rukama.

Cítím blízkost ke směrům, kterým říkáme psychodynamické. To znamená, že se zabývají vnitřními silami a hybateli duše, které se pohybují na úrovni vědomí – nevědomí.

Vše bylo dosažitelné v jakékoliv hodině, všechno šlapalo, frčelo, tryskalo. Obchody, práce, světla, podniky, zábava.

Jsem přesvědčený, že velká krize života, již se dnes účastníme, je do velké míry plodem této zaslepené dualistické duchovnosti, která živému světu odňala veškerou magii, jakýkoliv posvátný rozměr.

Práva člověka jsou podle Dugina pouhými právy na nepřekonávání sebe sama, jsou „právy malého člověka“. Takový přistup může mít pochopitelně i brutálnější podobu, pokud konkretizujeme onu kolektivní subjektivitu, již člověk je, namísto toho, aby byl jedincem; třeba ve výroku „národ je vším, jedinec – ničím“.

A když už myslíš, že zánik je nevyhnutelný, že hranice bytí se zjevila jednou provždy v nekonečné souši a vyprahlosti, v tom drcení sluncem, zjeví se další spojenec kalábrijského slunce – moře.

Poundův životní omyl je ovšem neodmyslitelně spjatý s básnickým dílem, jehož krása se vyrovná snad jen jeho náročnosti.

Whitman, ten vousatý obr s františkánskou duší, mě učí, že svoji sexualitu mohu proměnit ve spiritualitu obepínající mystérium lidství.

Muhjaddín Ibn (al-) ’Arabí je pro mne dlouho hledaným, milovaným pokladem, bez kterého si dnes jen sotva dokážu představit vlastní spiritualitu: myšlení i zkušenost Boha.

Svět nemá žádnou definici či odpověď, ale tato ne-odpověď je zázračná. Je to tekoucí bystřina. Je to blesk, který rozřízne nebe. Je to bujení listoví. Jsou to uhlíky krásy.

Je ticho, někde v rádiu ze záznamu mluvíš o poezii a mluvíš přesně.

Tentokrát se zaměříme na objemnou a vizuálně působivou knihu o Jungových výtvarných počinech, dále se zúčastníme duchovní obnovy s vietnamským zenovým mistrem a také nás čeká jedno čarodějné dítko-dílko z oblasti pedagogiky a vývojové psychologie.

Bylo to velké magické srdce Života samého, které se rozbušilo ve Stromovce tak, že zvlhly stromy i oblaka, ale hlavně oči návštěvníků.

Oznámení o změně distribuce.

U Ohniska cítím nucené vybočení z pohodlí, smích přes vlastní prokousnutý jazyk a někde vzadu v hlavě nepříjemnou bolest.

Je oheň a oheň / Z popela vstává Klinika

Ještě se nerozednělo, když se u cesty objevil Tu-Fu. / V ruce mu vykvetlo ráno, svítání mělo broskvový nádech, / ovšem básník soucitu použil několik červených kapek z oblohy

To díky tobě slyším, jak hedvábně šustí tráva za letního dne / a já v ní chutnám kapky potu z Whitmanova vousu, / to díky tobě věřím, že moře je bez konce,

Těžké je zacelit střepy v jediný vinný lis…

Město pnoucí se po horách a z větší části ležící útulně schoulené v údolí, v nadmořské výšce 500 m zářilo nočními světly a jeho minarety probodávaly černé nebe.

Takto nazvané čtyřhodinové pásmo v režii Asociace spisovatelů a časopisu Tvar tvořilo doprovodný program letošního knižního jarmarku malých nakladatelů KNIHEX 06, který se konal v Praze na ostrově Štvanice 19. června. Součástí pásma byla přednáška o protektorátní poezii, moderovaná debata na téma „fašismus versus demokracie“, hudební vystoupení, autorská čtení a performance. Ke třem stěžejním bodům programu – přednášce, debatě a performanci – se vracíme v následující reportáži.