Cítím, jak mě trochu pálí konečky prstů, když píšu tyhle řádky. Jako by mi ze srdce sjížděla karmínová linka rovnou do rukou, dívám se na bříška prstů, nepatrně tím ohněm za těch pár vteřin zčernala. Mezitím v hlavě vybuchuje ohňostroj, láva proudících obrazů, jež jsou střídány myslí vichrnou až prudkou a současně krystalickou, ale vše si zase sedá na zem, úrodnou a vlhkou, místy zas neúrodnou a kamenitou. Je to přesná operace srdce, protože tento oheň teče srdcem. Avšak ve své tekutosti je nesmírně jemný, na okamžik tak něžný, až zrůžoví všechny dětské baletky světa. A pak se to celé spojí, všechny protiklady času a prostoru, mysli a srdce, těla a ducha, země a oblohy. Všechno se to spojí, a přitom to spolu křičí a šeptá.

Sázení ohně je alchymie. A Svatava Antošová to ví, jak prozrazuje i titulní báseň výboru z její tvorby, zahrnujícího jak sbírky už vydané, tak dosud nepublikované. Je to alchymie havířská, spěchám dodat. Má v sobě drsnost a zemitost a je zrozena z ohně jednoho havíře, který se přes plameny nedostal ven, a tak vylétá jako

samotářský krkavec
na křídlech zbytky fosforu a slídy
Odlamuje z nebe trsy jisker
a vrhá je v kruzích dolů.

Ale je to alchymie: jedná se o nesnadné celoživotní snoubení protikladů, bez nichž ovšem žádná velká poezie není možná. Tak tedy, dámy a pánové, držte si klobouky.

Svatčinu poezii znám již od svých mléčných let, ale vidět pohromadě její tvorbu takto v jediném krásném špalku nejen potěší, ale především poučí. Konečně se mi ten paví chvost rozevřel. Prvním protikladem je šíře a sevřenost. Že Svataviny první sbírky (Kalendář šestého smyslu, Říkají mi poezie, Ta ženská musí být opilá) pulsovaly v beatnických rytmech, klesaly v kaskádách obrazů a vstřebávaly všelijaké vymoženosti avantgard od poetistů přes surrealisty až po Chlebnikovovy vynálezy, které mu rostly, když zasadil zlaté zuby, to ví snad každé dítě poezie. Další vývoj ale ukazuje básnířku, jež své laviny umí suverénním pohybem básnického intelektu zarazit a verše v druhé fázi tvorby po vzoru baladických mistrů romantismu i groteskně se červenajících (či spíše černajících) mistrů absurdna sevřít, stáhnout, zhutnit. Aby pak ve třetí fázi – kterou dovedný sestavitel této ohnivé čítanky Radim Kopáč nazývá trefně metafyzickou – dialekticky všechny předchozí fáze propojila, nahlížejíc nyní za oponu času, nitra i přírody.

Avšak pozor – už v těch básních, které tak mocně proudily, až z nich prýštily všechny šťávy světa, se nacházely tak omamné detaily, tak přesné verše, byť zrozené z pulsace magnetických polí ne/vědomí, že tvořily uvnitř těch polí svérázný protiklad jejich chrlení, odváženy na miskách lékárnických jako stříbrný prášek kosmu. Považte, pár míst jsem si vypsal, aby mi „nejeblo“ slastí, když mě uváděly do vytržení několik hodin, až jsem skoro zapomněl, že se tísním v uličce vlaku pádícího do Ostravy:

drtivá zeleň života proplouvá stěnou
mezi semknutými jablky
„Přicházíme z magnetických polí“,

než motýli provlhlé harmonie opustí nedostižné vrcholky
absolutních smyslů
a střemhlav se zřítí dolů
jako rozlepení krepoví draci podobní ohořelým květinám
„Hovnajs“,

nebe zkroucené závistí do tvaru půlměsíce
visí nad jejím jezdeckým chocholem
„Opičí láska“.

A nakonec jeden božský verš, který jsem si poznamenal, ale teď nemůžu najít, odkud je, a který by záviděla Antošové snad i Achmatovová kdesi v Carském Selu:

rozetne bouři sněhem své paže.
„Tórana“

Tímto sjednocováním celku a detailu, šíří a přesností se ze Svatavy stává právoplatná dědička Walta Whitmana, jehož pověstné seznamy jsou rovněž přesné k zešílení. Ale pozor, Whitman je oním krásným teplým starcem, jehož duše, plná motýlů, porodila Allena Ginsberga, pro Svatavu zcela jistě významného básníka. Česká poezie má jen málo básníků, kteří otevřeně zpívají o queer lásce, někteří sice jsou queer životem, ale nikoli už tvorbou. A jakkoli je tato nálepka pro takovou poezii, jakou Svatava tvoří, nevhodná, i na tomto poli je průkopnicí. Ovšem průkopnicí poučenou básnickou tradicí.

Další protiklad, který se ve Svatavině díle objevuje a pulsuje, je tedy protiklad intimního cítění a angažovaného vztahu ke světu – ona je doma v obojím, jako Ginsberg. Neznám nádhernější intimní verše v české poezii! Například tato báseň, jež má v sobě cosi z Biebla, ve mně po každém čtení rozehraje šílenství erotické něhy:

Má milenka
ukrytá do poupěte
sklání svou vůni před nadvládou deště

Její šaty průsvitnější než kapka modrého z nebe
odhalují váhavý úsměv a ještě

cosi
Snad pohár z lidské kůže
naplněný vínem až po okraj
[…]
Po druhém doušku
uvidím ňadro plné motýlů
a z poupěte se stane žena

Vyleje vodu ze své náruče
a jako měsíc v úplňku
zůstane dokořán rozevřená
„Jin“.

Erotismus a láska se v její poezii napínají od nejniternější křehkosti, často plné zjitřeného smutku, až k dekadentně žhavým a výsměšným šlehům.

Angažovaná rovina jejího psaní se naplno projevila sbírkou Diktátor píše báseň, ale už ty rané strhující kaskády se uměly marasmu vezdejšímu šklebivě vysmát, aby tak hájily autonomii básnířky, jež byla

obklopená morbidními kolážemi z pozemské dílny.

V Diktátorových básních ke slovu přichází šťavnatá a místy mrazivá kritika společnosti sužované neoliberálními monstry, která všecičko umí zpeněžit. A prozrazují ještě z jiného úhlu její bytostný zájem o svět vezdejší.

A pak je tu alchymie času. Její raná „rozšklebená lastura Poezie“ vypouštěla lodičky ryzí přítomnosti, místy lucidní a iluminované, které snad našla někde na písku s drzým Rimbaudem v zádech, ale s přibývajícími zrnky času se sám čas stal záhadou, kterou je záhodno prozkoumat. V poslední fázi toto ohledávání času vyplouvá ze vzpomínek, ale současně je nasvěcováno světlinou bohyně Natury, jejím jemným sáláním.

A tak tato ohnivá básnířka plná protikladů spěje k jakési nové harmonii, k nesnadnému smíření. I její jazyk se v této fázi oprošťuje, aniž by ztrácel cokoli z lyrického vidění, zkušenost se zjemňuje, čas sklízí plody, bohaté i trpké, v tichu, které se chvěje jako lidská duše:

Zestárnout
znamená dovolit tichu
aby se rozprostřelo
i v ranách

bolesti
aby zapomněla na spory
a uprázdnila místo
smíření

paměti
aby sáhla pro pramen
hluboko pod zemí
a vytáhla jej na povrch
jako leknín

a mně
abych se prodrala
jeho okvětními lístky
a zahlédla místo zmaru
naději
„Mávání slepenými křídly“, část X.

Tak tedy smíření. C. G. Jung pod vlivem alchymistů definuje individuační proces a jeho cíl – ono stávání se celistvým – coby vědomé smíření protikladů v hlubinách bytostného Já. Ohnivá poezie Svatavy Antošové, toť individuační pouť jednoho života proměňovaného v oheň ryzí poezie! Takových básnířek a básníků, jako je Svatava, není mnoho. Nekompromisně věrných sobě i poezii, vždy hledajících, a tudíž často nalézajících nejbytostnější oheň skutečnosti. Vine-li se jejím dílem černá krev bolestné osamělosti, místy přerušované, místy překračované, místy vzývané, vždy protrpěné a transmutované v tyglíku tvorby, snad nás s touto bolestí smiřuje síla a krása jejího velkého básnického díla. I když se s básnířkou musíme znovu a znovu ptát:

Obětovat život tvorbě
– copak se to musí?,

a nikterak nespěchat s odpovědí.