Náš rozhovor vzniká v kontextu „ostravského čísla“. Jaká je tvoje Ostrava? Jaký obraz nebo verš, tvůj či kohokoli jiného, vystihuje tu „tvoji“ Ostravu?

Ostrava byla takřka po celou svou existenci městem-metaforou, ať už šlo o hutnický průmysl, hornictví, či o město vymetené devadesátkovými (nejenom politickými) hajzly, kteří spoluzpůsobili to, že spisovatel hledal autentické krásy i hrůzy člověka tohoto města vedle piv a panáků. Pro Ortena byla Ostrava „smutná známost“, Kainar v ní napsal Nové mythy, Balabán se Surůvkou o ní mluvili jako o pavučině, která vás chytí a už nepustí. Ostravu tedy vidím u druhých v jejich verších a větách, pozoruju „jejich“ Ostravu, kterou má každý – když jde o svébytný text – jinou. Moje Ostrava je můj život tady a teď a mám ji rád.

Inspiruje tě Ostrava přímo, nebo je to spíš podprahová záležitost? Jak se vlastně v současnosti v Ostravě žije? Jak na ni dopadají všemožné krize, v nichž je nám dáno žít?

Ostrava mě nijak básnicky neinspiruje – je to paralelní s předchozí otázkou, asi nejsem mentálně schopný to nějak abstrahovat, podobně jako nechápu jakékoli nacionalismy a další obecniny. Jsem plně zaujatý konkrétním životem a jeho každodenními problémy, které nám utvářejí mapu našeho pobytu na světě. A ten pobyt v Ostravě je moc fajn – za posledních patnáct let, co jsem v tomto městě, se to tu oživilo. Centrum už není rájem heren a opuštěných výloh, vzpamatovalo se z predátorského obchodního centra, které vyluxovalo proud života. Odešli političtí obchodníci, již tohle město devastovali, chtěli kácet krásné aleje a bourat kostely, aby tam mohla stát parkoviště. Zatím tady není drahé bydlení. A je tu plno zeleně, krásné parky a Beskydy pár minut od domova. A kultura!

Z Prahy se ostravská literární scéna jeví nesmírně živá. Každý rok máte v Ostravě dva velké literární festivaly – Inverze a ProtimluvFest. Jak žije Ostrava literaturou ve všední dny?

Vedle Inverze a ProtimluvFestu je tady každoročně rovněž Měsíc autorského čtení, který mi zabere moderátorsky celý červenec, a knižní veletrh. Život v Ostravě je – alespoň pro mě – po celý rok rytmizován literaturou. Kromě zmíněných festivalů kontinuálně probíhají další akce – Protimluv každoročně slaví „literární narozeniny“, dělají tzv. literární čtvrtky, jednou za čas vyjde nové číslo Obrácené strany Měsíce, nepravidelně se pořádají kolektivní večírky Harakiri v Provoze, milou snahou jsou akce pořádané místním univerzitním knihkupectvím, čas od času se něco děje v Antikvariátu a klubu Fiducia, kde působí jako literární dramaturgyně petya stach a kde jednou za čtvrt roku zvu mladé autorstvo prvotin na literární pořad Debuty… Jak vidíš, je toho plno a člověk pak ani nestíhá chodit na koncerty experimentální hudby, které dělá Martin Režný, nebo trestuhodně vůbec nechodím na vernisáže do Díry, Plata nebo Fiducie (omlouvám se všem těm skvělým lidem, kteří to tady provozují) – to už bych neměl vůbec svůj život; tolik toho tady je!

Čím je dle tebe „ostravská“ literatura specifická? Existuje něco jako její soudobý genius loci?

Na začátku rozhovoru jsem mluvil o dlouhodobé tradici dělat z Ostravy živoucí město-metaforu pro její polohu, historii a specifičnost. Jasně. Proto také spisovatelstvo reflektovalo napříč časem problémy, kterými byla, a částečně ještě samozřejmě je, Ostrava prorostlá a doslova zahalená. Člověk byl nasraný i křehký z toho, co ho obklopovalo. Myslím, že teď tolik problémů tohle město nemá. Nechci nic přebarvovat a lakovat, ale vzhledem k tomu, že tady žiju už poměrně dlouho, si myslím, že kdyby mě na Ostravě něco bytostně sralo, tak to zcela jistě najdete v mých básních, zatímco mě štvou a fascinují jiné věci. A lze to právě pozorovat i u mladé generace, o níž se budeme bavit asi později, která je velice různorodá.

S některými svými vrstevníky, možná je to krizí středního věku, se v poslední dobou často bavím o generačních znacích a odlišnostech. Se kterými autory se cítíš generačně spřízněný ty? Je vůbec podstatné pro autora cítit generační souznění?

Před nějakou dobou jsem napsal pro Tvar (20/2022) recenzi na poslední knížku Honzy Těsnohlídka. Na začátku jsem zobecnil kontext své generace – jako děti jsme zažili vystřízlivění z porevolučních ideálů, střety s našimi prarodiči, celosvětovou finanční krizi, uprchlickou „krizi“, environmentální krizi, kulturní války, celý náš dospělý život nám rámovaly prezidentské obludy Klaus a Zeman a nesmyslné hádky o relevantnost angažovanosti v literatuře a jsme vlastně ta první mladá generace patnáctiletých, která zažila nástup internetu, sociálních sítí… Myslím, že to jsou silné formotvorné okamžiky. Jana Orlová na mě pak udiveně kývala, že to na ni po tomhle textu spadlo – ta generační spřízněnost tam prostě kvůli výše zmíněným společenským krizím je, i když nerad zobecňuju. Pro autora to ale, myslím, podstatné není – podstatné je to, aby to s námi kdokoli podobně vnímal, ať už je z kterékoli generace.

A jaká je nejmladší ostravská básnická scéna? Čí tvorba tě oslovuje?

Ještě než se obrátím k mladé ostravské scéně, chci jen obecně připomenout to, že tady není jen Ostrava, ale rovněž i další blízká města, v nichž je literatura a kultura živá – Frýdek-Místek (literární akce ve Věži), Opava (Perplex, bývalý branecký literární festival), Hlučínsko (Ivan Motýl), Těšín (Renata Putzlacher), Třinec (Jan Delong)… Není tady místo připomínat všechny literární akce, nakladatelství atd., ale chci na ostatní alespoň takto zamávat. A k té nejmladší ostravské básnické scéně – je velice rozrůzněná, divoká a zároveň křehká, nalezneme zde mnoho typologických poloh od florální a existenciální lyriky po jistou podobu experimentální poezie. Nechci opět vyjmenovávat jednotliviny – vždy říkám, že mě zajímá jakýkoli svébytný pohled na svět; to je úloha poezie – přinášet těm druhým to, jaký svět vlastně vidíme. A tuto svébytnost projevují všichni mladí autoři, o nichž píšu v přehledu [naleznete jej na s. 7, pozn. red.], který jsem připravil pro toto ostravské číslo. Obecně mě oslovuje na mladé generaci to, že si hledá vlastní cestu, skoro vůbec nenavazuje na poetiky předchozích generací, protože zažívá ony společenské a kulturální krize, které potřebují naprosto jiné formy a jiné zacházení s oněmi tématy. Soudobá mladá poezie je svébytně divoká.

Jaký typ hlasu či básnického gesta ti v dnešní české poezii chybí?

Myslím, že typologicky je česká poezie velice bohatá a nechybí mi v ní asi nic – nebo si teď nic nevybavuju. Chybí mi tady možná nějaký blázen v nejlepším smyslu slova, jako byl Vladimír Holan – bláznivý vizionář, uchvatitel světa – jeho báseň o tom, že jen oněmělí ptáci vědí, co je hudba, a že máme strach nejen ve tmě, ale i „za úrodného světla / nevidíme svého bližního / a zděšeni až k zuřivému zaklínání / křičíme: / Jsi tady? Mluv!“ To je pro mě báseň světa. Ale Holan byl a bude jen jeden, s tím nic nenaděláme.

Sleduješ současnou poezii ve světě? Kdo tě případně oslovuje?

Upřímně – vůbec současnou světovou poezii neznám. Občas si všimnu výtečných překladů Milana Děžinského, které vždy zaujmou moji pozornost, občas – ale málo – slyším současnou světovou poezii na Měsíci autorského čtení, občas si něco přečtu v Plavu, ale myslím, že jsme obecně málo v kontaktu se světovou poezií a už jsem v Hostu inicioval nápad, že bych se redakčně téhle záležitosti chytil a oslovil odbornice a odborníky v jednotlivých světových literaturách, aby psaly*i noticky o současném dění v oněch literaturách. Bytostně tady ten kontakt opravdu chybí.

Jak se zrodil básník Roman Polách? Jaká je zakládající legenda tvého psaní?

Jasně, existují dvě perspektivy – jedna, jak zmiňuješ, je legendou, a druhá je konkrétní. Začneme tou legendou a myslím, že je to vlastně myslím dost zajímavá historka, jak se může život zvrtnout. Jak jsem uvedl výše – patřím do generace, která zažila nástup internetu v tom nejdivočejším období puberty. Pamatuju si to nadšení po instalaci telefonního modemu a ICQ; prohledával jsem tam jako puberťák ze srandy seznamy holek a u jedné mě zaujalo, že má v popisu uveden věk 100 let. Drze jsem jí napsal a zjistil jsem, že je to skvělá žena z Hodonína. Do té doby jsem hrál závodně hokej, chodil na sportovní školu, studoval pak střední průmyslovou školu, zajímal se o počítače a literatura byla tou poslední věcí, která by mě zajímala, jenže tahle hodonínská žena mě přivedla ke Skácelovi, Marquézovi, Irvingovi, objevil jsem Václava Hraběte a pak už sám další. Změnilo to celý můj život a jsem si jistý, že to, čím jsem dnes, visí na tomhle okamžiku. Co se týče konkrétního vzniku básníka, pak se takhle začínám vnímat až po první polovině své druhé knihy – v ní pomalu opouštím inspiraci ostatními básníky a myslím, že postupně získávám svůj hlas a stává se ze mě básník v tom smyslu, jak vnímám poezii – můžete u mě snad vidět individuální pohled na svět, jenž má i jistou individuální formu.

A kteří básníci kromě Skácela ovlivňovali tvoji tvorbu do druhé sbírky? A musí se básník zbavovat svých inspiračních zdrojů? Není autenticita jeho hlasu také už vlastně obnošenou vestou?

V literární vědě existuje dokonce pojem, který se touto perspektivou zabývá, říká se mu „úzkost z vlivů“. A rovněž i žánrová perspektiva se může rozdělovat na dva extrémy a jejich medián (mimochodem lze na tom krásně vidět, jak lze sociální vidění světa transponovat do literatury) – jedna koncepce trvá na tom, že všechny texty jsou součástí jedné literatury, druhý extrém si zakládá na tom, že každý text je ostrovem a neexistuje nic takového, jako je literatura, ale pouze jednotlivé vize světa, a konečně onen konsensus jednoduše říká, že tady existují druhy, žánry atd., které mají své distinktivní rysy. Nakonec si ovšem člověk musí uvědomit, aby se zbavil této literární neurózy, že nemůže být neovlivněn – nejde tady jen o ovlivnění minulým a současným básnictvem, o postmodernistické přelévání z textu do textu, ale také o nepřímé ovlivnění formálními návyky, žánry atd. Pokusit se z toho vystoupit, tomu se říká experiment. Konečně i já vyrůstám především z poezie Petra Hrušky – první kniha je v ní cele, u druhé je to ona její první polovina. A není to nic špatného – díky Petrovi jsem se naučil vidět mnohé podoby světa, nad světem básnicky přemýšlet a začít chápat, že nic není tak jednoznačné. Člověk se nenaučí chápat svět sám od sebe. A konečně – začínal jsem tedy u Skácela, Hraběte, Diviše, Wernische, Víta Slívy a Petra Hrušky, ale mnohem více jsem si pak začal uvědomovat, co by to ta poezie mohla být, u pozdního Ivana Blatného, Vladimíra Holana, Roberta Fajkuse a zvláště u Petra Hrbáče. Jeho texty pro mě byly básnickým granátem, podobně jako básně Karla Šebka nebo Zbyňka Havlíčka – každá síla odporu je poezií! Ve své tvorbě se tak snažím spojovat jistý sociálně-politický zájem o svět s imaginativností, angažovanost s lyrikou. Ta syntéza mi jde pomalu, ostatně píšu velmi málo, ale snad na tom „něco“ je.

Tvoji druhou a zatím poslední básnickou sbírku Délka života ve volné přírodě lze v jistém smyslu volně přiřadit k environmentální poezii. Mě na ní oslovuje to, že jakkoli je také svého druhu, abych si vypůjčil tvůj verš, promýšlením poslední básně světa, přesto z ní necítím naprostou rezignaci. Její naléhavost je takříkajíc stále živá, někde vespod nadějná. Mýlím se? Co zakládá tu živost a naději?

Život. Pořád ještě žijeme, pořád ještě žijí zvířata, pořád ještě rostou stromy. Mám pořád tu láskyplnou naději, že jsou tady i ostatní, kteří to cítí stejně. Temnost, která se u mě občas objevuje, je jen obranou naděje, kterou mám, i když se zdá, že nejrozumnější možností by mělo být vymření lidstva, aby se Země později opět – bez nás – znovuoživila. Jestli to ale bude možné… To není zrovna nadějný konec – ale ještě tady dýcháme a držíme se občas za ruce a nesmíme na to přes všechny děje a přes všechny hajzly zapomínat.

Ve vztahu ke klimatické krizi a ekologické katastrofě jsme myslím ani my básníci ještě nevyčerpali všechny možnosti. Miluju dílo německého biologa a filosofa Andrease Webera, který své organické, živé a cítící pojetí přírody silně odvozuje od básnické imaginace. V jeho knihách se to hemží vedle detailních a závratných popisů organického světa také básněmi. V kapitole o ptácích ve své knize Cítí, tedy je používá výraz orfický hlas života. Poezie je podle něj vlastně projevem živosti světa. Cítíš to podobně?

Poezie – a umění obecně – je zvláštně specifickou záležitostí. Stojí totiž mezi zobecňující filosofií a konkrétním životem. Je jakýmsi adjektivem života. My žijeme konkrétní život, umíme věci popsat, umíme mluvit o tom, co jsme dnes dělali po celý den, jenže je tady za těmi ději a jevy ještě cosi jiného. Nechci tím říct, že je to nějaká iracionalita, nějaká tajemnost, to ne, nechci se obracet k nějakému romantickému kultu. A i když si vlastně utváříme náš život z větších či menších metafor, i když vše kolem nás symbolizujeme, přece jen to také nechci nazvat poezií. A je to také to dění, život, o kterém mluvíš – to je vlastně to „adjektivum života“, ta procesualita, již se člověk snaží zachytit a říct o ní všem.

Soudě dle tvé poslední knihy jsi také milovníkem ptačí říše. Kdyby byl Roman Polách jejím příslušníkem, jakým by byl ptákem? A proč?

Gilbert-Lecomte kdysi napsal Josefu Šímovi: Ťuhýk šílenství na tebe bude ještě dlouho číhat v těchto větvích. Vím, že to není konkrétní pták, ale vždy si na něj vzpomenu.

Věnuješ se literatuře i akademicky, což je u nás spíše vzácné. Jak v tobě koexistují básník a teoretik? Doplňují se? Perou se? Inspirují?

Mám tu krásnou možnost promýšlet literaturu ve všech jejích aspektech – když píšu například studii o expresionismu, není to pouze čistě literárněhistorická a teoretická záležitost, ale je to rovněž příležitost intenzivně, interpretačně prožívat určitou sumu textů. Mým seminaristům v úvodu do studia literární vědy říkám, že dobrý literární vědec vlastní nejenom široký repertoár znalostí z literární teorie a historie, ale také by měl, pokud nechce být příliš mechanizující, mít schopnost literaturu procítit, protože – a to se vracím k oné otázce, co je to poezie a obecně literatura, jen z druhé strany – každý vnímáme ten svět trochu jinak a naše interpretační a kombinační schopnosti jsou rozdílné, a proto je i ten cit důležitý. Básník se tedy s literárním kritikem a vědcem nepere, ale ani to není nic harmonizujícího – diskutují mezi sebou.

Myslím, že někde na sítích jsem zachytil tvůj výrok (nebudu ho asi citovat úplně přesně), že nejlepší stávající kritika by byla taková, která by kombinovala post-strukturalismus a neomarxismus. Mohl bys to trochu přiblížit?

Trochu ten výrok poupravím – moje přemýšlení o literatuře vyrůstá ze strukturalismu, nicméně ten musí být ještě doplněn, aby byl životný, o další aspekty, které literatura nejenom objevuje, ale rovněž popisuje a kritizuje. I sám Jan Mukařovský přišel na to, že soustředění se na samotnou strukturu nestačí, a začal doplňovat své teze o sémiotické, sociologické a recepční aspekty už dlouho před rokem 1948. Literatura není izolovaný jev, není to jednotka, která by vyrůstala z nějakého společenského vakua – přesně naopak. Jednak má samozřejmě své autonomní vývojové zákonitosti, na druhou stranu je neustále ovlivňována soudobou skutečností, na niž se snaží reagovat nejenom tematicky, ale rovněž formálně. Literatura ale také mnohdy mimovolně popisuje mimo své hlavní téma i nejrůznější další aspekty skutečnosti společenského fungování, např. bezděky reprezentuje dobovou ideologii (a její zobrazování skutečnosti); literatura vytváří a pracuje se stereotypizovanými obrazy lidí a jevů; literaturu ovlivňuje dobová estetická norma, tržní podmínky, které pobízí utváření určitých typů literatury; fungují uzavřená i otevřená společenství literátů atd.

Myslím, že je stále relevantní ta základní marxistická otázka – v jakém společenském a ekonomickém uspořádání vzniká literatura? To je geniální postřeh, který byl ovšem nejenom po roce 1948, ale rovněž i prvními marxistickými literárními kritiky mechanizován a dogmatizován – samozřejmě literatura nevzniká jen na tomto podkladu, ale zároveň je často vnímána opačným extrémem bezideologičnosti, jako by byla literatura nějakým božským vnuknutím a vznikala v ideovém vakuu.

Krásným příkladem změny perspektivy toho, jak se díváme na literaturu v určitých ekonomických a společenských podmínkách, je nejenom typicky rok 1948, ale také rok 1989. Tehdy se najednou mění estetická norma, proměňuje se celé literární pole a pohled na angažovanost, která je ve „zdravé“ literatuře její součástí, je (logicky po čtyřicetiletém zneužívání kritické schopnosti literatury) negován a vývoj literárněkritického a teoretického pohledu na literaturu je ovlivňován neoliberalistickým myšlením, které má – jakožto společenský a ekonomický hegemon – také své kulturní hegemonní myšlení. Harold Bloom v předmluvě k Fryově Anatomii kritiky píše o nástupu kulturních kritiků posměšně jako o submarxistech – to označení se mi líbí, když bude implikovat spojení strukturalismu, post-strukturalismu, marxismu, sémiotiky a recepční estetiky a dalších přístupů, které rozmnožují možnost vidět literární dílo jako dění nejenom sémiotické, ale také společenské. Literární kritika (a věda) totiž má být stejně otevřená všem pohledům na svět jako literatura vyrůstající z nekonečně mnohostranného života, který nelze vysvětlit pouze jedním prizmatem.

Jistou dobu se hodně diskutovalo o krizi literární kritiky. Trvá stále, nebo se situace zlepšila? Je vůbec ve věku sociálních sítí a mediální demokratizace kritika možná? Není to píseň minulosti?

Myslím, že neřeknu nic nového – o krizi literární kritiky se mluvilo i za první republiky, mluvilo se o ní v šedesátých letech, mluvilo se o ní v porevolučním období a předcházela diskusi o angažovanosti. Diskuse o krizích literární kritiky rytmizují přemýšlení o literatuře a zároveň o vztahu společnosti a literatury, o čemž jsem psal ve své disertační práci. Samotná krize není krizí v negativním smyslu, ale je jakousi sirénou, která upozorňuje na to, že kritéria, jež jsou na literaturu kladena, odumírají a jsou nefunkční – tady je vlastně rovněž vidět právě sociologický aspekt toho, jak nejenom hodnotově, ale vůbec obecně literatura jako taková díky reflektování (sociální) skutečnosti implikuje proměnu teoretických náhledů na sebe sama.

Vezměme si například akademickou literárněhistorickou reflexi české literatury po roce 1989. Jednak byly novodobé dějiny české literatury pojmenovány básnicky, čímž se vlastně vracíme k funkci a skutečnosti poezie jako V souřadnicích volnosti a V souřadnicích mnohosti, jednak jsem teď Petru Hruškovi říkal, že vzhledem ke všem krizím společnosti a světa, které literatura zaznamenala a reflektovala (finanční, uprchlická a environmentální krize, kulturální války, diskuse o angažovanosti) by se nová kniha měla jmenovat V souřadnicích úzkosti.

Teď se obloukem vracím ke tvé otázce – myslím, že soudobá literární kritika je velice slabá, protože opět, po zhruba patnácti letech od posledních diskusí, jsou kritéria užívaná současnou literární kritikou, nechci říci nevhodná, ale velice často neumí dostát právě tomu, jak spolu spolupracuje (sociální) skutečnost a literatura (jak se v ní ona skutečnost mnohostranně odráží). O cosi takového se pokouší Eva Klíčová, ale ta zase sklouzává k opačnému extrému, kdy se až příliš zabývá sociální skutečností a zapomíná na podstatu literatury jako takové, na dialektiku sociální, ideologické a ekonomické skutečnosti a literatury. Není pak logicky u ní nic neobvyklého, že se literární kritik proměňuje v literárního policajta, který obviňuje Petra Čichoně z propagování nacismu, ačkoli existuje něco takového jako fikční světy a nedůvěryhodný vypravěč, či mainstreamovou prozaičku z opisování světa, ve kterém žijeme, což je podstatou literatury. Reprezentování témat, o nichž společnost nemluví, mimo jiné napomáhá emancipování marginalizovaných společenských vrstev, zatímco zneužívání témat, jejich zpeněžování – to už je něco relevantního, o čem se lze bavit a co lze kritizovat, což ale nebylo katalyzátorem onoho nedávného shitstormu. Asi jsem úplně na tu otázku neodpověděl, ale na druhou stranu jde na mé odpovědi vidět, co je pro mě v literární kritice relevantní.

Kdo ze současných kritiků či recenzentů se aspoň trochu blíží tvé perspektivě?

Dlouho mi v „mladé“ literární kritice chyběl někdo jako Jan Štolba nebo Petr Král, s nímž jste mohli sice často nesouhlasit a ukroutit si hlavu, ale jakmile člověk odhlédl od hodnotových problémů (zvláště v diskusích o angažovanosti, tehdy se netrefil – jako mnoho jiných na obou stranách – takřka do ničeho), pak jeho čtenářská pozornost byla mnohdy fascinující. Je mi líto, že Jakub Řehák už tak často v poslední době nepublikuje své rovněž velmi pozorné čtenářské záznamy. Velmi se mi zamlouvají digitální (kurátorské) platformy Revue Prostor a Psího vína – především texty Jakuba Vaňka, popřípadě Libora Staňka II., který je asi stejný případ jako Petr Král – často nesouzním s jeho anachronickou postmodernistickou perspektivou, ale minimálně mě vždy provokuje, což je dobře. Rád čtu Dominika Bárta, který je velmi citlivý, jen by asi neškodilo trochu ubrat z toho akademického jazyka a více přibrat lehkost esejistiky, tu schopnost zaujmout Dominik má. A konečně Tomáš Gabriel – ten mě zvláštně fascinuje, myslí úplně jinak než většina české literární kritiky, místy mu nerozumím, ale to bude spíše tím, že nejsem schopný tak vynikajícího myšlení, které mi svým způsobem připomíná Jiřího Grušu.