Psát o tzv. mladé ostravské poezii implikuje hned dva problémy, které je na začátku nutné vyřešit, abychom dostáli transparentnosti a logice výběru. Prvním problémem je samozřejmě ono adjektivum „mladá“. Není třeba tuto situaci nikterak komplikovat, neboť jasným metrem básnického mládí je již dlouhodobě Cena Jiřího Ortena, jež je udělována spisovatelstvu, kterému není v době vydání knihy více než třicet let. Myslím si, že se můžeme tohoto kritéria podržet s tím, že do oněch mladých budu vřazovat i básnictvo, které v horizontu posledních čtyř let vydalo básnickou sbírku ještě před onou třicítkou, ale dnes již onen věkový limit nesplňuje, nicméně je to opravdu malý skok a lze nad tím takzvaně přivřít oči.

Druhým problémem je ono místní vřazení – shodou okolností v průběhu vzniku tohoto textu vychází díky spolku Fiducia (jenž hraje v kulturním provozu Ostravy podstatnou roli již bezmála pětadvacet let) a péči Petra Ligockého a petyi stach sborník „mladé ostravské poezie“ Z kopce nahoru. V úvodním textu se editorstvo rovnou ptá:

Jak mladá básnická generace vnímá svůj vztah k Ostravě, její postindustriální krajině a hornické minulosti, ale i k její současné podobě?

Podobné otázky mi vždy připomínají tzv. Tartuskou školu, která se mimo jiné zabývala znakovou reprezentací města ve vybraných prózách, jež vlastně nakonec utvořily jistý prozaický subžánr tzv. petrohradského textu. Petrohrad není v oněch ruských prózách pouze jakousi topologickou stafáží, ale je často takřka personifikován, zeživotňován a stává se živoucím účastníkem textů a svým způsobem díky své dynamičnosti a úzké strukturní propletenosti s dějem ke čtenářům sám nepřímo promlouvá. Z města, jež je tematizováno, se v určité sumě textů stává postava s hlasem a jistými „osobnostními“ rysy.

Ostrava byla dlouhodobě také jistou postavou v našich kulturně-společenských dějinách, stávala se živoucí součástí republiky jako její ocelové srdce či byla personifikována jako tzv. soudružka Ostrava. Daný sborník ovšem reprezentuje to, co dlouhodobě v Ostravě vnímám – v oněch básních mizí Ostrava jako nějaký živoucí emblém a stává se z ní spíše časoprostor, s nímž se subjekty ztotožňují ryze existenciálně, popřípadě jazykově, což je ovšem jen jiný rys existenciality. Jestliže se tedy zavedl termín „ostravská lyrika“, který mnohdy velmi vágně a bez interpretační citlivosti uchopoval naoko hospodsky spojenou, jinak ale velice různorodou generaci kolem Petra Hrušky, Jaroslava Žily, bratří Motýlů či Jakuba Chrobáka, pak i tuto synekdochu můžeme díky výše zmíněné rozvolněnosti současné mladé ostravské básnické generace naprosto opustit. Rovněž i místní zařazení je zde poměrně problematické, neboť člověk nesedí stále na jednom místě, zvláště logicky u generace, která ještě studuje napříč republikou, a tak se místy může zdát, i díky neopominutelným aktivitám mnohých ve svých studentských městech, že Ostrava je pouze místem jejich narození a vyrůstání (což ostatně ale není málo!).

Dominik Bárt vede společně se stínovým (dnes opět ostravským) redaktorem Filipem Klegou v Brně u Větrných mlýnů edici Mlat, Kateřina Koutníková se v Brně, vypadá to, zabydlela, Nela Bártová prošla výtvarným vzděláním v Brně a Praze a nelze ji nevnímat napříč celou republikou, František Hruška vystudoval sonologii v Haagu, Jakub Pergler je pro změnu rodem z ústeckého severu, ale myslím, že se tady snad natrvalo zabydlel, neboť na něm pozoruji, jak mu to tady přirostlo k srdci, Petr Ligocký je – stejně jako Kristýna Svidroňová – dlouhodobým obyvatelem Bohumína, ale v Ostravě studoval, pracuje zde a do Ostravy umělecky vrostl, a konečně, jestliže užiji jisté hyperboly, má Vasilios Chaleplis své kořeny až v dalekém Řecku. Tady a teď bychom mohli za ryze ostravskou svým rodem, studiem i četnými kulturními činnostmi označit snad pouze petyu stach, ale ta se naopak svou poetikou Ostravě vzdaluje. Samozřejmě vše výše zmíněné je psáno a myšleno více či méně s jistou nadsázkou, která má jen poukázat na to, že je to s oním „ostravským básnickým prostředím“ trochu složitější, než bývalo. Rovněž jsem chtěl hned na začátku zdůraznit jejich jedinečnost, kterou projevují také ve svých poetikách, v nichž každý zvlášť představuje svoje pozorovatelství a svůj přístup ke světu v sobě i kolem sebe, a lze na tuto generaci, která má již úspěšně první knížky za sebou, pohlížet jako na svébytné básnické individuality. Ještě před samotným textem se chci nicméně čtenářstvu omluvit, že zde nerozvíjím „příběh“ ostravské mladé poezie, ale v podstatě navazuji na svou redakční zvyklost z hostovských Nových jmen, kde se snažím spíše procítit básnickou poetiku – příběh by vyžadoval mnohem soustředěnější text, na který jsem neměl tolik kapacit, ale doufám, že zde přibližuji jednotlivé poetiky tak, jak je sám vnímám.

Petr Ligocký (1990) je nejenom básníkem, ale také malířem. Pracuje v Regionálním oddělení Knihovny města Ostravy, kde rovněž pořádá mnohé kulturní aktivity, především tzv. literární vycházky různými částmi Ostravy, v nichž se zaměřuje na autory regionální literatury. Ligocký je autorem básnických knih Diagnóza (Protimluv, 2020) a Popel dnů (JT’s, 2022), v nichž je především básníkem tragiky, básníkem marnosti světa a jeho naděje, kterou neustále tlačíme před sebou. Tragiku a marnost – onu „krev vzpomínek“ – napříč oběma knihami prorůstá nemocná či poznamenaná tělesnost, či až neorganická materialita, kterou doprovází balabánovská existenciální naděje, že všechny utržené rány nakonec znamenají to, že tady pořád ještě jsme. Ligocký ve svých básních neustále ohledává takřka temnou uzavřenost a v poslední knize ji rozšiřuje i o uzavřenost digitality či o náš druhý marný život v percepci populární kultury, což rozšiřuje rejstřík jeho tragiky o groteskno.

Verše Kristýny Svidroňové (1992) vyrůstají v její sbírce Sochy z peřin (Protimluv, 2021) z florálního světa, jenž je často při ruce jako zástupný symbol v existenciálním zaznamenávání [její texty naleznete na s. 10, pozn. red.]. Všechno v jejím fikčním časoprostoru vyrůstá z rostlin a stromů – to, jak se na sebe díváme, jak se vnímáme, jak se objímáme, jak nás svět rostlin přesahuje a my se ptáme na naši roli v tomto živém světě. Podobně jako rostliny pak bují v poezii Svidroňové též její hutná imaginativnost, jež často dosahuje symbolistického řetězení a která je vyvažována svým opozitem – neživým světem digitality, jenž je ovšem rovněž často zintimňován a polidšťován, jak o tom nejvýmluvněji svědčí verš

dotýkáš se jí jako klávesnice.

Filip Klega (1992) obdržel letos za svou prvotinu Andrstán (Větrné mlýny, 2022) Cenu Jiřího Ortena. Klega je, právě po zisku výše uvedeného ocenění, mnohdy zúženě vnímán jako zástupce „anachronické“ poetiky předlistopadového undergroundu, což vyrůstá z Klegových „virálních“ básní-bangerů, které byly intenzivně sdíleny napříč sociálními sítěmi a jež svou neskrývanou bohémskou nadsázkou a zároveň jakousi přepjatou laxností opravdu navazují na poetiku undergroundu. Andrstán má ovšem mnohem více poloh – částečně jsou napájeny svým způsobem beatnickým cestovatelským zenem, kdy napříč cestou má všechno stejný hodnotový význam a člověk prožívá sebe tady a teď, částečně zde rozvíjí imaginativní svět Vondrousů, který Klega mimo knihu v básních z rukopisu transformuje v surrealističtější polohy. Klegova poetika je v dnešní době, alespoň pro mě, relevantní, neboť záměrně opouští hluk světa, protože nás spojuje

ticho a nejistota.

Vasilios Chaleplis (1993) je jednou z nejdůležitějších osobností současného kulturního života Ostravy. S přáteli před několika lety nastartoval nepravidelné otevřené večery uskupení Harakiri Czurakami. S týmiž přáteli rovněž pokračuje jako druhá generace v práci na kulturním centru Provoz, které založili před několika lety David Mirek a Marta Pilařová, a kde mimo další multikulturní festivaly pořádají literární festival Inverze. Rovněž založili nakladatelství Bílý Vigvam, v němž vyšla v roce 2023 také Chaleplisova prvotina Flavedo. Časoprostor jeho básní se pohybuje především na pomezí vzpomínky a snové imaginativnosti, která mytizuje každodennost subjektu, respektive nabízí „mýtus / vlastní existence“. Roztahujeme zde „pulsary záclon“, nad námi se pohybuje „osamocený trilobit mraku“,

portálem okna k tobě putuje svět tak směšně malý
že si jeho atomy podáváme jako brko.

Mezi záznamy jednotlivých událostí a imaginativností snů se pak v knize schovává rodinná sounáležitost, jež je zpracována i v menším pásmu. Chaleplisova poetika je ovšem onou z těch „nových“ divokých, které se nebojí humoru, nadsázky, popkulturních narážek, jež čerpají ze zrychlené obraznosti digitality, ale zároveň tuto divokost spojuje právě s poměrně lyrickými okamžiky mezi těmi nejbližšími.

Kateřina Koutníková (1993) žije v Brně, kde dlouho pracovala v tamní kultovní kavárně Švanda jako barmanka a je součástí přátelského kruhu kolem edice Mlat, v níž jí také vyšla prvotina Nechte mě bigbít (Větrné mlýny, 2022). Básně Kateřiny Koutníkové jsou zdánlivě bezvýchodné, sebedestruktivní, nihilistické. Jenže naopak i přes všudypřítomnou temnost časoprostoru jejích básní je tato poezie poezií nezkrotného života, o čemž vypovídají hned první verše prvních dvou básní knihy:

Kdybych nemusela
vrhat stín
bylo by mě tady
o kus míň,

resp. Kateřinina emblematická: „Miluji život / nejradši bych si ho vzala“. Podobně jako třeba u Klegy nebo u Krchovského je tematizování smrtelnosti naopak vážnou výzvou životu, není to v žádném případě rezignace, ale nezkrotnost subjektu, je to intenzivní hák, na kterém visí srdce.

petya stach (1996) studuje na Filozofické fakultě Ostravské univerzity doktorský program teorie a dějiny české literatury a je literární dramaturgyní Antikvariátu a klubu Fiducia, kde rovněž pracuje. Redakčně se podílela na sbírkách Vasilia Chaleplise a Petra Ligockého. petya stach vydala prvotinu TETAM v nakladatelství JT’s v roce 2023. Jde o pozoruhodnou básnickou knihu, která je promyšlená a důmyslně strukturovaná a jež svým způsobem zajímavě, řekněme typltovsky, experimentuje. Takřka celá kniha je budována na významovém napětí odosobněnosti, zdánlivé pasivnosti či nehybnosti. Lyrický princip je zhutněn, transponován do er-forem, do „divokých“ nehybností, jejichž principem je sloveso v trpném rodě, které je navíc intenzifikováno onou neustálou nehybností, odosobněností a do jisté míry hrou s abstrakcí jinak „živých“ dějů a osob, přičemž knihu rytmizují rána a noci hlídačů, sběračů a recepčních, mezi nimiž se pohybují rovněž zdánlivě tiché a pasivní bytosti psů. Ona experimentace s nehybností a odosobněním nicméně vytváří významové napětí, neustále se „trpí“ dějem, neustále jsme v tom, a to mimo jiné jistou surovostí rozsáhlé imaginace autorky.

Dominika Bárta (1998) je snad v současné době takřka zbytečné představovat – je vedoucí osobností tzv. omlatiny, nadějným literárním kritikem, hudebníkem a organizátorem literárních čtení. V roce 2021 vydal u Větrných mlýnů v edici Mlat svou prvotinu Spodoby. Spodoby jsou uvozeny deskripcí tohoto lingvistického pojmu, a to že „spodoba je vzájemné přizpůsobování hlásek v proudu řeči / jedna hláska se přizpůsobí druhé / anebo s ní zcela splyne“. Už sama strukturace tohoto odborného popisu do veršů je výmluvná, neboť jazyk jako takový a spodoba v obecnější perspektivě utváří princip poetiky této knihy. Nejde totiž jen o proud řeči, ale zejména o proud života, jehož rytmus se mnohdy vážně zadrhává a rozchází, člověk nachází „další důvody k odcizení“, ale ony spodoby života nám pomáhají

přijít k sobě
až na vzdálenost slibu
přijít blízko
až nelze být zpochybněn.

Kniha je pak nenápadně, ale velice intenzivně rytmizována básněmi, v nichž je tematizována hranice, kterou společnost pokládá a vytváří mezi mužem a ženou, zatímco „je to jednoduché / ta žena z druhé strany světa jenom chce / ať o ní mluvíš v mužském rodě“.

Nela Bártová (1998) vystudovala na střední umělecké škole obor grafického designu, kresby a ilustrace, na VUT a na AVU pak ateliér sochařství a věnuje se rovněž hudební tvorbě. Její poezie [najdete ji na s. 14, pozn. red.] je jednak ovlivněna poetikou koláže, jednak je to velice svébytný a takřka ničím neovlivněný svět divokých tripů a dojezdových nekonečných hodin. Člověk v oněch básních nečte vykonstruovaný a umělý básnický svět, ale je vržen do rokenrolu bezprostřednosti, který může být hrabalovsky rozvitý, dlouhý jako vesmír v hospodě a zároveň velice sevřený. Tvůrčí gesto její knihy Na konci chodby je ráno (Bílý Vigvam, 2021) vidím právě mezi dvěma stěžejními básněmi – jednak je to rozsáhlejší hospodská hrabalovská báseň, v níž postava rozvíjí ožraleckou historku o rozlehlosti vesmíru, kterou rád rozbíjím o následující báseň: „rudé karafiáty / odmítnu / vteřinu nato lituju / vždyť jsou taky živé / a neprahnu já snad / po všem živém?“ Co chce člověk od poezie více? Subjekt je uvnitř těchto básní nesmírně rozervaný světem – v té blbosti společnosti je nejblíže sebedestrukci, aby se pak zastavil a zjistil, že stojí za to vzít do ruky krásu květiny. Nela je divoká a zároveň křehká, jako současná mladá generace.

František Hruška (1998) vystudoval v Haagu sonologii a v Ostravě jej můžete vidět častěji hudebně performovat než číst. Jeho hudební programy jsou velice hravé, vrací se v nich často zpět do šťastnějšího věku a ozvučuje nástroje dětství, znovuotevírá zvuky, na něž jsme dávno zapomněli, případně v jiných typech zvukových performancí nevytváří zvuky on, ale „pouze“ rozehrává hudbu světa. Tuto programovou poetiku můžeme číst v jeho prvotině Převážná doba, která vyšla v roce 2021 a otevřela onu mlatovskou základnu mladé generace. Františkova poetika je stejně jako jeho hudba velice bezprostřední, nejsou to básně minuciózně pilované a promýšlené, ale jsou to velmi citlivé surrealizující záznamy, které mají místy zenový, místy kóanový podklad a beatnickou spřízněnost. O těchto básních, v nichž se střídá užasle prostá lyrika, humorná nadsázka, nonsens a divoká přítomná chvíle, v níž je vše důležité a zároveň je prosta jakéhokoli významu, vypovídá nejlépe verš:

chybí možnost
neudělat nic.

Jakub Pergler (1999) sice pochází z Teplic, ale před několika lety se přesunul se svou rodinou do Ostravy a dovolím si říct, že si ji zamiloval. Zamiloval se (v nejlepším smyslu) do dnes již legendárního Absintového klubu Les a do tamního společenství. Jakubova poetika v jeho prvotině Místo držky výčep (JT’s, 2023) vyrůstá z hospodského prostředí a – jak je to v poezii tohoto typu zvykem – přechází často od onoho divokého prostředí když už ne k transcendentále, tak alespoň k lyrické sebereflexivní situaci. Svět je v této knize typicky kruhový, návratový a pulsující – všechno se to bije, bije, člověka to tepe, tepe, vznášejí se nad ním pulsující opary, neustále se zavírají hospody a člověk je zpět ve světě těch druhých „s pálenkou namísto kostní dřeně“.

Je, myslím, skvělé, že celá ta generace, kterou jsem za posledních několik let poznal na otevřených čteních, kdy začínali představovat své verše a své pohledy na svět, už má za sebou první knížky. Upřímně – nemůžu tomu uvěřit, jak živá je mladá ostravská poezie, jak vstřebává soudobé problémy světa a jak je transformuje do básní, které nevedou k nějaké jednotné lince „ostravské poezie“, ale naopak je každý z tohoto básnictva ryze svůj. Vedle výše uvedeného debutujícího autorstva je pak dobré zmínit i další, o nichž se musím zmínit a kteří snad jednou v budoucnu, i když nikoli nutně, rovněž představí svou tvorbu knižně.

Básně Terezy Doležalové (1997) se stávají rovněž čím dál svébytnějšími, dobře její poetiku ilustrují tyto verše:

Čeho se bojíš
dítě trhané na kusy
povlává života látka.

Je to svět rozervaný, kde „hoří jim pod nohama a oni dál / sedí a věnují se běžným činnostem / hoří jim pod nohama znovu a víc / oni dál sedí a jsou zaměstnaní / vidím je a nechápu / že ještě nevzplál strop“, ale jisté uchopení této neustálé nejistoty vidí v tiché společnosti Boha či v „posvátných kresbách bílých bříz“. Verše Michaela Johana Ventury (1999) jsou poetikou „nové generace“, je to poetika, která se nebojí „cringe feelingu“, soudobého jazyka, nadsázky, transmediality, kdy se přenáší třeba memy do poezie, kdy se vzdalujeme estetizovanosti a zároveň neustále sledujeme strhávání masek ostatním i sami sobě. Jsem užaslý nad Michaelovou divokou poetikou. Je třeba zmínit i Nikolu Rácovou (1993), další ze zástupu nastupujícího absolventstva vysokých výtvarných škol, které vážně zasahuje do nejmladší české poezie – Nelina poetika oproti výše uvedeným divokostem, nadsázkám a intermedialitám nachází svůj výchozí bod v ohledávání kýče, v ohledávání toho, co je naší každodenností, co nás činí lidmi, a my to přes veškerou snahu o avantgardní originalitu nevidíme. Já v tom vidím člověčenství a lidskou pozornost. Tady jsme na konci – myslím, že vyvozovat nějaký sjednocující pohled je zcela zbytečné. Uvidíme za několik let a za několik dalších knih. Mějme je všechny na očích.