Dnes si to vyčítám, tehdy jsem to jako promarněnou šanci necítil. Přihlédnuto k datu narození (1967), mohl jsem v Ostravě ještě potkat básníka Viléma Závadu (1905–1982), milenku Jiřího Ortena Věrou Fingerovou (1920–1990) anebo Zdeňka Šmída (1908–1989), hispanistu a překladatele Dona Quijota, jenž v roce 1930 spoluzakládal revue Poesie. Jediný časopis v dějinách Ostravy, který byl věnován téměř výhradně básnickému zápalu. Ve třinácti jsem ovšem toužil po jiných setkáních, zajímala mě třeba Agnetha Fältskogová ze skupiny ABBA, v osmnácti pak Ivan Wernisch.

Co já vím, možná jsem šel tátovi pro pivo do samoobsluhy a v Dimitrovově třídě (dnes Nádražní) potkal Ericha Sojku (1922–1997). Ceněného překladatele z polštiny a v padesátých letech také autora budovatelských songů, mimo jiné „Železné častušky“:

Nová pec už pevně stojí,
železo z ní vytéká.
Silnější zas budem v boji
za nového člověka.
[…]
Šeptali si šuškalové,
halekalo BBC,
že prý s naší novou pecí
nikdo rady neví si.

A koho všeho jsem ještě mohl minout? Desítky autorů, určitě Soňu Záchovou (1961) z Nohavicovy písničky „Mladičká básnířka“, autora románu o výstavbě plynovodu Orenburg Jiřího Stana (1926–2017) anebo poetu Henryka Jasiczka (1919–1976), považovaného za nejzásadnějšího autora polské menšinové literatury, který sbírkami Blizny pamięci (1963) a Zamyślenie (1969) sklidil uznání i v Polsku. Normalizaci jsem totiž s rodiči prožíval v Revoluční ulici číslo 33/A (dnes Českobratrská) a přes křižovatku jsme se dívali k Polskému domu, kde Jasiczek prokazatelně seděl třeba v roce 1969.

Do secesní vily ve dvoře domu mě zase zvala na zákusky židovka, která přežila Osvětim, zatímco návštěvy příbuzných z Hlučínska vzpomínaly na válčení v řadách wehrmachtu. A když chlapi chtěli, aby caparti některým krutostem nerozuměli, přešli prostě do němčiny.

Jedinečnost multikulturní Ostravy jsem ale spíše nevnímal než vnímal, jakkoliv jsem zažíval dozvuky něčeho, o čem pražská Národní politika čtyři dny po slavnostním otevření Polského domu (8. září 1900) pěla chválu:

Moravská Ostrava jest nyní jediným městem v zemích koruny české, kde tři národnosti mají své representační budovy. Národní dům, Dom Polski a Deutsches Haus.

Zamžené hroudy a odboj v Národní práci

Do ostravské literární paměti jsem se po roce 1989 vkrádal zvolna, napřed jsem toužil potkat Zdeňka Rotrekla anebo Ivana Diviše. K regionálním autorům mě přivedla obživa, lokální novinařina v týdeníku Region. Asi nejzásadnější pro mě bylo v roce 1995 seznámení s Jaroslavem Smějou-Lončarem (1911–2007), bratrancem veršotepce Frana Směji.

Zrovna jsem skončil civilní službu ve frýdeckém Muzeu Beskyd, které mě s loutkami v ranci vysílalo do škol v Pobeskydí, abych dětem vyprávěl slezské pověsti. Krásná vojna! Přilnul jsem k místním nářečím, načež na mě Lončar vytáhl etnoromán Zamžené hroudy. Dopsal ho těsně před válkou, s editováním mu prý usilovně a téměř sedm let pomáhal spisovatel a kritik Vojtěch Martínek, kantor na Matičním gymnáziu v Ostravě. Lončar také učil, inspiraci k próze našel hlavně za katedrami na Hlučínsku.

Jezuskovi je zima, je nahý a Juzek má ještě kabát na sobě.
Juzek Ho musí zahřát…
– Tak – a to – Ti budě – aspoň těplučko. – Chrobačku – malutky –
Juzek upevňuje rukáv kol hlavy Jezuzkovy.
– Ale hemžiť se moc něsmiš – bo Ti to spadně – ani nohoma kopať – bo by Ti dupka zmrzla – a pěkně oči zamři – trochu eště buděm bajať – ale mušiš se vyspať – bo rano třa stavať –
To byla řeč matky Juzkovy, když děti ukládala.
– Potym – Ti – baj – eště zazpivam.

V roce 1943 vyhrály Zamžené hroudy literární soutěž České akademie věd a umění v Praze, v porotě seděl historik a prezident České akademie Josef Šusta anebo spisovatel Josef Knap, tehdy ředitel literárního oddělení Národního muzea. Za války Lončar pracoval v ostravské mutaci deníku Národní práce, vedl tam dětskou přílohu.

„Národní práce byla na seznamu tisku, který jsme mohli posílat i do koncentračních táborů. Z dětské rubriky jsem tak udělal kanál zašifrovaných zpráv pro uvězněné,“ tvrdil mi a nabízel, že zařídí schůzku s posledními svědky, kteří existenci zpravodajského kanálu potvrdí.

Věřil jsem mu. Zamžené hroudy zůstaly románovou prvotinou a zároveň i opusem magnum. Spisovatel jedné knihy, takových bylo a ještě bude. V mládí psal i verše, zpaměti mi recitoval báseň z roku 1928 a já ji rychle přepisoval do zápisníku, byla v ženském rodu:

Až kročeje mých zvadlých let
zabloudí v pláních prokvetlých vzpomínkami,
chtěla bych vrátit se zpět
a znovu všechno prožít vteřinou…

Literární epocha dlouhá 78 let

Vždycky jsem měl potřebu spojovat nejstarší generaci literátů s nejmladší. Jaroslava Směju-Lončara se mi v červnu 2003 podařilo dostat na jedno pódium s básnířkou Hanou Špiláčkovou. On měl 92 let, ona 14, mezi tím literární epocha dlouhá 78 let. Špiláčková byla objevem básníka a učitele Víta Slívy, který zrovna učil v Mladecku. „Radiátor přes stehna studí mě / přesto dál plivu nájemníkům na parapet,“ psala čtrnáctiletá Špiláčková.

Letos při zahájení ostravské části Měsíce autorského čtení jsem vedle sebe postavil anglického básníka Geoffa Williama a básnířku Barboru Seberu. On měl 81 let, ona 22 roků, mezi nimi literární epocha trvající 59 let. „Jsi jako fádní obsese / jsi jako děvka deprese // jsi jako prázdná lahvička od Rivotrilu / jsi kuřák co u dveří vydechuje / nikotinovou hymnu // jsi zkurvený dětství na sídlišti Fifejdy / jsi jako rakovina v koulích mýho strejdy,“ četla Sebera.

William pochází z britského Derbyshire, do Ostravy přijel v roce 1997 a záhy si ho našli místní literáti. Podle vizáže je to ukázkový básník beat generation, navíc s osobní známostí s Allenem Ginsbergem.

Při protestech proti sjezdu Demokratické strany v roce 1968 v Chicagu jsem stál hned vedle Allena, pak na nás Národní garda zaútočila slzným plynem a dav brutálně rozehnala,

vypráví znova a znova…

Avenue des Champs-Élysées

Dějiny v přímém přenosu pro mě končí tam, kam sahá vyprávění pamětníků, s nimiž jsem mluvil tváří v tvář. Babička Gertruda z Ludgeřovic na Hlučínsku mi v dětství líčila, jak její děd v pruské uniformě obsazoval roku 1871 Elysejská pole v Paříži.

Část Hlučínska je od roku 1976 součástí Ostravy (Hošťálkovice, Lhotka, Petřkovice, Koblov a Antošovice), pruské dějiny se proto staly i součástí dějin ostravských, neboť takzvaná Prajzka náležela v letech 1742 až 1920 pod Berlín. V Ostravě se pořád překračují nějaké hranice, třeba hranice někdejšího polského raně středověkého státu, a městem se klikatí i zemské rozhraní Moravy a Slezska, na řekách Ostravici a Odře. Jindy v Ostravě kráčím po katastru někdejších Sudet (např. Svinov, Poruba, Pustkovec, Třebovice), zatímco pět minut poté jdu protektorátem Čechy a Morava (např. Mariánské Hory, Moravská Ostrava, Slezská Ostrava, Přívoz, Vítkovice, Zábřeh), abych za chvíli v Bartovicích a Hrušově došel k hraniční závoře 2. polské republiky (od října 1938 do září 1939).

Ostrava je městem hranic, což se promítá i do dějin ostravské literatury. „Kvílí plačky rozšplíchány vodkou / Kiyrchówku, kiyrchówku / Zielóny zogłówku / Trójanky bych teď točil / jakoukoliv Euripidovu hru, kde je plno žen, / Bakchantky pořezané víky z lidských / konzerv,“ posílá mi zrovna do e-mailu novou báseň Janusz Klimsza, spisovatel a režisér Národního divadla moravskoslezského. Polák i Ostravák, sám se nejraději identifikuje jako dědic Rakousko-Uherska.

Můj předek z Hlučínska pochodoval roku 1871 na Avenue des Champs-Élysées, takže musel být i svědkem revoluční Pařížské komuny. „Povstalcům musí býti neutrální chování se pruského vojska u Paříže velmi milé už proto, že z té strany, kde stojí Prusové, dovážeti lze potravu a jiné zboží do města,“ napsal 29. dubna 1871 Opavský týdeník. Noviny hrdě navazující na Opavský besedník Antonína Vaška, otce Petra Bezruče.

V Bezručově pasti

A jsem v pasti. Kdokoliv píše o dějinách literaturu na Ostravsku, Bezručovi se nevyhne. V hospodách se tu pořád vede živá disputace, od koho Vladimír Vašek opisoval. I básník Petr Čichoň při jednom z nedělních setkání v hotelu Green pod kultovním ostravským vrchem Landek kroutí hlavou nad tím, jak Bezruč bezostyšně oloupil o verše učitele Ondřeje Boleslava Petra. Trumfuji ho dalším podezřelým, kterého jsem před pár dny objevil v mladoboleslavském neodvislém obdeníku Jizeran z roku 1903: „A tuhle vypravoval mi kdosi, Slezák rodem, že básně Bezručovy skládá jakýsi horník, jenž přišed v dolech o ruku a dán do pense, vzdělával prý se a nyní v básních tlumočí bědy svého stavu.“

Věčný bezručovský otazník. Podobně jako spor, kdo první našel ostravské černé uhlí? Lovci mamutů na Landeku, kovář Keltička v údolí Burňa, anebo amatérský badatel a písmák Marek Piętoň na Mundlochu?

Čichoň vypráví světácké historky z literárního provozu v Brně, kontruji vyprávěním z ostravského písečku. S covidem a následným až bezručovským sporem o původnost tvorby básníka Ondřeje Hložka se zhroutily pondělní mezigenerační srazy básníků v hospodě U Ježka. V bývalé kavárně Orient.

„Ostrava je daleko v Orientě,“ napsal kubistický malíř Antonín Procházka v roce 1921 jinému mistrovi z oboru, Emilu Fillovi. Učitelování bylo státní službou s umístěnkami a Procházka dostal práci až na vzdáleném ostravském gymnáziu, kde trčel v letech 1910 až 1921.

Bylo mi líto, že kamarádi pracovali v Praze, o dobrou věc a pro ni bojovali, a já kdesi daleko mařil čas kantořinou,

stěžoval si teoretikovi umění Vincenci Kramářovi.

Maření času a oběť soudce Fremra

Kdo v Ostravě zůstane, vždycky nějak maří čas, zatímco už ve 150 kilometrů vzdáleném Brně může být básník pořád u „velikého zápasu o moderní umění“, který začal s nástupem prokletých básníků a pokračuje dodnes. Z Ostravy se utíká, takže progresivní edici básnických debutů v brněnských Větrných mlýnech paradoxně řídí Ostraváci (Dominik Bárt a Filip Klega), protože v jejich rodném městě to čpí provincionalismem.

V době, kdy se vede spor o morální kredit české justice, ostravský vydavatel Jiří Macháček zveřejňuje v kulturním časopise Protimluv rozhovor s literárním vědcem Martinem Pilařem na téma underground. Dotazatel se Pilaře samozřejmě nezeptá, jak je možné, že se tajný spolupracovník čili agent StB začne po sametové revoluci zabývat literárním undergroundem (závazek v pozici TS podepsal Pilař 6. listopadu 1984).

Nic, nula, Pilař se pouze nebesky vychvaluje, co všechno pro androše udělal. Je to stejná nestydatost, jakou prokázal Robert Fremr, jenž před rokem 1989 odsoudil nejméně 170 emigrantů za nedovolené opuštění republiky, přesto se nyní dral do Ústavního soudu. A stejná nesoudnost, jako když se někdejší komunistický lampasák a školený rozvědčík Petr Pavel rozhodl kandidovat na prezidenta.

Robert Fremr poslal na šest a půl roku do vězení začínajícího literáta Alexandra Ereta. Za údajné zničení sovětských náhrobků na Olšanech, ačkoli Eret na krchově v inkriminovaný čas vůbec nebyl. Když ho na konci léta 1987 zatýkali, zrovna se zúčastnil povinné úvodní brigády, kterou zahajoval studium Vysoké školy báňské v Ostravě. Ereta tedy v tomto textu poprvé zařazuji i do dějin ostravské literatury:

Vyšetřovatelka StB: stará estébácká kurva.
Kašel jí smrděl po hlenu a tabákovým kouři.
„Já tě znám líp než tvoje vlastní matka,“
tvrdila:
„Tak se přiznej, podepiš!“
Mateřská nebyla.
Hulila, chrlila ze sebe dejm a kriminálnickej
slang.
Po výslechu ti to dala podepsat.
Nestálo tam, co si říkal, ale už ti to bylo fuk.

Jen o tom mluvit a psát básničky

S Petrem Čichoněm v hotelu Green pod Landekem v Ostravě-Petřkovicích sedáváme dvakrát za měsíc. Když v roce 1918 zkolabovalo německé císařství, o dva roky později Výmarská republika ztratila rozhodnutím mírové konference ve Versailles i Hlučínsko. Z hotelu vidíme k někdejší hraniční Odře, od roku 1920 přes řeku přicházeli noví správci Hlučínska z Přívozu anebo Moravské Ostravy. Návrat regionu k českým zemím oslavil v roce 1932 i ostravský básník V. R. Chotaš v textu „Landek“ ze sbírky Rabi:

„Pode mnou Odra, Prušák kdys tam stál / a za ní Petershofen, Ludgersthal… / Kde jsou ty časy? Autobusy dnes / z Ostravy na Hlučín tu přes most jezdí denně, / cizácká pouta vzdoru zničil rez / a Hlučín k Moravě se přitisk roztouženě.“

Platíme a spěcháme na zastávku, během deseti minut se z bývalého Pruska přesuneme na ostravské hlavní nádraží. Jsme staří psi, kteří za sebou vlečou paměť hranicemi rozparcelovaného města, tohle už nejmladší básnickou generaci nezajímá.

Naštěstí? Snad.

Zůstal niterný zájem o člověka, poezie víc nepotřebuje.

Na invalidním vozíku před nádražní halou sedí každý den stejná žebračka.

„Tak častokrát v člověku probleskne, že by chtěl přijít k těm lidem, zeptat se jich na něco, pomoci. Jednou jsem té paní dal lahváč, ale to byl vlastně jediný osobní kontakt,“ vypráví mi jiný den na hlavním nádraží básník Dominik Bárt. Před cestou do Brna. „Většinou se člověk tak nějak přirozeně straní těch lidí, protože spěchá. Ale je to i věc naší přirozené lidské pohodlnosti, nezasahovat dospodu, jen o tom mluvit a psát básničky.“

žvanit a mačkat klávesnici
manévry v hlavě
polní kurát v nádražním rozhlase
kyrie ČD
vlak do Suchdolu nad Odrou v 17.15
náčelník stanice vs. indiáni
na II. nástupišti invalidé
pojmů a režimů
hlavně aby nikdo nevytrhal koleje
nebo pomočil heslo
Železničáři zdraví XVI. sjezd KSČ!
teletina, ručník, laso
bílé ponožky jako Hitlerjugend
pořádek pro každou dobu
modrý život, bodování
kvadratura svobody, povely, morseovka
kyrie ČSD
šifry a symboly
levá blíž srdci, turban uzlařský klenot
oddílový prapor, cáry mraků
fangličky na rukávu, tři orlí péra
zlaté časy bez literární historie
teď musím plnit úkol
kdo patří k nejlepším spisovatelům ve městě
jednou na hlavní nádraží přijel
Bohumil Hrabal
dlouho před ním
Jaroslav Hašek
ani jeden se nehodí
do Literární mapy Ostravy
tak co teď
nechám si vyplatit grant
a poslušně oslavím průměr:
František Sokol Tůma
Josef Frais
Karin Lednická

Žebračka se jmenuje Kristýna Kerestešová:

Spávala jsem na lavičkách v parčíku v Ostravě-Hrabůvce, za takovou samoobsluhou, Hruška se to tam jmenovalo. Byla velká zima a jednoho dne už jsem se nemohla ani pohnout. Policajti mě nechali odvézt do nemocnice na Fifejdách, kde mně obě nohy amputovali.

Tož co s tím? A co s celou ostravskou literaturou? Petra Hrušku jsem připomněl jen v názvu té sámošky v Hrabůvce, ten už Ostravu dávno přerostl.