V roce 1932 Arne Novák, známý literární historik a kritik, napsal esej „Duše Brna a jeho kultura slovesná“, přičemž konstatoval, že Brno nemá žádného lyrika. To proto, že se mu „nedostává vydatnější přítomnosti a přátelštější účasti živlu nejmelodičtějšího – vody“.

Ano, Brno má sice dvě řeky, ale ty byly cele uzmuty průmyslem, zejména textilním, čili jsou to toky, které

nehučí a nešumí, nevábí a nezpívají.

Arne Novák zemřel v roce 1939. Pokud by mu byly dopřány ještě dva roky, říct něco podobného by již mohl jen sotva. V tom roce totiž vyšly Blatného Melancholické procházky.

Řeka neřeka, na Brno si po vydání této sbírky už nikdo dovolovat nemůže. Blatný ukázal, co vše na území tohoto „moravského Manchestru“ či pouhého předměstí Vídně („Floridsdorf“) dřímá. Ale nejenom Blatným literární Brno živo jest. Kdyby někdo chtěl pochybovat, nechť zavítá na web Brno poetické (www.brnopoeticke.cz). Tam zjistí, kolik básníků mělo potřebu se s Brnem vyrovnat a dotknout se svými verši jeho míst – a zdaleka nejde jen o místa ikonická jako Petrov, Špilberk či Zelný trh. V dané chvíli jsou počty takovéto: 98 básníků, 167 míst a 315 básní.

Brno, kým jsi?

Ne že by Brno nemělo problém samo se sebou. S tím, kým vlastně je. Holt komplex druhého města, na které ještě v rámci Moravy zle dotírá Olomouc (více památek). Tvarůžkáři – a jak si vyskakují! To na sebevědomí nepřidá. I proto si Brňáci tolik rozumějí s lidmi z Krakova, Segedína, Košic či Salcburku. Už jenom tím, co nás pojí, a sice že můžeme společně lamentovat na Prahu, Varšavu, Bratislavu a Vídeň. Žít v druhém městě – již to znamená trpěti, řekl by klasik.

Na jedné straně přerostlé maloměsto, na druhé straně nedorostlá metropole. O Brně existuje spousta vtipů či alespoň bonmotů. Třeba: Jaké druhy divadla u nás máme? Dobré, špatné a v Brně. Nedávno jsem se na Facebooku u jedné občanky, krajně nespokojené s tím, koho jsme si zvolili za prezidenta, dočetl toto: Proč jsou všichni ti hajzli z Brna, Fiala a tak? Čili: jsi-li „hajzl“, musíš být z Brna, a je jedno, že bydlíš v Černoučku pod Řípem. Nejjízlivější vtip o Brně je tento: Co si myslí Brňáci o Praze? Že tam žijí samé namyšlené ludry. A co si myslí Pražáci o Brně? Nic.

Mahen

Leč dosti sebeironického masochismu a pojďme na literaturu.

Jiří Mahen (1882–1939) do Brna přivanul z Čáslavi v roce 1910 a už zde zůstal. A protože pochází z rodu Vančurů z Řehnic, bylo na něm vždy něco aristokratického. Už jen ten jeho pověstný klobouk a ušlechtilá bradka. Člověk-instituce se říká lidem tohoto druhu. Do literatury uvedl Nezvala a Halase, třebaže se této roli bránil: „Já nikoho do literatury neuvádím, Nezval a Halas jsou mými kamarády.“ Podle svědectví své ženy Mahen řekl, že Nezval je největší budoucí básník. Velký talent rozpoznal i v Halasovi. Kde to šlo, tam se za něj přimlouval, i co se týče zaměstnání. A tohle říká o Mahenovi Halas:

Cholerická, nepatetická, melancholická, vroucí, gentlemanská, podmanivá osobnost Mahenova, stále udivená nad věcmi světa to byla, pro kterou jsme se za ním tak táhli. Nepoučoval nikdy.

Přihlásila se k němu i generace Divadla Na provázku, divadla, které se původně chtělo jmenovat Husa na provázku – podle souboru Mahenových experimentálních filmových libret. Ale protože začínala normalizace, tak byly obavy, že slovo „Husa“ by se mohlo na plakátech přepisovat na „Husák“, takže se název musel přeupravit („normalizovat“).

Mahen si zabásnil i o Brně, a to tónem značně koturnovým:

Ó město, město – úděl tvůj zrál tmami
a často prsty naše nenašly ho!
Tys nerostlo – my byli v tobě sami,
bez požehnání žili bez božího.
Kol život byl jak v tlamě netvorově,
my šťastní byli časem snad jen na hřbitově,
kde aspoň všechno bylo vyrovnáno
a z křížů přec jen rodilo se ráno.

Po této části „mučednické“ (tma, netvorova tlama, kříže, hřbitov) přichází něco jako brněnská verze „Vidím město veliké…“:

Jsou města, na nichž zkáza zvolna hlodá,
i když své chrámy měla ze zlata,
jsou města, v nichž ti člověk ruku podá,
že možnostmi jsou stále bohata –
z nich bude Brno! Pro ně chcem-li žíti,
náš musí býti svět, v němž obzor práce svítí
vší odvahou! My stanem nad osudem,
že také ve své město věřit budem.

Za povšimnutí stojí i kolektivní plurál („My stanem nad osudem“), jakož i ztotožnění tohoto „my“ s Brnem; rým osudem – budem daný vizionářský ráz jen umocňuje. Ale ano, budiž. Odnesme si z toho, že Mahen kromě toho, že byl literárně hravý a imaginativní, uměl zahrát i na strunu ódicko-rapsodickou. Jde o Brno, ergo hravost a obraznost stranou.

Vila, kterou manželé Mahenovi obývali, slouží dnes jako jedna z poboček Knihovny Jiřího Mahena, přičemž v podkroví se konají kulturní pořady. Přesně v onom podkroví, kde Jiří Mahen v roce 1939 spáchal sebevraždu. Jít do „oběšovny“ – říká se v Brně.

Německá stopa

Brno bylo dlouho městem dvojjazyčným, do roku 1918 dokonce s převahou německého živlu. A tento živel se také literárně vepsal do podoby města. Erika Spann-Rheinischová (1880–1967) se – stejně jako Mahen – do Brna přistěhovala (z Bavorska), leč Brno a jižní Moravu si zamilovala a městu věnovala i sbírku Gruβ aus Brünn (Pozdrav z Brna, 1925). Dohromady se zde pojí okouzlení okolní přírodou a hold městu, jeho zákoutím, jako jsou Stará radnice či Zelný trh. Vše v tónu vznešeném, až slavnostním.

Nebo Else Rüthelová (1899–1938). Ta dětství prožila v Petrohradě (otec byl Estonec a matka Němka). Poté se přestěhovala do Německa, a když se moci ujal Hitler, žila se svým mužem v Estonsku a několik let v Brně. Přispívala i do společenského časopisu Der Monat, takové hodně nóbl platformy. Brnu věnovala i několik básní ze sbírky Anbruch des Tages (Příchod dne, 1936).

A vzpomeňme ještě i Paula Kirsche (1844–1940), učitele, básníka, literárního historika. V roce 1907 vydal sbírku Brünner Elegien (Brněnské elegie), což je vůbec první kniha věnovaná Brnu. Jde o poezii vysokého stylu, v níž se lká nad uplynulým mládím, jakož i nad rostoucím českým živlem. Není bez zajímavosti, že Brněnské elegie se měla jmenovat i Blatného sbírka Melancholické procházky (1941), ale německá cenzura za protektorátu tento název nepovolila. Jaképak elegie? Za čím? Zejména když se v té době bojovalo

na všech frontách pro novou Evropu?

Blatný

Nelze jinak. Jeho Melancholické procházky (1941), již vzpomenuté, daly Brnu básnické sebevědomí a návdavkem i velkého básníka. Poté, co byl Ivan Blatný (1919–1990) ve své prvotině (Paní Jitřenka, 1940) shledán kritikou jako tvůrce tak nějak univerzální, kterému to básní kdykoliv a vždy tak nějak v bezpečně zavedeném standardu, si našel pevnější ukotvení. Svými procházkami „obešel“ Brno jak po jeho místech ikonických, tak i – a především – v jeho periferiích i vesničkách v nejbližším okolí. Opět jsou to verše pěkné a umné, verše permanentního okouzlení, ale už Blatnému někde „bydlí“. A působivé básnické portréty zde dostávají i dvě brněnské řeky. Možná Arnu Novákovi natruc.

Brno se vlomilo i do další Blatného sbírky Tento večer (1945). Zde už jde o Brno periferií, pavlačí, náhodně zachycených hlasů, dokonce i účtů z obchodu; někdy jde jen o pouhé výčty, aniž se přesně ví čeho a jakého původu. Tedy Brno, kdy Blatný píše ve stylu Skupiny 42. Poezie až programně nezpěvná, dokonce antimetaforická. Blatný vykastroval největší danosti svého talentu (melodickou zpěvnost a řemeslnou umnost), a – světe, div se! – i tak napsal jedinečnou sbírku. Básnický Mozart, tedy někdo, kdo by uměl komponovat skvělou hudbu i jako slepý a hluchý. A uměl by ji komponovat v několika stylech.

Prozaici

Pokud se to ještě neví, tak v Brně se narodili dva ze čtyř největších českých prozaiků 20. století. Pouze jeden spatřil světlo světa v Praze (Jaroslav Hašek) a zbylý v Malých Svatoňovicích (Karel Čapek), takže Brno vs. Praha 2:1. Tohle musí Brňáky hřát teplem obzvláště výživným.

Bohumil Hrabal (1914–1998) se v Brně (na předměstí Židenice) víceméně jen narodil, aniž by s ním co dalšího většího kdy měl. Takový Anti-Mahen. Jakkoli… Hrabalova matka se jmenovala Marie Kilianová (Maryška z Postřižin) a byla sestrou Bohuslava Kiliana, vydavatele revue Salon, což byla ve dvacátých letech velmi prestižní platforma; možná by se hodilo i jiné adjektivum – snobská. Brno nechalo budoucího velikána propadnout na Českém státním gymnáziu, a to hned v primě, a dokonce z šesti předmětů. Navíc mu byla udělena i trojka z chování. Takže otčím František Hrabal okamžitě zasáhl: kluk šupem do Nymburka na reálku a tady si ho už pohlídáme. Nepohlídali. Přihodilo se mu zde totéž –
tentokrát v kvartě. A zase za to může Brno, protože doučováním synovce v okamžiku, kdy se tušilo, že se na něj řítí další katastrofa, byl pověřen – Bohuslav Kilian.

Milan Kundera (1929). V Brně vyrostl; Brno mu bylo prvotním zázemím (gymnázium a studium hudební kompozice); pak si ho převzala Praha… a posléze Paříž. Brno vepsal i do dvou povídek ze Směšných lásek („Nikdo se nebude smát“ a „Sestřičko mých sestřiček“). Jenomže zrovna tyto se do souborného vydání, jak se jimi autor prezentoval ve světě, nevešly. Možná právě pro jejich lokální určitost (zatížení brněnskými reáliemi). Na Kunderu až moc. Víme, že se právě toto vše snažil pro vydání venku potlačovat. Brno se v povídce „Já truchlivý bůh“ stává nejenom místem, o němž se vypráví, ale také místem, kde se vypráví. Vypravěč totiž jakémusi svému posluchači sděluje toto:

Jste tu v Brně den a už se dotýkáte, byť jen pohledem, zajímavých zdejších příhod.

Moc Brna – prozaikova (mezinárodní) smrt. Přitom moc tu čtěme v obou významech tohoto slova – jako sílu i množství.

Vzpomeňme i Jiřího Kratochvila (1940). Už pro jeho trpělivou, až umanutou snahu, s jakou Brno ve svých prózách evokuje. Z titulů to budiž hlavně Avion (1995), román, v němž autor mistrně spojil zeměpisnou určitost místa a grotesku, takže mu z toho povstal svébytný magický realismus, takový kratochvilovsko-brněnský. Přesněji toho druhu, že se nerozlévá do slovních manýr, ale je držen na uzdě nosným příběhem a silnými postavami.

Skácel – Mikulášek

Řekneš-li v Brně Skácel, hned se ti ozve Mikulášek; řekneš-li v Brně Mikulášek, hned se ti ozve Skácel. A přitom v obou případech jde o import – ze Slovácka a z Hané. A trochu se nám jimi vrací mahenovská dvojice Nezval–Halas. A to i typologicky. Mikulášek (čili Nezval) jako básnický bravurník a smyslový konkrétista – Skácel (čili Halas) jakožto hledač slovního optima (ne-li minima), pokušitel básnických konstant, který se v cestě za nimi neustále ptá po váze slova.

Jan Skácel (1922–1989) napsal nehynoucí cyklus „Město které musím“ (je ze sbírky Odlévání do ztraceného vosku, 1984), věnovaný Brnu. U Oldřicha Mikuláška (1910–1985) se dal dohromady celý výbor básní věnovaných Brnu (Zelený chrlič, 1964). Jednoho i druhého si Brno spoutalo i svými kulturními institucemi, v nichž působili (deníkem Rovnost, místní redakcí Československého rozhlasu, časopisem Host do domu). Oba se svými verši vepsali do místních reálií, stejně jako se ony vepsaly do jejich veršů. Jako by už ani nebylo možné chodit po Brně a nepotkávat se s nimi. Na Římském náměstí či na Kolišti s Mikuláškem, na Zelném trhu a na Kotlářské se Skácelem. Jsou tu a jsou tu hlavně svými verši. Oba mají pamětní desky v místech, kde žili. Tak jako Blatný zapsal Brno na mapu poezie, po Skácelovi a Mikuláškovi už Brno nemůže být stejné jako před nimi.

* * *

Brno. Město bez velké řeky – a přece, pane profesore Nováku, nakonec s tolika pozoruhodnými lyriky. Takže nakonec dejme slovo jednomu z nich, navíc místnímu rodákovi:

Dobrý den Brno

Dobrý den

a jak se pořád máš

[…]

Dobrý den Brno

Vstávej

a toto jen aby řeč nestála

(František Halas)