10/2023
„Šel jsem zas po městě, jež je mi souzeno,“ čteme ve sbírce Melancholické procházky jednoho z géniů české poezie Ivana Blatného. Magické verše o Brně psal také další velikán, Jan Skácel: „Záhy však upadají do tmy / domy a okna na Radlase / a město které tolik musím / usíná a propadá se.“ Obě citace nepostrádají zvláštní osudový tón…
Milé čtenářky, milí čtenáři,
„Šel jsem zas po městě, jež je mi souzeno,“ čteme ve sbírce Melancholické procházky jednoho z géniů české poezie Ivana Blatného. Magické verše o Brně psal také další velikán, Jan Skácel: „Záhy však upadají do tmy / domy a okna na Radlase / a město které tolik musím / usíná a propadá se.“ Obě citace nepostrádají zvláštní osudový tón… A není divu, když slovy třetího brněnského giganta Oldřicha Mikuláška „Bylo tak krásně / v městě brněnském“.
Mně bylo Brno souzeno na šestačtyřicet let a zažil jsem v něm, jak také jinak, mnoho. Pokud jde o poezii, kupříkladu nepopsatelně silné večery v klubu Křenová, které pořádal a moderoval Martin Reiner (tehdy známý jako Martin Pluháček). Ještě před listopadem 1989 jsem tak poprvé na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel Ivana Wernische a Andreje Stankoviče. Do smrti na to nezapomenu – stejně jako na večer o výše citovaném Ivanu Blatném. Mám proto velkou radost, že je Martin hostem brněnského čísla Tvaru – patří sem jako málokdo.
Velkou radost mám však i z dalších hostů a hostek čísla. Na prvním místě je to básnířka, prozaička, lingvistka a recenzentka Milena Fucimanová. Básník – jak jinak než taktéž brněnský – Zdeněk Volf s ní pro Tvar pořídil nanejvýš působivý rozhovor. Dobrodružstvím pro mě byly dosud nepublikované básně Sylvie Richterové – básnířky, prozaičky, esejistky a lingvistky, jejíž životní pouť začala rovněž v Brně. Střední generaci zastupuje básník Petr Čichoň a tu nejmladší dvě básnířky, jejichž tvorba je vzhledem k jejich věku překvapivě zralá: Markéta Mikulášková a Klára Maňurová. Celá tahle úroda je zarámována dvěma eseji – „přeletem nad Brnem literárním“ z pera literárního teoretika, historika a kritika Jiřího Trávníčka a textem „o současné mladé básnické generaci v Brně“ básníka a bohemisty Dominika Bárta.
Zmínil jsem tři básnické ikony Brna. Zakončeme čtvrtým fenomenálním básníkem, a sice Vítem Slívou. Jeho báseň „V Mahenově památníku“ mne fascinuje tím, kterak pár mistrovskými tahy dechberoucím způsobem rozehrává věčné téma poezie – lásku a smrt:
Pod trámem, na němž visel básník,
jedním uchem poslouchám poezii
a jedním okem
visím na tvém stehně.
Literární Brno je diamant!
To hlavní
-
Literatura by neměla být přesným opisem skutečnosti, od toho je dokument. Literatura má přeměňovat skutečnost, přidávat další dimenzi. To není lež, to je postoj.
-
Vybraní respondenti a respondentky doporučují knihy, které bystře provádějí minulostí, provokují současnost či polemizují o budoucnosti.
-
Brno se vlomilo i do další Blatného sbírky Tento večer (1945). Zde už jde o Brno periferií, pavlačí, náhodně zachycených hlasů, dokonce i účtů z obchodu; někdy jde jen o pouhé výčty, aniž se přesně ví čeho a jakého původu. Tedy Brno, kdy Blatný píše ve stylu Skupiny 42.
-
-
Koně bez hřívy,
lidi bez páteře.
Bezejmenní.Bělostné hlavy
bílých labutí
lesknou se v pološeru -
… Čtení v Brně má všude stejnou hodnotu. Blatného „každý okamžik je hoden básně“ tady stále platí. A platí to hlavně o těch místech. A možná vůbec nejde o Brno, jako spíš o současnou mladou generaci.
-
Ze své profese ví, že pauza je nedílnou, někdy i nejdůležitější součástí čteného textu. Pauza hraje. Teď ale neví, je-li jeho současná situace jen významnou pauzou mezi slovy, nebo spíš bezmocnou odmlkou, případně tichem po technickém selhání, asi jako když autorádio ztratí v příliš dlouhém tunelu signál.
-
V době pozdního reálného socialismu směřoval Vyskočil se svým principem svobody proti institucionalizaci, svým praxím říkal zkoušení a pokoušení, nikdy ne „metoda“; místo divadla provozoval „Ne-divadlo“, ne-předvádění se, ne-reprezentaci, ne-spektákl; místo herectví podporoval autentické jednání.
