… Čtení v Brně má všude stejnou hodnotu. Blatného „každý okamžik je hoden básně“ tady stále platí. A platí to hlavně o těch místech. A možná vůbec nejde o Brno, jako spíš o současnou mladou generaci.
Brno je mýtus, ve kterém se lze buď ztratit, nebo hledat a nalézat klid. Brno nemá místo podobné kavárně Fra, nemá tedy ani žádnou metu, žádný parnas k dosažení nebo vymezení. Kavárna, knihovna, literární festival, zaplivaná hospoda… Čtení v Brně má všude stejnou hodnotu. Blatného „každý okamžik je hoden básně“ tady stále platí. A platí to hlavně o těch místech. A možná vůbec nejde o Brno, jako spíš o současnou mladou generaci.
Každé místo si ze zdejšího umění ulamuje stejně. Třeba Skleněná louka: v devadesátkách tady četli androši i katoličtí a spirituální básníci z Hostu. Dnes tady čte jak Vít Slíva nebo Sylvie Richterová, tak mladí punkáči, intelektuálové i mladí androši, občas sem zavítá i slammer nebo lyrik vyznávající Holana. Básník Dalibor Maňas to napsal ve své sbírce Tynošita (Větrné mlýny, 2021):
V Brně je
všechno v centru
gangy
postavičky
fízlové
podivíni
koleje
křižovatky se zabrzděnými přechody
a koc co míjíš
je vždycky lepší
než ta
kterou doháníš.
A kavárnu Švanda, která bývala rozmanitým obývákem a domovem mnoha generací všech směrů a uměleckých druhů a v podstatě jediným místem na planetě, kde skutečně existovala beztřídní společnost, už Brno také nemá. Něco se mění, něco se končí, něco se počíná. Bardi jsou v ústraní anebo v Praze. Mezera je prázdné místo, ale prázdná místa se v Brně plní. Volnost a procházková melancholie se tady pořád umí nést. Sentiment, nostalgie nebo subkulturní jízlivá netečnost, cokoliv…
Ale nic víc než současná mladá básnická generace a Brno není lepším příkladem toho, že všechny tyhle značky se naopak dnes už moc nenosí. Nikdo je tady nepoužívá ani jako privilegium, ani jako invektivu.
Kde v Brně začít? Nejlepší je prostě jít a dívat se. Podle větších, tradičních nakladatelů se nezorientujete. Host, který vznikl jako nakladatelství současné poezie a jenž vydával veršů tolik, že mu padaly z oken a čouhaly z kapes, debutovou edici vést přestal. Aby zaseklá deska J. H. Krchovského lépe hrála. Mladého básníka z Brna objevil Host naposledy před čtyřmi lety. A kniha básníkovi Radku Štěpánkovi (1986) zde vyjde až nyní, když z Brna odjel. „Descarta si nejlíp nevšímat.“ #environmentálnílyrika #přírodnílyrika #meditativnílyrika #angažovanályrika
Poslední debuty, které v Hostu vyšly, jsou knihy Jiřího Štěpána a Václava Maxmiliána.
Štěpán (1990) debutoval v roce 2019 básnickou sbírkou Tekuté zrcadlo. Básník rozkročený mezi redaktorováním v Hostu (fantastická literatura), hraním v Národním divadle (basa) a bytím na Skleněné louce (organizátor čtení a štamgast).
Na duchovní zážitky nevěřím
ale fyzický prožitek ticha, ruchů a rytmů
se jim může blížit.
#americkátradice #civilnílyrika #imaginace #kontemplace
Maxmiliánovi (1987) v Hostu vyšel debut Meziměstí (2016), druhou sbírku Pobřeží vydal v ostravském Protimluvu (2019). V Hostu vydal také odbornou knihu Rozeznění času (2021) na pomezí estetiky a literární vědy, vycházející z jeho disertační práce na MUNI o estetice Marcela Prousta. Nyní působí jako redaktor časopisu Host, narazit na něj můžete v kině Scala (pokud je primátorka Vaňková nezavře) a na autorských čteních – třeba na Skleněné louce. Jeho poezie je také na pomezí: snu a každodenní skutečnosti, imaginace a věcnosti, krajiny a města.
V domě kde jsi dlouho žil míváš velmi silné
a znepokojivé sny.
#nezařaditelné #imaginace #neosurrealismus? #civilnost #trochuameriky #trochubrna
Brněnské nakladatelství Druhé město mladé básníky a básnířky nevydává vůbec – ani z Brna, ani mimo něj.
Ale záhodno zmínit knihu b jako brno (2019) od streetartisty Tima. V devadesátých a nultých letech nastal boom streetartu, v desátých letech tento typ umění, zdá se, trochu vyčpěl. Místo převzala perfo a slam poetry. Ale tento bukanýr to umí. A ještě rýmuje…
dvě další hvězdy hledí do vesmíru
tváří v tvář syn svírá pěst
v ní vzduch a víru.
#streetart #uměleckáintervence #čumkolemsebe
Ale pravidelně a stále v Druhém městě vycházejí knihy Ivana Blatného. Díky za to.
Má přísná kritiko, těším se na potupu,
prozatím výkal můj opustit nechce dupu.
Dalším brněnským nakladatelstvím, již menším, jsou punkáči z Větrných mlýnů. Zároveň ale pořádají Měsíc autorského čtení, největší literární festival ve střední Evropě. Zase nezařaditelnost, vysoké i nízké. Brno.
V koncentrovaném Brnu a v malém českém literárním rybníčku se těžko vyhnout tomu, že se všichni tak nějak znají, a tomu, čemu kapitalismus a byznys říkají „střet zájmů“. Proto musím slíbit, že následující odstavce píšu ve stejné dobré víře i nevíře jako ty předchozí.
V tomto nakladatelském doupěti vedu druhým rokem edici Mlat, která se zaměřuje právě a pouze na debuty, tedy prvotiny mladých básníků a básnířek. Jak vyplývá i z výše napsaného, domnívám se, že se právě odehrává transformace básnického publikování v Česku: ještě do covidu si tzv. jméno a mladé i nemladé básnické objevy nesla tradiční, „prestižní“ nakladatelství jako Fra, Host, Druhé město aj. Tahle „jména“ nejen mladou generaci příliš neoslovují – zdá se, že dnešní mladá generace na ně už ani moc neslyší. Poezie je tady a teď. Stačí se podívat, kde za poslední tři roky vyšla většina básnických debutů a knih autorů mladé generace obecně: Dobrý důvod, Viriditas, Bílý Vigvam, edice Mlat aj. Něco se v současné mladé poezii děje… To ví dokonce i časopis Host.
V edici Mlat zatím vyšlo šest autorů: čtyři civilně, někteří z nich až undergroundově ladění básníci: František Hruška, Kateřina Koutníková, Tomáš Štiler a Filip Klega; a dva s polohou více „lyrickou“: Anna Sedlmajerová a Dominik Bárt.
Mnoho z nich není přímo z Brna, ale léta si na něj úspěšně hrají, jiní už byli poraženi.
Kateřinu Koutníkovou (1993) lze znát z – dnes již v původním slova smyslu legendární – kavárny Švanda, v níž byla přední barmankou. Od zavření Švandy (covid a kapitalismus) pořádá s dalšími básníky, k nimž se níže dostaneme, autorská čtení – nečekaně – na Skleněné louce, dole ve Sklepní scéně. Koutníková je básnířkou v tak čistém, prostém smyslu, až o tom těžko psát. Jedna polovina lidí její básně označí za banality, druhá polovina za geniality. Janis Joplin české poezie. Bondy v Brně. Debutovala knihou Nechte mě bigbít (2022).
Miluji život
nejradši bych si ho vzala.
#poezienaživotanasmrt #trochuvícnasmrt
Tomáš Štiler (1990) sedí na baru hned vedle Koutníkové. Ačkoli je na první i druhý pohled básníkem beatnickým (Topol, Psí vojáci), je v něm také ta lyrická ryzost. Rýmy, rytmus, něha. Skácel, Seifert a tito velikáni. Štiler se nebojí být něžný a rozvláčný. Pokud není na autorském čtení na Skleněné louce, narazíte na něj pravděpodobně v podniku Prádlo, kde vám na básníka s překvapivým umem prodá svůj debut Odpálím, přepálím, zamiluju se (do života) (2022). Jedny z mála veršů dnešní poezie, u kterých mám tzv. na krajíčku. Zajímavostí je, že Štiler začínal – podobně jako někteří z generace mileniálů, například Jonáš Hájek – na literárních portálech, jako jsou Písmák či Psanci. #lyrikajakbrno #Švanda
Filip Klega (1992) sedí sice vedle zmíněných dvou, ale spíš pozoruje. Nepíše o sobě, spíš o tom kolem. O svém nitru má ve své knize pouze jeden verš. Cestuje, setkává se s nic, snaží se ustát lidství dnešního globalismu. Bondyho zná také. Umí psát básně jak o existenci a bytí, tak o Brně nebo rádiu Impuls. Debutoval knihou Andrstán (2022), jež se objevila na longlistu (tj. co se do nominací oficiálně nevešlo) poroty cen Magnesia Litera a současně je nominována na Cenu Jiřího Ortena (k 3. 5. 2023).
Budu o tom mluvit
a pak se to stane.
#příběhy #postavičky #anekdoty #Švanda #Vítrholc
S Filipem Klegou pořádáme s edicí Mlat spojená autorská čtení Omlatina, která vznikla, aby měla současná – a nejen česká, ale vůbec středoevropská – mladá poezie pravidelnou platformu čtení. Ta probíhají v Praze, Olomouci, Ostravě a v Brně na Skleněné louce, ale nikoliv dole ve Sklepní scéně, ale nahoře v Místogalerii. S undergroundem jako s Cimrmanovou oponou časem omrzí.
Autorská čtení v Brně jsou kapitolou samou pro sebe, vydala by na další text. Meta mladého básníka z Brna je mít tři čtení v jednom týdnu. Po stém také lehce omrzí.
Básnický debut Anny Sedlmajerové (1996) Bizarrum multiflorum (2022) byl nominován na Magnesii Literu za debut i na Cenu Jiřího Ortena (k 3. 5. 2023). Její poezie je psychedelická, rituálně-meditativní, synestetická. Lyrická zaříkávadla, v nichž jevy splývají, protože bytí je jedno. Splývá člověk se svou odvrácenou stranou, se světem naruby. Sedlmajerová se nebojí i experimentovat s jazykem (respektive jazyky), zvukem a grafickou stránkou verše.
mezi nebem a zemí se vždy něco zachytí
a interpretací zas odletí
#imaginace #makarónskéverše #psychedelie #avantgarda
V Brně bydlí básník a nakladatel Jan Těsnohlídek mladší (1987), jediný současný český básník, jehož verše si dívky tetují na svá těla. Básník, který svou civilní „hip-hopovou“ poetikou v desátých letech vzkřísil básníky z angažované letargie. Solí to odspodu, bez velkých metafor, jak to kolem něj ve městě chodí. Provozuje nakladatelství JT’s, v němž –
skrz výhru v literární soutěži Ortenova Kutná Hora – vyšel debut Vojtěcha Rikana (2001) s názvem Tvoje město hoří (2022). Existenciální, až trochu bluesová poetika středně delších až dlouhých básní, které se – podobně jako Štiler – nestraní něhy, až sentimentu. Nebojme se těch slov. Poezie. Svět vlaků, měst a měsíce. Déšť a smyčka každodennosti vedle sebe. #blues #beatnictvívesmysluVáclavHrabě #nočníimaginace
Ondřej Hrabal (1995) je básníkem i slammerem, což jej ve výsledku pojí k Těsnohlídkovi i literárně, nejen tím, že u něj vydal své první dvě sbírky (Nezkoušej se usmát, 2019; a Racci, 2020). Syntetická poetika ukazující, jak malé příběhy „fraktálově“ odrážejí ty velké a naopak. Hrabal umí humor, nadhled, slammerskou prostotu, vyprávění, a zároveň tyto minipříběhy a narativizující obrazy pointuje do lyrických metafor. Nedávno v Brně křtil svou novou sbírku Přenašeči závěsů (2023), kterou vydal u ostravského nakladatelství Bílý Vigvam. S kolektivem tohoto nakladatelství a kulturního centra Provoz spolupracuje na literárním festivalu Inverze či na literárním programu LFŠ. Hrabal nabyl té výjimečnosti, že je jediným současným mladým básníkem z Brna, kterému vyšly (minulý rok) verše v Hostu: vydal zde svou básnickou knihu pro děti Tasemnice hledá byt (2022). #napomezí #slamlyrika #metamodern
Jako by Blatný myslel i na nás, když v Anglii v noci na toaleťák psal:
Jak se museli čínští básníci nudit
neměli tolik nakladatelství
časopisů takový literární život
plný jehel.
Brnu se lehce propadá. Také třetina brněnských mladých sem přijela za polepšením z Ostravska (jediní Brňáci, kteří stále namísto šalina budou říkat tramvaj).
To se stává,
že někdo je mrtev jak kamenné uhlí.
Mladí si hrají na Brno. Brno čeká, kdy budou poraženi. Mezi tyto básnické solitéry patří třeba básnířka Anna Mrozinská (1999), Tereza Doležalová (1997) nebo Kateřina Ocisková (1996), která už ale byla poražena a přestěhovala se do Prahy. Jejich minimalistické, značně vizuální básně najdete na internetech. #hrubébásně
Jak známo, ani bohemisté a studenti filosofických fakult poezii příliš nečtou, nerozumějí jí. Brno je ale sněhová vločka, tady bohemisté vědí, že poezii se rozumět nemá, že je jako klid: nelze ji najít, ale lze ji nalézat. Blatný přikývne: „státi se básníkem jedna z nejkrásnějších snah.“ A brněnští bohemisté a uměnovědci poezii nejen příhodně nerozumějí, ale také ji píšou.
Jde o několik různě propletených kolektivů. Zmiňme kupříkladu Tomáše M. Kavku a Moniku Fischerovou, které lze považovat za nový, mladý brněnský underground. Žádná kabinetní indie hipsteřina, ani punkáči, ani zarytí intoši. Prostě poezii píšou, mluví spolu, dělají čtení. Kavka vydal knižně Elegie na radost (Pointa, 2019), Fischerové vyšla Růžová daň (Backstage Books, 2018).
Dalšími z okruhů bohemistů a uměnovědců, kteří píšou, jsou například Daniel Frček, Aleš Chromečka, Táňa Klodwigová či Luisa Pavlíková, která tvoří fónické básně (k nalezení na SoundCloudu).
K nejmladší básnické generaci patří například básníci Jiří Šimčík (2003) a Olga Wawracz (2004). Můžeme je dát do souvislosti s podnikem a angažovaným kolektivem Tři ocásci. Šimčík minulý rok debutoval Vězeňskou stravou (Dobrý důvod, 2022). Jeho kniha je tripem. Od postmoderně laděných přejímek a (záměrně a účinně) chladných variací diskursu dnešní doby se dostává k současnému metamodernismu. Člověk v síti jiných lidí. Odpovědnost. A občas místo společenství spíš vězení – systému, mládí, světa, života, čehokoliv. Čím více konvencí, tím méně bytí. Aspoň trochu vroucnosti, protože svět bude asi pořád stejný…
probuď se z příběhu
který se neudál.
Wawracz s Šimčíkem některé stavební kameny poetiky sdílí, ale jde na to více dostředivě, vlastně naopak: bez přejímek, autenticky, z citu a připoutání těla k duši (jak víme od kognitivních věd). Mimo dichotomie, mimo subjekt-objektový vztah, anebo rovnou proti němu. Básně spíš kratší, fragmentární, útržky z člověka. Postsocialistická generace, děti ze sídlišť, které „mizí pod nánosem polystyrenu“, jak píše Šimčík. Bez hranic mezi poezií (životem osobním) a životem veřejným. Tihle dva to chápou. Vědí, kam bychom měli jít.
ráda chodím koncem doby
po vánočních splavech.
#lyrikavstarořeckémsmyslu #anticapitalist #uměníanebonic
Od Šimčíkova debutu nedaleko k básnířce Bernardetě Babákové (1994), neboť mimo jiné redigovala jeho Vězeňskou stravu a její debut Sdílení polohy bylo ukončeno také vyšel v Dobrém důvodu (2021). Veršům Babákové je vlastní lavírování (respektive jeho tematizace) mezi sarkasmem, tedy nadhledem, a silným emočním vytržením, tedy naopak podlehnutím. Mezi materialistickou a kariérní současností, do které Babáková umí vrtat jako brněnští radní do kultury, a vnitřní identitou, vztahy a sociálními rolemi i traumaty. Občas šum listí a vykvetlá louka. Umí do toho říznout, a zároveň mezi řádky číhá biedermeier, který si v sobě každý člověk nese. A očividně má Bernardeta stroj času, protože vystudovala JAMU a práva, nyní dělá doktorát na Divadelní fakultě JAMU a pracuje i dobrovolničí v sociálních službách.
krmili nás frázemi o lidské důstojnosti
ale ti lidi si taky mysleli že sebevražda je hřích.
#facetoface #drámo #allyouneedislove
Kam v Brně na čtení? Třeba na Skleněnou louku. Dole ve Sklepní scéně v současnosti pořádají čtení výše zmíněná Koutníková a Štěpán spolu s Eliškou Hondlovou a Lukášem Němečkem.
Eliška Hondlová (1995), finalistka Literární soutěže Františka Halase, píše poezii čistou, možná spíše očisťující od světské každodennosti a komunikační kategorizace. Divoká imaginace vycházející z témat identity, sociálních rolí, stereo- i archetypů a z tělesna. Nezřídka ve své poezii střídá rody lyrického hlasu anebo dává projít svému japanofilství. Harakiri, seppuka a jiné radostné věci.
Seppuka jantarových očí
Teprve teď ses mi otevřela
Tím hebce růžovým vzhůru
#východnívajbs #imaginace #sen #Vítrholc
Lukáš Němeček (1993) pochází z Valašska a je jedním z šenkýřů Sklepní scény. Jeho básně jsou k nalezení například na webu Nedělní chvilka poezie. Literárně bychom Němečka mohli posadit vedle Štilera: spíše středně dlouhé až delší texty, tematicky rozkročené, neformální a přese všechen underground zatraceně něžné, autentické. Jak přesně vystihnuté vnitřní pocity jedince, tak obraz celé dnešní doby a mladých v ní.
U ohně sedíme
v tajných spolcích
filmových snílků a znalců
počítačových zkratek.
#Valachy #východnívajbs #ErikFričvajbs
Mnoho čtení, koncertů a jiných akcí teď mladí umělci páchají na poutní Kafaře v Obřanech a zcela nově také v kavárně Paměti národa vedle brněnského krokodýla zblýskaného turisty. Zde čtení a literární festivaly pořádají mimo jiné básníci Jan Albrecht a Štěpán Alexander. Druhý jmenovaný je textařem, zpěvákem a saxofonistou v kapele Jack Rabbit’s Palace, snad i nejen proto jsou jeho básně živé i živelné, funky. Když jdete na jeho čtení, je to ta poezie, u které se usmíváte, až smějete, ale ne lehkomyslně, spíše jadrně, ve smyslu „je to vtipné, protože to je pravda“.
a lůj jelení rty ti zachrání
zbytek se rozpadne
#funky #noise #grotesknost #odspodusnadhledem
A protože Brno, tak přece vysoká lyrika. I současná mladá generace umí vysokou, rytmicky libozvučnou a rýmující se lyriku. Umí ji třeba Ondřej Krystyník (1993), který v roce 2020 získal Cenu publika Drážďanské ceny lyriky. Jeho verše v sobě mají něco z modernistické české hravosti a zároveň něco z ruskolyrické těžkosti. Také umí být funky, nad věcí a zároveň napsat nezvalovsky precizní rýmovaný sonet o andělech a duši. V současnosti připravuje k vydání svou první sbírku.
směl bych se ptát
a za špatné odpovědi
by bohové usrkávali z duše
#vysokályrika #JonášHájekvajbs #ruskályrikavajbs
Svou první sbírku má už k vydání připravenou Eva Marie Růžena (1995), finalistka Literární soutěže Františka Halase, která se netají přívlastkem „katolická básnířka“. Ve verších si jakoby nic felí se všemi těmi Zahradníčky, Rotrekly, Holany… Ale protože vystudovala performativní umění na FaVU VUT, její verše i čtení mají šmrnc a dynamiku jako neděle v Brně po příjezdu studentů. Na jednu stranu spirituální minimalismus, na druhou stranu sonety s Taylor Swift nebo s Judem Lawem.
V údolí bezedných křivd
opřu se o Taylor Swift.
#spirituálnílyrika #perfo #antiDuka
Sice volný verš bez rýmů, ale máloco má v sobě tolik klidu a širokomyslné pečlivosti jako poezie Jakuba Cahy (1996), který je také finalistou Literární soutěže Františka Halase a jenž je rovněž – abychom dál tyli ze stereo-
typů, na nichž tento článek ulítává jako básnická komunita na sociálních sítích – vzácný tím, že se narodil v Praze, ale nyní žije v Brně. Ovšem těžko jeho poezii stručně opisovat. Cahovy nejnovější básně si přečtěte třeba na Psím víně.
Po nebi se pohupují slova
šedorudé obláčkydivocí chrti ve skoku.
#přírodnílyrika? #environmentálnílyrikaurčitě #bytí #jednota
Jediné, co – zdá se – nejen té mladé brněnské poezii chybí, je inovativní intermedialita, performativnost, vykročení z pohodlí písmenek v deníčku a dichotomie vážnosti/lehkosti. Trochu více krásy z nejistoty. V tom stále „vede“ Praha. Tento typ intermediální poezie v Brně ale provádí třeba Viktória Citráková (1999). Studovala teorii interaktivních médií na FF MUNI, nyní studuje performanci na FaVU VUT. Píše jak lyrickou poezii, tak konceptuální a intermediální básnické texty, které propojuje s digitální estetikou nebo je prezentuje na intermediálně pojatých autorských čteních až performancích. V současnosti připravuje k vydání svůj debut Synestetika. #digitalitaimaginace? #imaginacedigitality? #perfo
Konceptuální postupy ve svých knihách užívá také Tereza Bínová (1990), jedna z nejoriginálnějších současných básnířek a básníků, která léta v Brně žila a vydala zde v nakladatelství Weles svou knihu Mezera je prázdné místo (2017). Před nedávnem křtila na Skleněné louce svou novou básnickou knihu Červený obr (Odeon, 2023). Hravost, koncept, lyrika i chlad současnosti.
Přistoupila jsem k olivovníku
se snahou o plné vědomí jeho věku 2000 let.
Zmohla jsem se na ahoj a poplácání kmene.
#mezerajeprázdnémísto #neoriginálnígénius
Hudbu (elektro/industrial/trip-hop) spojuje s poezií již třicet let uskupení Vítrholc, které spolupracuje také s výtvarníky a performery. Toto uskupení v posledních letech nabylo o nové, mladé členy: zmíněného Filipa Klegu, Elišku Hondlovou, Dominika Bárta a Kristu Kašpar. A právě Krista Kašpar (1992) do svých autorských čtení přidává prvky performance i výtvarna. Její poetika stojí mezi spirituálním undergroundem a imaginativní asociativností. Za Svatoplukem Karáskem číhá Karel Šebek, občas i ten Blatný…
Změna je
vysokou s nízkou kulturou
si splést
a čekat na lepší vtip.
#Vítrholc #perfo #allyouneedisunderground
A toť jen výcuc mladé poezie v Brně a veršů Ivana Blatného (titul a všechny podtituly článku). Ale minimálně snad nyní víte, kam v Brně zavítat a koho tam potkat. To ostatní už přijde samo. Vždycky to chodí. Vlastně toho o brněnské mladé básnické generaci teď víte možná tolik, že už nemusíte mnoho očekávat. Hlavně to mít v duši. A číst a psát. Jako Blatný:
Navštívit Lužánky a souložit vstoje
ó drahá Miládko ty stará lásko moje
číst mnoho básníků a vesele z nich krást.
A hlavně nebýt poražen:
Vyluzoval jsem zvuky jako Pán lásky,
toč se větříku,
vykládej mi pohádky,
stohy literatury se kupí…Hráli jsme si na Brno
a byl jsem poražen.
Ze své profese ví, že pauza je nedílnou, někdy i nejdůležitější součástí čteného textu. Pauza hraje. Teď ale neví, je-li jeho současná situace jen významnou pauzou mezi slovy, nebo spíš bezmocnou odmlkou, případně tichem po technickém selhání, asi jako když autorádio ztratí v příliš dlouhém tunelu signál.
Na obloze je vidět jasný kůň.
A to není dobré.
A hejna ptáků,
která teď vylétají,
to nezvládnou,
protože jsou křehká.
Klíčový smysl se Mirčevovi a lidem ztrácí, je až fyzicky na dosah ruky, ale vždy proteče mezi prsty, čímž se dostáváme k motivu bezmocnosti. Mirčev a každý člověk je ve světě pouhým outsiderem, jehož konání naráží na očekávání celé společnosti i jeho samotného.
