Vzal jsem ho pak mezi své studenty literatury. Moje literární dílna, to není žádná Borkovcova parta, to jsou studenti, co čtou a píšou YA, dark romance, fantastiku, trochu toho upířího porna. Milan vešel do jámy lvové. A během pár minut mu viseli na rtech. Mluvil o poezii, jak poznat dobrou a špatnou, o literatuře, zajímal se o jejich žánry a témata psaní. Mluvil o literárních cenách, o literárních časopisech, ukázal svět, který byl pro mě i mé studenty cizí, způsobem, který do konce naší hodiny setřel všechny hranice.

Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.

Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)

Poetika nás nespojovala, já dlouho mydlil jenom nějaké verše, kdežto Václav Kahuda začínal s prózou – vydával si takové na psacím stroji psané sešitky, které doprovázel obrazy dívek ze zdravovědy, snímky různých vrozených chorob, sem tam obrázek rozcuchaného Schopenhauera a podobně.

V situaci, kdy Evropa prochází a bude procházet rozsáhlými společenskými změnami, tahle cenzura ještě urychlí už teď probíhající banalizaci literatury a ztrátu jejího smyslu.
Emil Hakl

Romantismus je vědomí prohry s kapkou krve naděje
Romantismus je zřítelnice oka hledící v chladném ránu do šedé oblohy
Romantismus je hluboké jezero v mé mysli
Romantismus je dehet na mé duši
Romantismus je Madona ve skalách

Mystická postava, z dnešního pohledu něco mezi Kosmasem a mistrem Yodou. Nikdy jsem se s ním nepotkal, ale byl mi všemi možnými kanály „zprostředkován“ (zjevil se). Jeho charisma zmátlo mnohé. (Jakub Šofar)

Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru

Město se zmítá, cuká, cinká, chvějivě oddechuje. Po Vltavě se hemží říční lodě plné šizeného žrádla, Němců a reprodukované muziky.

„Jmenujete se nicméně ňák?“ trváš, nevěda čeho se chytit.
„Jsem Uma Druhá.“
„Proč Druhá?“
„Druhý prototyp. Uma – Umělá žena.“
„Kde je první prototyp?“
„Nevím. Jsem váš společník – nic víc.“