xxx

„Vezeme vás do domu, kde má tady kolega pracovnu.“

Hotovo, říkám si. Dva prokazatelní psychopati si mě vytipovali, podchytili a teď mě mají.

Zastavujeme

před neudržovanou vilou s kulatým štítem, hrubou omítkou, s několika úzkými tmavými okny.

„Jsme tu,“ hlásí dědek.

Rašna je venku první. S podivem vidím, že to, co vypadalo jako sluneční brýle, jsou fialové kruhy pod očima. Vyplňují celé očnice. Ze dna vrásčitých temných koláčů blikají neuhýbající bezbarvé duhovky.

Odemyká branku.

Mám dojem, jako by byli nesví. Dokonce rozrušení.

Jako by váhali, zda to celé nezrušit. Strašně se jim najednou nechce.

Jdu za nimi, v kapse žmoulám pepřový sprej. Stoupáme po příkrých zahradních schodech.  Ze všech stran se na nás vrhají košťata angreštů, divoká pláňata, lepkavé houštiny, sežehlé kštice trav.

Kysele se potící Rašna odemyká vchod. Vstupujeme do haly, jdeme chodbou obloženou vlhkým dřevem. Procházíme domem, sestupujeme po schodech na betonový dvůr. Přistupujeme k plechovým vratům, po odemčení vstupujeme.

Jsme v místnosti na způsob garáže – police s plechovkami, přepravkami, s plastovými láhvemi. Spousta beden, zmačkaného alobalu, papírů, plastových obalů.

U zdi pár svářecích souprav.

V polici nad umyvadlem kelímky, jelení loje, karafy, šminky. K čemu rouge, chanely?

„Posaďte se,“ říká Smrťák a přistrčí mi židli v momentu, kdy se mě poprvé dotkne opravdový strach.

Přisunu židli zády k bedně, uvnitř které jsem zahlédl kovovou trubku. Nenápadně spustím pravici do bedny, nahmátnu ji. Je ocelová, zamaštěná, těžká.

Rašnu vezmu přednostně, Smrťákovi stačí podkopnout berle.

Ti dva mě mezitím

pouštějí z hlavy – hmoždí se s otevíráním posuvných vrat do sousední místnosti. Vypadá to, že je třeba navolit kód zámku. Smrťák to zvládne, Rašna chytne madlo, trhnutím otevře.

Jsou uvnitř, tiše rokují.

Až někde v mezimozku, v šišince cítím pětatřicet let staré trauma – úpornou modlitbu, aby v pohádce Netvor v studni nenastala chvíle, kdy Netvor vystrčí hlavu nad okraj skruže.

Dveře se hnou. Smrťák s Rašnou vyvážejí zevnitř pojízdné lůžko s dlouhým předmětem přikrytým plentou.

Stařík lape po dechu, utírá si pleš pokrytou jaterními skvrnami. Od stropu se ozývá pravidelné duté třepetání, možná klimatizace.

Rašna odkryje plast – pod ním se bělá tělo. Mrtvola vypadá příšerně čerstvě. Bílá ruka spadlá přes okraj má přirozenou elasticitu.

Kdybych chtěl či mohl v tu chvíli něco udělat, stejně bych nehnul prstem. Jsem paralyzován nečekanou přítomností smrti.

„Jste v pořádku?“ ptá se Smrťák.

„Nevím,“ řeknu.

„Zkuste vstát,“ vybídne mě.

V modrém světle výbojek leží nějaká žena. Vlasy zcuchané do čela, nejistě střižená ofina, možná paruka.

Nelze určit, zda je to model, či člověk. Pokud člověk, hluboce spí. Mrtvé to, zdá se, není. Tělem tu a tam proběhne sotva postřehnutelný zácuk.

„Pojďte blíž,“ nabízí dědek.

Jdu blíž. Na tyč v bedně jsem zapomněl.

Zblízka je to jasné:

je to loutka. Neživá, nijaká, mírně zjednodušená tvář.

Přesto má v sobě cosi bolestně naléhavého. Přitahuje mě trýznivým kouzlem. Je přikrytá prostěradlem, bosá.

Cítím sucho v krku. Cítím, jak mi krkavice škrtí vlna paniky. Čím déle na ni civím, tím mi připadá konkrétnější, krásnější, neblaze povědomá. Přitom čeho se bojím? Nanejvýš ta věc umí chodit, pokud to vůbec nebude jenom nějaká larva na jedno použití.

„Dobrý?“ ptá se mě Smrťák, v očních váčcích slepičí krev a ledové střepy. „Dejchejte zhluboka, chcete napít?“

„V pořádku,“ odpovídám, „ňáká loutka. Povedla se vám. A co?“

Smrťák mi podá placku kořalky – přihnu si.

„Není to člověk – klid,“ říká zbytečně. „Detaily probereme později. Nečekejte nic světobornýho. Klidně se eště posaďte.“

„Tak dál,“ řekne Rašna.

Sklánějí se nad tělem. Jejich hlasy zní jako tlumené bublání, neartikulované drmolení.

Připojují figuru několika kabely k  počítači. Dědek přistrká otlučenou kovovou hrazdu, zavěšují na ni pytlíky s infuzí nebo s čím. Zapichují do figuríny jehly, nahlížejí jí pod víčka.

„Bude to trvat,“ hlásí Smrťák a belhá se ke mně. „Doprovoďte mě ven, kolego, sotva lezu. Zapomněl jsem si v autě foťák.“

Pociťuji jakousi bdělou,

na všechno připravenou lhostejnost. Stojíme u auta.

Smrťák mi svírá ruku: „Jste uplně bílej, koukejte se dát do kupy, potřebujeme vás… Za hodinku bude všecko na vás.“

„Na mně?“

„Pochopíte vzápětí. Zaručuju vám, že se nebudete nudit.“

„Proč já?“

„Je pozdě se ptát, teď musíte jednat. Předpoklad je trpělivost, čas a hlavně zvědavost. Bon pro vás – zvědavej jste jak vopice.“

„Vy ne?“

„Já taky – proto vám důvěřuju.“

„Na základě čeho?“

„Na základě prvního dne – přespal jste, kam vás nohy donesly, vzbudil jste se v morový chýši, ustál jste to, zvolil správný řešení.“

„O tom teď právě pochybuju.“

„Změníte názor. Pojďte.“

Stoupáme zase tou příkrou zahradou, klesáme na dvůr a do haly. Dveře druhé místnosti jsou dokořán.

Uprostřed pod lampou někdo sedí na otočné sesli.

Rašna ji otočí ke mně.

Vidím ke straně zhroucenou bleduli. Sedí, dýchá.

Na sobě sukni, baloňák.

„Vstaň,“ řekne Rašna.

Holka vstane.

„Tohle je člověk, budeš mu říkat Ef,“ ukáže na mě.

„Je to zkratka – Ef. Půjdeš s ním, rozumíš. Řekni Ef!“

Loutka otočí hlavu, pohlédne na mě. Její perleťově matné, jakoby šlemem potažené oční koule se párkrát protočí. Skrz mázdru se provalí temné čočky, zaostří se. Zírá na mě a mlčí.

Cítím dokonalou prázdnotu.

„Takže,“ naváže Smrťák,

„tohle jsou barely s provozní kapalinou, ty vám přivezu domů. Kapalinu je třeba jednou za čas vyměnit. Přes filtr – teď mluvím k vám! Musí být absolutně čirá! Povrch je syntetická kůže, astronomicky drahá. Potřebuje výživu – musí se denně mazat. Konkrétně tímhle krémem, umí to sama. Jestli nastane jakýkoliv problém, okamžitě mi volejte, vyřeším to. Co ještě?“ obrací se k Rašnovi.

„Zatím všechno. Je nutný počítat s občasnou prohlídkou.“

„Boty!“ ťukne se do čela stařík, sáhne na regál, vyndá z krabice tmavorudé šněrovací křusky, jednu po druhé jí je opatrně nazuje, revmatickými prsty zašněruje.

„Taky si musí opatřit nějaký slušnější hadry,“ dodá,

„nebude chodit v tomhle. To nechte na ní,“ otočí se ke mně. „Sama si vybere, co bude chtít.“

„Kreditku ovšem nemá,“ podotkne Rašna.

Konverze

A tak jdete bok po boku

Lysolajským údolím. Postava vedle tebe svižně rázuje, chvílemi mírně vrávorá. Problém jí, zdá se, dělají zvýšené obrubníky. Tu a tam škrtne podrážkou o žulu.

S lupnutím prolamuje kolena.

Máš co dělat, abys jí stačil. Neodvažuješ se na ni promluvit, abys ji třeba nějak nedestabilizoval, nezměnil nastavení. Jít a mlčet je divné, nicméně asi nejlepší řešení. I tak pociťuješ vrcholný nelad. Pálení žáhy, nauzeu, celkovou vnitřní nevyváženost a hlavně úporný fyzický odpor. Prostor se ti houpe před očima.

Vlevo les, vpravo vily, privátní hotely, tmavé mazlavé pozemky. Sem tam pancéřovaná brána, za ní střecha milionářské pevnosti.

Drobný déšť, mlha. Jméno ulice nikde žádné. Korony veřejného osvětlení zahýbají v oblouku do neznáma.

Vzduch voní silicemi, esencemi, jehličím, mokrým štěrkem, nevyvezeným odpadem a doutnajícím plastem.

V zahradách hopkají ptáci. Nacucané jehnědy přetékají přes kovové ploty.

„Pardon,“ ozve se bytost vedle tebe mlaskavě gumovým hlasem – jako by hovořila zpod plynové masky.

„Dlouho éfr – áff… jsem nemluvila, to se, prrf, zlepší… Jste ze mě neklidný? Jsem nápadná?“

„Jste v pořádku,“ řekneš tónem, jaký jsi u sebe dosud neslyšel.

„Nemám informaci, kam jdeme.“

„Já taky ne,“ říkáš.

Osmělíš se pohlédnout jí do tváře. Mírně zdvižený nosík, pleť suchá, matně nažloutlá. V podstatě fešný profil. Na makovici drn vlasů sčesaných do čela.

Švihem k tobě otočí tvář. Z obličeje děsivě podobného lidskému na tebe hledí prázdné panenky. „Neobávejte se,“ huhlá. „Bude to lepší… Hydratace, koupel, úprava oběhu. Dnes vydržte transport, pak to bude lepší, hm.“

„Můžeme jít pěšky?“ ptáš se jazykem, který jako by nefandil samohláskám.

„Jak daleko?“

„Podél řeky, přes most, kolem nádraží… Pět – šest kilometrů.“

„Lepší jet autobusem,“ zabublá.

Dojdete k zastávce

v zatáčce pod vilami. Jste na ní sami. Déšť ustal.

V pouličním světle má vše kolem vás barvu třpytivé moči. Z mlhy vonící spáleným dřívím vystupují zábradlí, ploty, hromady tvárnic, zaparkované vraky aut, červeno-bíle pruhované zábrany kolem výkopů.

Na kopci nad vámi září osvětlený kostelík svatého Matěje.

V listí se honí vítr. Na postavě stojící vedle tebe občas ve větru zabrká plášť.

Stoupneš si bokem, abys na ni nemusel koukat. Vlny husí kůže ti putují od krku ke kříži. Je ti, jako bys požil plejádu alkaloidů z čeledi datura. Atropin, skopolamin.

Aktivní nevolnost, která není pod kontrolou.

Zčistajasna v tobě vybuchne rozhodnutí. Ať je to, co je to, nechceš to. Tasíš telefon, po straně mačkáš Smrťákovo číslo. Je mimo signál. Držíš zahřátou placku v kapse, co chvíli zkoušíš další telefonát.

„Jsou rádi, že se mě zbavili,“ podotkne společnice ztraceně. „Vydržte pár dní – prosím.“

V dálce se ozve hudrování naftového motoru.

„Jede autobus,“ huhňá. „Nastoupíme a pojedeme, ano?“

Matně zářící krabice

brzdí. Nastoupíte. Vzadu pár halasících skupin, vpředu několik solitérů úporně zabraných do pozorování krajiny. Sedáte doprostřed. Houpáni v horkém nálevu rozpačitého mlčení hledíte do tmy.

Měj rozum, říkáš si, jde o něco z tohohle světa. O něčí vyražení, fór. Vyklube se z ní Smrťákova pravnučka, srandistka, schovanka, divadelnice, studentka, stážistka, zkrátka živá ženská. Zasmějete se, dáte si cider a pustíte si muziku.

Bytost se frkavě zasměje, jako by věděla, co ti táhne hlavou.

Mám tě, potvoro! Stroj by reagoval jinak. Zlehka jí hodíš ruku kolem ramen. Nehne to s ní. Je absolutně zticha. Občas vdechne, vydechne, z úst jí vylétne krátké: „Aa,“ když náprava drcne.

Sundáš ruku, maně si prohlédneš její profil. Nosánek má výtečný – přidrzlý raťafák, francouzsko-italský šňupec. Jasná věc – normální ženská. Hraje to skvěle, to jo. Přesnost v pohybech, nepředvídatelnost, toporné reakce, nejistota.

„Máte jméno?“ ptáš se.

„Ou – nemusí vadit, když mlčíme,“ informuje tě.

„Jmenujete se nicméně ňák?“ trváš, nevěda čeho se chytit.

„Jsem Uma Druhá.“

„Proč Druhá?“

„Druhý prototyp. Uma – Umělá žena.“

„Kde je první prototyp?“

„Nevím. Jsem váš společník – nic víc.“

Její akustika připomíná starodávnou dětskou hru, kdy jeden huhňá do trubky zábradlí, zatímco druhý tiskne ucho k otvoru o deset metrů dál. Vlhké mlaskání a nesrozumitelné dozvuky – to musela trénovat dlouho.

„Vynasnažím se vás nezklamat, byť nevím, co ode mě čekáte,“ říkáš.

„Vynasnažte,“ odvětí hlubokým prsním basem.

„Vy máte rozsah, panečku.“

„Tři a půl oktávy.“

„Má poklona.“

„Co je má poklona?“

„Vyjádření pochvalné emoce.“

„Ne,“ odvětí, „to znamená, že se klaníte – komu?“

„Vašim třem oktávám.“

„My teď jedeme kam?“ mění téma.

„Ke mně domů.“

„Ano. Tam se dám do pořádku a asi půjdeme spát.“

„Spát?“

„Vy nespíte?“

Otázka tě vyleká, potěší, vyleká a znovu potěší. Jedno je jasné – je to holka. Lidská samice, homo erectus.

Proč a nač to hraje, je v tuhle chvíli buřt.

Zbytek jízdy proběhne bez dalších pokusů o rozhovor. Lidská náplň nočních spojů je zaujata hýkavým bordelem a elektronickou komunikací. Stačí odvést schovanku do bezpečného kouta na zadní plošinu. Přece jen se totiž chvílemi stylizuje trochu střeleně. Cuká hlavou, škytá, nepřirozeně protáčí pravou lopatku.

Opřeš se břichem o tyč, ona též.

Hledíte ven. Na Nuselské je rušno. Jekot, hádky, městská policie, halekání, obviňování, strkání, sanitky, řinkot skla. Barový, drogový a kapsářský sektor má provozní špičku.

Na výhybkách to s vámi tvrdě hází.

Procházíte parkem

k tvému bydlišti. Protahuješ krok, abys kompenzoval výkon amazonky. Kráčí jako na jehlách – rychle, exaktně, nezničitelně. Co je to za kafkárnu, říkáš si.

Kdo tě k tomuhle, bláznivko, přemluvil?

Rozhlížíš se, jestli si někde poblíž v zaparkovaném offroadu neprskají do dlaní dědek s Rašnou. To by mělo konečně smysl. Vidíš však jen zmáčené jilmy, hloučky povykujících nočňátek, prázdné Fabie.

Z mlhy se vynoří dům, kde bydlíš.

V přízemí pach připáleného zelí hlásí, že je Ponděláková po večeři a nasává víno od Vietnamce. Stoupáte po schodech.

Před nebožtíkovým schodištěm zaváhá. Aby ne, před ním zaváhá každý. Mrkne na tebe. Pokrčíš rameny, ukážeš vzhůru. Vteřinku zírá do prázdna, pak se chytne kovových úpon, odrazí se a vyšplhá po ochranném koši zvenčí. Trénovaná lýtka, funkční pohyby, posilovna, aikido, musado, lezení po skalách, výrazový tanec, plavání, tak něco.

V předsíni shodí boty, kabát, šálu. O dvě čísla větší svetr si ponechá. Až teď si všimneš, že držela celou dobu bachratou plátěnou tašku. Přidřepne k ní, štíhlou rukou se prohrabuje v tubách, kartónech.

„Smím jít někam, kde budu sama?“ buhňá s obličejem skloněným k obsahu.

„Samozřejmě,“ říkáš. „Koupelna je vpravo, světlo vlevo.“

Pečlivě nasloucháš,

jak chrastí předměty sypané ze zavazadla, jak šustí odhazované svršky, jak funí, tiše jíká, ťuká kartáčky, cinká plechovkami. Pouští vodu. Snad až moc naplno a hlavně dlouho. Nač, doboha, tolik vody?

Hlavně klid, říkáš si. Chvilku tu hru budete hrát, načež s ní začneš mluvit jako člověk, udeříš na citlivou strunku, rozesměješ ji, rozpláčeš, zkrátka to vzdá – a pak? Popijete, pohovoříte a doprovodíš ji na nočku, případně zacáluješ taxi.

Vyndáš ze skříně láhev wild turkey. Odkroutíš uzávěr, dáš si důkladný hlt.

V tu chvíli vstoupí do pokoje. Praští sebou do křesla, mrskne nohu přes nohu. Triko, sukně, tlusté ponožky.

Umyté vlasy střapatě trčí kolem bledého obličeje. Trocha krému, make-upu nebo čeho. Každopádně z ní teď vyzařuje přímo dračí krása. V garáži vypadala jako mrtvola, cestou jako sádrová socha a teď toto.

Raději si znovu přihneš.

„Dáte si taky?“ ptáš se.