Václav Kahuda

Bytost (úryvek z novely)

…Vše nyní pokrývá hluboká džungle a kde stromy ustoupily slaniskám, tam porosty mangrove ukrývají milosrdnou smrt armády dutých, ocelových brouků – larvy, z nichž dávno vyhnil všechen obsah a jeho odkaz v podobě olejnatých duhových skvrn vydává předvěký puch, když bubliny rakevních plynů se proderou nánosy bahna a protrhnou škraloup ropných skvrn uprostřed močálů.

Beletrie – Próza
revue Ravt 5/2016

Letíme vysoko v nebeském prostoru, do dálky za obzor se pod námi rozprostírá hladina nočních mraků. Jen občas, jak ostrov, trčí z převalujících se přes černý útes, vrcholky hor vypadají jak ostrovy v moři. …Kdesi daleko v Kordillerách září živá sopka, rudě žhne jak poslední oharek ve vychládajícím ohništi světa.

…Hvězdy jiskří v mrazivém vzduchu, jejich chvějivý třpyt cítím ve svém srdci. …Dívám se jak z mlhy pomalu stoupá temně žlutý srpek měsíce, a tuším, že kdesi tam dole se brzy uzavře, zapadne můj život.

…Z úvah o mechanice nebeských těles mne vytrhl tichý androidův hlas. Ukazuje fialovým, zářícím prstem na zlatou schránu bioreaktoru, kde se tiše, nicméně závratně rychle množí mé zárodečné buňky. …Podává mi informace, co se bude v nejbližších dnech dít, jaký je plán.

…V podstatě instinktivně jsem všechno už dopředu věděl.

A tak můžu všechny obavy a strachy hodit za hlavu. …Mám pocit – ano, mám tvrdý, naprosto jasný, hmotný – vážící jak celá planeta Země, …mám pocit rozplynutí ega. Jsem naplněn záměrem, mé srdce pracuje od té chvíle pro vytčený cíl. Jsem vlastnosti a schopnosti, ale už nemám dostředivou, narcistní, strachující se duši. …Tohle spočinutí v jistotě jsem hledal celý život. …Nikdy a s nikým jsem tohle neprožil. Nikde ve světě jsem nenašel klid.

Nad Tichým oceánem se vyčasilo, vítr odnesl mraky. Pomalým obloukem klesáme a vracíme se k pevnině. …V měsíčním světle je vidět, jak se v moři převalují velryby. …Hrají si, do vzduchu frkají chomáče páry a plácají ocasy v tekutém stříbře noci.

…Poznávám to tady. Blížíme se k výběžku pevniny, zde jsem před lety – v čase válek, rovněž přebýval. Poloostrov peninsula Osa tvoří v oceánu zaťatý dráp. Kdysi se na něm rozprostíral Parque Nacional Corcovado – rezervace ohrožených druhů. …Kostarika byla svého času vyspělý malý stát, jako snad jediný ze zemí Latinské Ameriky měl již tehdy sto let trvající stabilní politický systém, sociální jistoty a vyspělé povinné školství, na které šla zhruba třetina státního rozpočtu. …Proč si to mohli dovolit? Protože neměli armádu, již sto let zde nebylo žádné parazitující vojsko. …Tahle vynikající strategie fungovala v dobách „studeného i horkého“ míru dvacátého století (nikdy zde nevznikly podmínky pro intervenci USA ve věci svých „národních zájmů“ – žádný Panamský průplav, žádné United Fruit Company, žádná Guatemala, žádné Chile – dokonce ani Bahia Cochinos se nekonala).

Za časů velkých válek, kdy mezinárodní diplomacie po rozpadu supervelmocí ztratila svou oporu (a žoldnéřské armády, korporátní divize a soukromé bezpečnostní služby naftových a zbrojařských koncernů se definitivně utrhli ze řetězu), tehdy si nikdo nevšímal „neutrality“ svobodných malých států. …A tak i tohle požehnané území dostalo svou invazi železných brouků.

…Desítky let tu teď v pralesích a močálech rezavějí tisíce tun oceli. Mrtvá těla tanků a vrtulníků, opuštěné raketomety a pusté letištní plochy, kde leží trysková letadla a drony jak polámaná suchá trouchnivina kobylek, vos a běžníků – s nohama trčícíma do vzduchu. …Kostlivci – osádky té vojenské techniky se dávno rozpadli v tom všežravém tropickém prostředí. …A tak na znehybněných radarových stanicích, na mobilních štábech ježících se parabolami satelitního spojení, je hluboké ticho, přerušované poryvy větru a boucháním uvolněných plechů. …V lagunách tu hnijí, zabořeny v bahně, ponorky, torpédoborce a letadlová loď.

Jediné, co jsme tehdy museli udělat, když skončily čistící akce proti žoldákům, …skupiny těžkých robotů demontovaly z atomových reaktorů palivové tyče, a ty byly potom stabilizovány a předány energetickému sektoru.

…Vše nyní pokrývá hluboká džungle a kde stromy ustoupily slaniskám, tam porosty mangrove ukrývají milosrdnou smrt armády dutých, ocelových brouků – larvy, z nichž dávno vyhnil všechen obsah a jeho odkaz, v podobě olejnatých duhových skvrn vydává předvěký puch, když bubliny rakevních plynů se proderou nánosy bahna a protrhnou škraloup ropných skvrn uprostřed močálů.

Vypadá to zde, jako by kdosi ohnul čas, zase jsme v třetihorách. V dobách umírajících obludných ještěrů a na evolučním rozbřesku mrštných, inteligentních a krvelačných savců.

…Jen pavouk Nephila dál rozpřádá své zlatavé sítě. Je stejný od věků. …A je mu jedno, zdali ukotví svá lana v křoví, které prorostlo trupem dávno havarovaného bombardéru. …Čeká tam, velký jak přerostlý banán, …čeká. Pavoučí samice vyhlíží malinkého samečka. …Mužíček jednoho sluníčkového dne zajisté přijde, opatrně vleze na obří manželku, bude droboučký jak sýkorka na hřbetě slona, potom se vplíží pod obrovská ženina makadla a něžně jí předá dopis se svou DNA. …A ona, zamilovaná továrna, počne výrobu tisíců malých dětiček, a ty – jakmile se narodí (vylodí se z kokonu jako divize námořní pěchoty) svou matku sežerou.

Ano, i já nesu dopis. Je to zlatá, těžká bonboniéra poblikávající barevnými diodami podpůrných systémů. …Nesu svou dědičnou informaci a nevím, kdo ji přijme a co se nakonec stane.

…Dosedáme s vrtulníkem na ocelové molo heliportu kdesi v pobřežním kraji. Jdeme spát, jsem unaven jak malé dítě. Jen ten můj silikonový společník, fialová žhnoucí bytost zřejmě nezná spánek. Možná dokáže spát jaksi segmentovaně, jako rorýsi, kteří letíce podnebesím, střídají ve snění obě poloviny mozku.

Android se na mne přátelsky usmívá, na stole voní káva, je ráno a průzračný den. Můj křemíkový přítel, teď už vlastně kolega – říká, že má pro mne překvapení. …Nevím proč, ale mám z toho „překvapení“ srdce až v krku.

Vylézáme ven z kokpitu a mořská bríza nám vane do tváří. …Je to dobré, po modré obloze větřík honí bílé beránky oblaků – čerstvý slaný vzduch je životadárná vzpruha.

…Na sítnici svých očí čtu souřadnice tohoto místa a zobrazuje se místní název – Bahia Drake (Drake Bay). Zřejmě zde kdysi přistál slavný vůdce pirátů, posléze admirál Královského loďstva – Drake. …Takže drak, slovo staré jak lidstvo. Nosíme ho všude sebou, je to naše nepřiznané, nepoznané, ale o silnější nevědomí.

Místní kraj je součást říční delty, která se zde vlévá do moře – Praya Agujas. …Jako symbol nadcházejícího pobytu, státní znak tohoto teritoria, jsme zahlédli v křoviskách za heliportem, jak spolu souloží dva tapíři.

Android si naložil na záda batoh se ze zlatou schránou a vykročili jsme po kovové lávce ven z heliportu k pobřežním křovinám. …Za porosty rákosin a palmových hájů se nám otevřel výhled na širé moře. Zátoka se táhne na obzor, v dálce mizí ve vodní tříšti, kterou vítr strhává z vrcholků mohutných vln. Pláže jsou zde z černého lávového písku. A slunce se opírá do poryvů veselého, šťastného větru, mořská pěna nám líže nohy a koruny palem mávají svými zelenými křídly.

…Po pláži se k nám blíží skupinka postav.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Václav Kahuda

    Bytost

    Androidi se mlčky loučí; zelený a rudý se vracejí ke svým kmenům.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 17/2016
  • Kombinace
    Louis Armand

    Kombinace

    Ale pak se do záběru vrací opět Slánský a vysvětluje věrným a několika novinářům z deníku Pravda svou roli (ironie na kvadrát – ale možná že to tomu hňupovi ještě nedošlo) v zákulisních přípravách Velké Podívané…

    Beletrie – Próza
    Z čísla 17/2016
  • Je jedno, jesli se hejbeš, jedeš, sedíš nebo stojíš, je to pořád stejně k hovnu, dyž to nemáš komu říct. Strčim si snuss do pusy a vypadnu z knihovny a zastavim se až na stráni pod kostelem Elverhøy.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 6/2016
  • Rozpukov — místopis čínského zázraku

    Přinášíme ukázku z nové knihy Rozpukov (čínsky 2013), která právě vyšla v nakladatelství Verzone. Román pojednává o pohádkovém rozvoji malé vísky na Oradelské vrchovině uprostřed Číny. Ta se ukázala jako podivuhodné místo, kde se odehrávají ty nejneuvěřitelnější příběhy, tak jako už dříve v autorově tvorbě.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 16/2016
  • Právě vychází
    Bianca Bellová

    Jezero

    Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 7/2016