Úryvek z kapitoly 25

Žil kdys jeden děvkař jménem Švejk,
v posteli hotovej plemennej bejk.
Nebyl nikdy levnej,
ten jeho úd pevnej,
i když – mezi náma – to byl jenom fejk.

Blecha nalil další rundu pití a zakorkoval láhev. Rozpačitě se na Němce zazubil a optal se:

„Už jsem ti někdy vyprávěl o Geldzahlerovi, co bydlíval v kvartýru vedle tvýho?“ Němec zavrtěl hlavou.

„Byl to Slovčák z Bratrislovy. Ale na Novej rok 1993 navštěvoval starou tchýni v Bohnicích. Muselo jí táhnout tak na stovku, a jako z udělání spadla ze schodů a zlomila si krček. Víš, jak se říká, že v takovým věku si stačí zlomit krček, a je to… Samozřejmě že chudák Geldzahler ji nemoh’ v žádným případě v takovým stavu nechat o samotě na holičkách. Jako bez rodiny. Takže propásnul termín. Půlnoc, Novej rok, právě tehdy se každej obyvatel státu, kterej se až do tý chvíle jmenoval Českoslovnícko, musel rozmyslet, na který straně hranic chce skončit, na český, nebo slovnický, no a podle toho pak dostal i pas, páč právě tehdy se z nás staly dvě země, richtig? Pitomci! Takže kvůli tomu, že si tchýně zlomila krček, už z Geldzahlera nebyl Slovník, páč už nemoh nasednout na vlak zpátky do Bratrislovy! To byl šmitec – musel všecko prodat a přestěhovat se sem. Jeho nebožka žena se kdysi kamarádila s paní Falovou ze šestýho, a tak se stalo, že přišel za mnou, že nemá kde bydlet. Barák byl samozřejmě od revoluce poloprázdnej a mně se parťák celkem hodil, abych nebyl sám, no a tak…“

Blešák se odmlčel a potáhl ze slivovice.

„… No a tak jsme přišli na to, že máme něco společnýho. Ukázalo se, že tenhle Geldzahler byl kdysi v jednom polským koncentráku. Na důkaz toho měl na zápěstí vytetovaný numero. Jenže mu nějak bledlo. Jako to číslo. Netušil, co si počít, to číslo bylo součástí toho, čím byl. Chápeš, prošel si hotovým peklem, byla to hrůza a hned potom ty čistky a chytrolíni, co to popírali a prohlašovali za sionistický spiknutí a tak. Bál se, že když se mu to číslo vytratí, vybledne s tím i celá jeho minulost, zmizí, jako by se nikdy nestala. Zeptal jsem se, proč si nezajde do ňákýho tetovacího salónu a nenechá si ho přetetovat? On na to, že mi nejspíš asi hrabe, no ale co jinýho si měl počít? Nakonec už byl tak zoufalej, že se nechal odvíst do jednoho salónu poblíž žižkovskýho nákladovýho nádraží, ale když k tomu mělo dojít, začal mít strach, že to bude vypadat jako podvrh, že při pohledu na jeho zbrusu novou osvětimskou kérku ho lidi budou mít za lháře, podvodníka, falzum – teda jako jeho lidi myslím. Nebylo z toho úniku. Ať to udělal, nebo neudělal, stejně byl v prdeli.“

„A co bylo dál?“

„Ale nic. Sám víš, jak to chodí. Hulil padesát denně bůhvíjak dlouho. Přijde za doktorem, že má takovej kašel, kterýho se ne a ne zbavit. Jasný jako facka. Doktor na to, že je to rakovina plic nebo krku nebo štítný žlázy nebo bůhvíčeho a možná, když bude mít kliku, bude naživu ještě měsíc. Za tisíc babek, možná dva. Geldzahler požádal o čas na rozmyšlenou. Doktor povídá, beze všeho, žádnej spěch.“

„A?“

„A nic. Namířil si to rovnou do Ztracenýho platejze, aby v něm utopil smutek. Nalámal do sebe pěknejch patnáct kousků, než si hostinská všimla, že už se neudrží ani na stoličce. Tak mu povídá, ať se z toho jde domů vyspat. Geldzahler poprosil ještě o jedno poslední, na cestu. Dopil, zaplatil, vstal a odkráčel po svejch, jakkoli to bylo k nevíře, přímo pod tramvaj číslo jedenáct. Finito.“

Rukou se naplocho otřel o stůl. Plesk.

„No,“ řekl Blešák po chvíli, „tím jsem se na jedno odpoledne asi už vykecal. Musím vyřídit sociálku pro starou paní Falovou. Je slepá, víš? Jak patrona. Musel jsem onehdá pacifikovat tu její vnučku – měla stařenku zase zamčenou na závoru, potvora jedna mizerná. Nechápu, proč by se z člověka nesměl stát starej bručoun, co natáhne brka ve svým vlastním, dobře známým smrádku, ve kterým strávil celej život nebo jeho převážnou většinu. Co na tom, že je stařenka vetchá – vetchý jsme přece všichni! Vezmeš člověku domov a finito, jako u Geldzahlera. Zavolal jsem slepeckýmu sdružení, jestli by s tím nemohli něco podniknout. Nějakej mamlas od nich navrh slepeckýho čokla. Sotva vyjde do schodů, ty blboune. Jak asi myslíš, že se postará vo psisko, himlhergot? Nebo se ti čoklové staraj sami o sebe? Uměj chodit nakupovat? Chodit se smetím? Nedumals někdy, kam tak asi choděj slepecký psi kadit? S tím si lámu hlavu už dlouho – jestli na něco přijdeš, dej mi vědět, to by mě zajímalo.“

Žil kdys jeden mladík, Němec jménem,
jemuž v kalhotách čněl mocný Golem –
jedné noci ale v tmách,
Němci Golem skoro plách,
a tak mu oběma rukama zakroutil krkem. 

Úryvek z kapitoly 57

Jedna slavná fotka z února 1948 zachycuje Klému Gottwalda na balkoně nad Staroměstským náměstím, čtyři měsíce předtím, než se stane prezidentem. Vedle Gottwalda stojí na fotce také tři muži (vlastně trosky mužů): Vlado Clementis, Rudolf Slánský a fotograf Karel Hájek. Když ten oknojebač Jan M. skončil jak dlouhý, tak široký na dlažbě pod oknem své koupelny, shrábnul jeho práci na ministerstvu zahraničí právě Clementis, zatímco ze Slánského se stal Klémův zástupce na postu generálního tajemníka strany. Uplyne jen několik let a všichni tři (Clementis, Slánský a Hájek) si z té fotografie vykoledují výmaz. Zbude po nich jen jeden klobouk.

Clementis a Slánský půjdou v roce 1952 viset. O tom smůlovatém papparátčíkovi Hájkovi budou záznamy raději zarytě mlčet. Známo je jen to, že nedlouho nato – pouhých pět dní poté, co na mraze vystojí pohřeb svého draze milovaného Stalina – Gottwald sám utrpí rozsáhlé krvácení do mozku, způsobené chronickou srdeční chorobou, alkoholismem a (jako v případě Daluegeho, Smetany a bezpočtu velikánů před nimi) syflem. Čtrnáctého března, téměř stejný počet let ode dne, kdy nacisti se Stalinovým požehnáním vmašírovali do krásného Golemova Města. Zanedlouho bude nabalzamovaná mrtvola Císaře Klémy obřadně uložena v Národním památníku pod klenutým bronzem jednookého Žižky. Dokud (ať už náhodou či záměrně) nezačne pomalu zahnívat a černat, takže i ona – spálena, popel sesbírán do urny a pohřben v masovém komunistickém hrobu na Olšanech – je nakonec potichu vymazána z dějin.

Přetočme zpátky ke Gottwaldovi na balkonu, obklopenému přízraky – v pozadí onen druhý Hájek v rukou s fotoaparátem, tak trochu nepatřičně na špatné straně čočky (jako by sama jeho přítomnost svědčila o iluzornosti onoho výjevu), jako by si žádal výmazu, opravy, znovuuvedení do správné polohy, za fotoaparát, mezi všechny ostatní duchy, pro něž samy Dějiny jsou viditelné skrze hromadnou nepřítomnost – a všechno ostatní jsou jen kulisy pro tu šarádu. Stačí říct, a je to hotovo! Technikové již uvnitř Stroje na Obrázky pilně makají, vystřižené scény a alternativní záběry se hromadí na podlaze střižny – montáž pro nějakého trpasličího autora velikosti krysy, co si cupitá mezi nohama, vrhá se semotamo, skluzy po celé místnosti po rozvitém celuloidu jako při výstupu Gene Kellyho, jen já se svým stínem – uvnitř onoho hlodavčího mozečku se utváří nápad, jen trochu přidat zvuku z orchestřiště a je…

TADY SHOW! Kléma Gottwald a Rudolf Slánský dvouhlasně pějí onen šlágr od Very Lynn o tom, jak se znovu potkáme, ach jen nevím kde, jen nevím kdy, v pozadí s barrandovskými terasami, osvícenými tuctem reflektorů neoznačených policejních aut, zaparkovaných hned za těmi stromy támhle, mezi nimiž se to hemží stíny postav – obecenstvo mužů bez obličeje v kožených kabátech. Číšníci jim mezi stoly vyklidili jakési jevišťátko a nyní na něm Kléma s Rudou zkoušejí pár tanečních kroků, Kléma v nich trochu vrávorá – však se také celý den nehnul od lahve, jak pečoval o zájmy státu…

„Já to takhle sám nevybíral, víš? Takhle to chtěl sám osud. Vzdal bych se ho hned zítra, nebýt zájmů národa, lidu, pětiletky… Hele, co ještě jednoho frťana, jako za starejch časů? Vzpomínáš, jak to tenkrát chodilo? Včeličky bzučely v jeteli? Ptáci zpívali ve stromoví? Skopčáci viseli na kandelábrech? Poslyš, kámo, seš hrdina, vo tom žádná, a proto to musíme províst právě takhle. Dát obecenstvu, čeho si žádá. Památník minulosti je mučedník budoucnosti! Musíme to nějak zavonačit, předběhnout hru samotnou, pohlédnout budoucnosti zpříma do vočí a revoluci vdechnout druhý život. Co ty na to?“

Kléma se vyškrábe k mikrofonu a začne do doprovodu balalajek z obou křídel falešně zpívat: 

Cos we could be heroes,
for ever and ever!
We could be heroes,
just for one day…

Teď už se k přídavku na terasách připojuje veškerý kompars – pro televizní kamery se zdvíhají balónky, cetky, transparenty s nápisy:

AŤ ŽIJE KOMUNISTICKÁ STRANA

ČESKOSLOVNÍCKA!

AŤ ŽIJE GENERÁLNÍ TAJEMNÍK KSČ,

RUDOLF SLÁNSKÝ!

To vše je jen malá rozcvička pro velkou procesní inscenaci, v hlavních rolích všichni Klémovi staří kámoši, většinou Židi (jejda, to se nemá zmiňovat, že?) – Slánský v hlavní úloze se právě obřadně loučí, hodlá se obětovat pro dobro národa – a jít takříkajíc příkladem, ukázat světu, z čeho je kován opravdový komunista – také Clementis (nikdy nemohl vystát toho jeho čokla Broučka, neustále mu kálel v prezidentské kanceláři, Psovi psí smrt! musel by si ten nápad nechat posvětit v Moskvě, anti-konspirační pes, je třeba si u toho vzteklýho hafana prověřit jeho proletářský původ) – a kdo dál? Ti falešníci – Frejka, Reicin, Simone – taky Fischl, Frank, Geminder, Šling, Šváb…

To nám tu ti Rusové shromáždili opravdovou plejádu, dokonce i ve vedlejších rolích – obětní beránky pro každou příležitost, teď když je pětiletka kvůli hochům z politbyra v prdeli (nějak nám vypadl z tradičně optimistické role, ten náš Kléma), lid si pochopitelně žádá krev, a radši tu jejich nežli tu jeho – ach a nezapomínejme na tu nicku Margolia, jak se nám vrátil z Osvětimi. Co tu sakra dělá on? Ale na takové podružnosti už je beztak pozdě, zkoušeli si to týdny a měsíce, učili se text, celá výprava je výpravnější než filmy Oty Vávry, tohle není nějaká předstíraná rétorika Triumfu vůle, tihle muži hovoří přímo od srdce, postihují jádro pudla, vydávají se na osobní kalvárii pro spásu nás všech. Tomu říkám lidumilství. To pravý vořechový a ne nějakej ukecanej jednookej Žižka.

Bude to ten nejlepší sólokapr posledních let, hotový kasaštyk. Tedy aspoň v to doufá, náš Kléma, aby se zalíbil Velkému Vůdci, Josipu Vissarionovičovi, lásce svého žití atd. Klidně si i klekne, pomůže-li to čemu, ale bojí se, že by už pak nevstal – to to počasí, doléhá na něj těžce, potí se jak prase, ale to naštěstí nikdo nevidí, reflektory jsou všechny na Slánském, který tu stojí v černém, snědý a pohledný jako nějaký zlověstný Rudolf Valentino – a nadšeným fanouškům mávajícím transparenty POVĚSTE MĚ SE SLÁNSKÝM právě recituje své curriculum vitae. „Cílem komunistické strany,“ říká zrovna ve snaze zachránit si krk, ale přes neustálá provolání slávy ho lze sotva slyšet, „je zajistit úspěšné splnění pětiletého hospodářského plánu!“

Tohle je výkon na Oskara. Přes kecy je ten chlap úplnej génius, blahopřeje si Kléma. Kdyby jen moh sestoupit z toho popraviště a chňapnout po mně, hned by mě střídal v úřadu. Protože právě na popraviště si Slizký Slánský zamíří, až s ním budou soudci hotoví, haha, a ta předem nahraná doznání se odvysílají v hlavním rozhlasovém zpravodajství – ale nač čekat? Občas Klému napadá, že ti hoši z výroby kladou přehnaný důraz na realismus. Hrozná to myšlenka, toho si je vědom, ale nemohli by je prostě všechny pověsit hned teď, ať (už) to všichni máme za sebou? Podívaná však pokračuje, jakoby z vlastního popudu, a jestli se valí vpřed jak rozjetý rychlovlak, pak on už ho neřídí, ne, pohodlně se usazuje v jídelním voze a užívá si pohled na krajinu uhánějící vzad, v dobře zásobeném vlakovém minibaru to orientálně cinká a myšlenky mu odbíhají daleko od cel předběžného zadržení, zpět do dětství v Dědicích, k narození v seníku – jak se aspoň povídá – starý děda Bartoloměj zpitý jak zákon káže vysílá jeho máti na cestu, těhotnou a před slehnutím, no a tak se holt vydává k tomu svému Betlému – příběh coby učiněná voda na mlýn pro spasitelský komplex maličkého národa.

Ale pak se do záběru vrací opět Slánský a vysvětluje věrným a několika novinářům z deníku Pravda svou roli (ironie na kvadrát – ale možná že to tomu hňupovi ještě nedošlo) v zákulisních přípravách Velké Podívané – coby architekt státních mučíren, stavitel táborů nucených prací a v Golemově Městě první hybatel příchodu týchž bolševických inkvizitorů, kteří – Už brzičko, dětičky, brzičko! – jej (Slánského) uvidí, a na tento detail je Kléma obzvlášť hrdý, neobřadně zlynčovaného na dvoru pankrácké věznice (Žádný člověk není větší národa není jen pošahaný slogan, jak nám právě on teď dokáže).

Co jen to plácal ten pablb Masaryk? Spravedlnost je matematikou lidstva. No jasně. Když se zakroutí dostatečným počtem krků – to je demokracie dle socialismu – pak zbude spravedlnosti pro každého habaděj! Střih zpátky na Veru Lynn, Zlaté Dny, vítězství v osmačtyřicátém (K nevíře, už jsou to čtyři roky – jako by to bylo včera…), kluci z telky teď jedou celkový přehled toho, Kde to Všechno Začalo – Slánského největší hity – Jak hluboko nám mocipán klesl! Do tohohle se zažere úplně každej! Pohleďte: kluk z Plzně s bujným obočím, absolvent místní obchodní akademie, kouří si cigára v zadní místnosti Klubu marxistů Golemova Města – pak Moskva v zimách 41 a 42 – zodpovědná ženuška pracuje v Rádiu Velká Rudá – pak únos dcery – lekce života na Škole mučitelské – po válce, coby veliteli Slovenského národního povstání, se mu za námahu dostane vznešeného Řádu socialismu (vymyslet tohleto dalo fakt fušku)…

A pak – to je ta chvíle jako vystřižená z řecké tragédie, na kterou jsme čekali – Pád: Šling a Reicin – titovské spiknutí – pokus o sebevraždu. Celý ten patos smíšených pocitů. Až přijde den, dobude to všechny hitparády, každý pracovní výbor v celé zemi, předem vybavený šťavnatým výběrem předepsaných předsevzetí, volá po tom, aby to chlápek číslo dva koupil do krku, kolonky zaškrtány, razítka otištěna, čekáme jen, až ho zakabelujou. POVĚSTE SLÁNSKÉHO! Ten si ale žije! Zatím holky v Klubu dělnických manželek do sebe hážou Šling giny jako v Singapuru v dvaačtyřicátém, netíží je jediná chmura tohohle světa – hodně pleskání po zádech a občas i polechtání pod pásem, uvolňují si čelenky a spouštějí si vlasy se slovy Uvaž mi to na Slánskýho, buď tak hodná a Máme po krk čekání, kámo, jako by byly v dámské lóži na tombole – a zatím hostinská neustále poučuje černobílou blbovizi, Hlavně ať to lano není moc dlouhý, tohle je rodinnej podnik! Prostě stará dobrá zábava pro současné i budoucí proléty tisícileté Socialistické Říše, ach Světlý Zítřku, ach Krásný Nový Zvěde: 

A třebas vlastní sestry zaprodáme Stalinovi,
dřív než bys stačil říct: Sieg Heil,
a vlastní zadky nastavíme v Astrachani,
hochům z politbyra, co tvrdý to maj,
nelze říct, že by budoucnost nebyla růžová,
ach růžová, ach růžová, a soudružská!