Nicméně přiznám, že pro mne je četba Totožnosti i po těch letech fikčním intelektuálním dobrodružstvím, jež mi oživuje konstanty i proměnné autorova literárního myšlení a tvoření.

Kunderův text nezřídka jako by si o konfrontaci přímo říkal, házel k ní snad až okaté vějičky.

Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.

Kunderův román je daleko víc než generační a politická polemika.

Kundera je ten „bůh, který se směje“, když o něm přemýšlíme.

S přispěním filosofické ontologie je nutno prosadit biofilní obrat v její dosavadní predatorské orientaci.

Román napsaný ve znamení „bezvýznamnosti“ jako by vyzýval k vážnému, nekonečnému hermeneutickému hledání.