Past na mládí a lyriku, tak charakterizoval Milan Kundera svou románovou skladbu Život je jinde. Dokončil ji v roce 1969. Poprvé vyšla francouzsky v roce 1973 v nakladatelství Gallimard, autorem překladu byl François Kérel. Po českém vydání v Sixty-Eight Publishers v Torontu v roce 1979 ocitá se Kunderův druhý román letos v rukou českých čtenářů znovu. Jako doslov jej provází zkrácený článek Clauda Roye z časopisu Nouvel Observateur z roku 1973, použitý jako předmluva k torontskému vydání u Škvoreckých, a nová autorova poznámka. Vyjádřil v ní radost nad tím, že kniha vychází na české půdě a v jeho rodném městě.

V románové pasti uvízl především hlavní hrdina Jaromil. Její významnou konkrétní strůjkyní se stala hrdinova matka. Odmítala skutečnost, v níž vězela, nahrazovala ji představou skutečnosti zcela jiné a tu se snažila vnutit své nepřijatelné existenci. Synovy dětské rýmovačky pojala jako předzvěst básnického talentu, jejich záznam zušlechťovala a okázale před synem vystavovala. Dorůstající chlapec hrál úlohu jediného muže, vedle kterého zcela šťastná spočívala na manželské posteli.

Absolutní láska k potomkovi způsobila, že začal stejně v myšlenkách a snech přetvářet sama sebe. Když první nutkavý zájem o ženy nedokázal projevit činem, kompenzoval pocit nezdaru lyrickou tvorbou. Ponižující zážitek se tvůrčím nadhledem měnil v suverénně zabarvené verše, povznesené navíc nad čtenáře rezignací na takzvanou srozumitelnost. Jaromil si vysnil dvojníka neomezeně svobodného, který nemá rodiče a dokáže uskutečnit vše, co si umíní, aniž se ohlíží na reálný kontext, logické souvislosti a následky. Básník se mu snaží podobat. Náhoda jako by mu vycházela vstříc. Jeho kresby, vzešlé z obyčejné neschopnosti zachytit lidskou tvář, zmátly jeho guru, malíře-surrealistu, který to, že upíraly lidem lidskou podobu, pokládal v duchu víry v samospasitelnou metodu automatické tvorby za autentický výron podvědomí, a tedy za umělecky pravdivý odraz světa zpustošeného válkou. Pochválil mladíčka, dodal mu sebevědomí a chuť pokračovat.

Jenže doba nebyla příznivá modernímu umění. Jaromil zakusil touhu mladých lyriků vstoupit do skutečnosti, která znamená protiklad umělého literárního světa vysněných zrcadel, v němž básníkovi kyne jen osud zhlížet se v nich z nejrůznějších úhlů. Kunderův hrdina tak narazil na revoluční sen o budoucí jiné společnosti, která se bude ve všem lišit od reality přítomné, a nadchl se pro něj. Pochopil, že jeho dosavadní básnické plody poplatné klasikům modernismu nemají za nastupujícího režimu naději na uveřejnění, a rozhodl se jich vzdát. Zato se zapojil do studentských politických diskusí jako jednoznačný vyznavač komunistického názoru. Vyznával jej jako spřízněnce své představy o vysněném životě, který je jinde než v nepřijatelné banalitě, jež romantického lyrika obklopuje.

Vysněný život, který se stal skutečností, zosobňuje v Jaromilových očích jeho někdejší spolužák, syn školníka a nyní zaměstnanec tajné státní policie. Jaromil se jeho zásluhou účastnil básnického večera, jejž pořádala policie a který symbolizoval sepětí básnického a policejního živlu. Jaromil totiž začal zase psát, ale tentokrát rýmované verše odpovídající normám socialistického realismu. Policejní večer mu přinesl nabídku knižního debutu. Podařilo se mu dojít také naplnění soukromé obdoby snu o revolučním převratu: náhodně se setkal s dívkou, která zkušeně překlenula jeho panické potíže a poskytla mu sexuální zážitek. Neprodleně jej obestřel vidinou lásky, která nemohla být jiná než absolutní.

Uskutečněný sen však uvedl snivce nikoli do ráje, nýbrž do krutých vnitřních i vnějších konfliktů. Začal na dívku žárlit, klást jí i sobě otázky, kde se vzala její sexuální zkušenost, a nutit ji k vymyšleným odpovědím, neboť obyčejná pravda nebyla pro básníka přijatelná, a nesměla tedy zaznít. Žárlivcova nejistota si vynutila dívčin nešťastný pokus vysvětlit opoždění na schůzku nikoli pravdivě a banálně, nýbrž příčinou hodnou lyrikova dramatizujícího patosu: prý odvracela bratra od úmyslu překročit ilegálně hranice. Jaromil se rozhodl bez váhání: dívčina bratra, a tím i dívku samu udal. Oba tím zničil, ale jeho lidsky bezohledný čin ho naplnil hrdostí: vždyť ohrozili sen, a to Jaromilův i všech ostatních.

Smrtonosnému sklapnutí pasti neušel nakonec ani Jaromil. Byl neodpustitelně uražen, když mu jeden z hostů na soukromé párty přede všemi vyčetl konformismus a kariérismus. Fyzické střetnutí skončilo tím, že ho silnější protivník vynesl potupně na balkon do mrazivé noci. Básník čekal, že ho zavolají zpět. Když to neudělali, odhodlal se raději umřít než žít ponížen a v hanbě. Následkem úporného, trucovitě prodlužovaného pobytu na mrazu onemocněl a skutečně zemřel ošetřován matkou, jejíž tvář těsně před smrtí zahlédl, jako by se zhlížel ve studánce a uviděl v ní svůj obraz.

Autor však přistihl v pasti nejen mladého nepůvodního lyrika, nýbrž i řadu známých a osobitých umělců. Byli mezi nimi Shelley, Byron, Hugo, Puškin, Lermontov, z Čechů například Wolker, Biebl, Halas nebo Orten. Také oni se spontánně vyznávali z touhy vidět svůj svět jinde než ve skutečnosti. Někteří z nich si představovali absolutní lásku a nutně bývali zklamáni její nedokonalou reálnou odlikou, mnozí podléhali vidině veliké revoluční změny a konfrontace se skutečností je stála život. Idea pro ně měla vyšší hodnotu než jednotlivý člověk. Kundera je usvědčuje citacemi jejich veršů a připomínkami jejich osudů, jež spájí s Jaromilovými. Jejich společnou charakteristikou je nezralost – Kundera mluví o nedospělosti –, které se v raném mládí, a u někoho dokonce nikdy nedostalo poznání, „že absolutno je klam“.

Feydeau a jeho princip bulvární divadelní frašky založené na vpádech náhody jako by po více než století ožil v podobě pasti, která však na svou oběť čeká zcela zákonitě. Kundera o tom vypráví podnícen románovými mistry osmnáctého století a poznamenán obdivem k Vladislavu Vančurovi a jeho apostrofám čtenářstva. Komické schválnosti, které hrdinům vyvádí život, líčí divadelně vznešeným a zároveň ironickým jazykem, ve kterém se zračí jak odstup, tak určité posměšné porozumění těm, kdo jsou k nezralosti odsouzeni, trápí tím a ničí sebe i jiné. Kondom nazývá průhlednou ponožkou, již muži navlékají na nohu své touhy, a penis je pro pána tvorstva „ten, kterého měl mezi nohama“ a který mu připadal jako „tančící šašek, klaun, nepřítel“.

Šestý díl Kunderova sedmidílného románu vyvolává na scénu čtyřicetiletého epizodistu, který nezná posedlost absolutnem, má tedy v sobě místo pro dobro a projeví je soucitným pochopením vůči dívce, která se stala Jaromilovou obětí a před svým zničením začala básníkův sebeklam sdílet. Tento smutně smírný akord dokládá, že Kunderův román je daleko víc než generační a politická polemika. Jde o obraz založený existenciálně a jeho vyznění je podle mne dodnes aktuální.