Lidé
(24. 12. 1989, Hradec Králové), studuje autorské herectví na DAMU. Za debut Miluji svou babičku víc než mladé dívky (Dauphin, 2017) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Následovaly variace na Jiřího Žáčka K čemu jste na světě (nakladatelství Petr Štengl, 2018). Více na www.ondrejmacl.cz.
Mani(e)fest je o skrytých půvabech zákoutích lidského já, které se jako dítě ve stavu údivu vystavuje zvědavým pohledům přihlížejících. Žijeme v době, kdy jsme zavření, často osamělí, bez možnosti přirozené interakce setkávání. Přesto chceme ostatním říci, kdo jsme, co prožíváme, o čem přemýšlíme. Je to svého druhu mánie a manifest zároveň. Mánie, která nemůže být nikdy potlačena. Večery se konají po dramaturgickým patronátem Barbory Baronové.
Dnes by mě asi nenapadlo se k Baudelairovi jako k básnickému vzoru hlásit, ale je skoro jisté, že bez jeho zásadního vlivu ve správný čas bych psal jinak. – Jan Škrob
Hledání zdrojů v tradičních kosmických silách, s vědomím pozdně kapitalistické letargie, by se dalo provizorně nazvat konceptuálním romantismem.
Tak svým způsobem jsou všechny knížky kapitalistické, že ano. Vezměte si jenom výraz knižní trh. Vtip je ale v tom, že většina básníků se po roce 89 snažila být apolitická. Po vzoru bájných předchůdců věřili v samotnou poezii.
Jedna věc je objekty kriticky interpretovat (například jako kýč), druhá věc je být jejich zdánlivě neproblematickou součástí (dojímat se kýčem nad sebou) a ještě něco jiného je být jimi zasažen – čímž skutečné dobrodružství teprve začíná…
V tom dosud nenápadný Ohnisko, oblečený jako Minotaur, vyplivne do prostoru oheň! – Tvar ztrácí tvar…
Dnes by mě asi nenapadlo se k Baudelairovi jako k básnickému vzoru hlásit, ale je skoro jisté, že bez jeho zásadního vlivu ve správný čas bych psal jinak. – Jan Škrob
Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)
S Markem Hejdukem o divadle, Havlovi, absurditě a psaní o tom všem
Hledání zdrojů v tradičních kosmických silách, s vědomím pozdně kapitalistické letargie, by se dalo provizorně nazvat konceptuálním romantismem.
Rozhodně však nejde o knihu pro každého. Je z ní znát poučenost, co se týče historie, filosofie, religionistiky, lingvistiky a zrovna tak naratologických přístupů, ale všechno je to, když to řeknu na férovku, trochu nuda.
Tak svým způsobem jsou všechny knížky kapitalistické, že ano. Vezměte si jenom výraz knižní trh. Vtip je ale v tom, že většina básníků se po roce 89 snažila být apolitická. Po vzoru bájných předchůdců věřili v samotnou poezii.
V tom dosud nenápadný Ohnisko, oblečený jako Minotaur, vyplivne do prostoru oheň! – Tvar ztrácí tvar…
Tátovo jediné dítě to v nejlepších letech napálilo na motorce do stromu. / Táta je navrhoval pohřbít společně se starým gramofonem. Návrh se ale minul s pochopením ze strany příbuzných.
Jedna věc je objekty kriticky interpretovat (například jako kýč), druhá věc je být jejich zdánlivě neproblematickou součástí (dojímat se kýčem nad sebou) a ještě něco jiného je být jimi zasažen – čímž skutečné dobrodružství teprve začíná…
Poslední Foovým výstupem byla zajisté jeho smrt (tři roky po pohřbu jeho manželky). Mocnáři, na nichž Fo nenechal niť suchou, se převlékli do černého a spustili vyumělkované chvalozpěvy na svého nepřítele.
Kdo hledá v těchto časech kabaret, ten ho nenajde. Najde ho ten, kdo ho začne dělat.
