Jedna věc je objekty kriticky interpretovat (například jako kýč), druhá věc je být jejich zdánlivě neproblematickou součástí (dojímat se kýčem nad sebou) a ještě něco jiného je být jimi zasažen – čímž skutečné dobrodružství teprve začíná…

Poslední Foovým výstupem byla zajisté jeho smrt (tři roky po pohřbu jeho manželky). Mocnáři, na nichž Fo nenechal niť suchou, se převlékli do černého a spustili vyumělkované chvalozpěvy na svého nepřítele.

V tom dosud nenápadný Ohnisko, oblečený jako Minotaur, vyplivne do prostoru oheň! – Tvar ztrácí tvar…

Tátovo jediné dítě to v nejlepších letech napálilo na motorce do stromu. / Táta je navrhoval pohřbít společně se starým gramofonem. Návrh se ale minul s pochopením ze strany příbuzných.

Kdo hledá v těchto časech kabaret, ten ho nenajde. Najde ho ten, kdo ho začne dělat.

Rozhodně však nejde o knihu pro každého. Je z ní znát poučenost, co se týče historie, filosofie, religionistiky, lingvistiky a zrovna tak naratologických přístupů, ale všechno je to, když to řeknu na férovku, trochu nuda.

Kundera je ten „bůh, který se směje“, když o něm přemýšlíme.

Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)

S Markem Hejdukem o divadle, Havlovi, absurditě a psaní o tom všem