Kýč se etabloval jako svého druhu estetická kategorie, prostřednictvím které se člověk z rodu homo sapiens snadno přesvědčí o vlastní rozumnosti. Stačí se vymezit vůči konkrétnímu dílu, na jeho vkus příliš triviálnímu, líbivému a bez jakéhokoliv přesahu – a hele, je to kýč, tak to je, skeptik o tom nepochybuje.

Ne že by nebyl jistý kvalitativní rozdíl mezi tím, když se zapojíme do estetického lynče Básníka Anděla ve facebookové skupině Poezie pro každý den, jehož verše jsou „šťastné jak souhlásky, samohlásky“, a mezi tím, když si po způsobu filosofa Petra Rezka vezmeme na mušku významné autority typu Václava Havla, Tomáše Halíka či Václava Bělohradského.

V prvním případě pocítíme slast z virtuální pospolitosti hlídacích psů dobré poezie, v případě druhém se dočkáme spíš rozpaků a opovržení.

Co mě však na teorii kýče dráždí především, je logika, jakou nakládá s citlivostí. Pokud totiž konkrétní artefakty znehodnocujeme skrze jejich emotivní náboj či způsob, jakým „nás“ těší a dojímají, jaksi mimoděk zde odpadá možnost se s nimi popasovat esteticky i mnohem zajímavějším způsobem.

Podmanivá moc četby

Nedávno jsme si připomínali dvě stě let od narození Boženy Němcové. Již zmíněný Bělohradský se s její Babičkou vyrovnal vcelku snadno jako s „katolickým, prorakouským, ruralistickým kýčem“, v jehož logice dosud odvozujeme úctu k nejrůznějším mocnářům. Do kontrastu k Babičce pak staví Paní Bovaryovou, jejíž autor Gustav Flaubert měl naopak „oči před skutečností odvážně otevřené“, a ve svém úsudku se bezesporu odvolává na svého oblíbeného romanopisce Milana Kunderu.

Jenomže Babičku si čtenářsky oblíbil třeba i Franz Kafka. A existují teorie – podpořené tvrzením Maxe Broda – že se Babičkou dokonce inspiroval při psaní svého Zámku. Přinejmenším bývá Kafkův Zámek interpretovaný jako antiteze k Babičce. Postava babičky i pana K. zavítá do cizího kraje jako přistěhovalec. Zatímco ale babička se velice snadno integruje, ba stane se až nadlidským středobodem nového mikrosvěta, zeměměřič K. zůstává v každém ohledu cizincem, který čím více se snaží uplatnit, tím hůře.

V tomto případě poněkud spekulativní vliv „kýče“ na „umění“ je mnohem prokazatelnější jako hnací síla některých slavných románů: Don Quijote jako čtenář rytířských romancí, Pantagruel ustavičně čelící myšlenkovým kýčům dobových autorit, paní Bovaryová jako čtenářka sentimentálních knížek. Lze sice namítnout, že se jedná o postavy v rámci mnohem komplexnějších textů, které ve svém důsledku odhalují omezenost či falešnost těchto výchozích zdrojů svých postav. To je ale poněkud ukvapená interpretace, ignorující v zájmu jakéhosi „autentického realismu“ samotnou moc četby.

Pro mě osobně není Cervantesův román o dialogu mezi idealistickým donem Quijotem a pragmatickým Panzou, v němž nakonec idealista umírá. Mnohem víc mě zajímá to napětí ústředního hrdiny mezi životem a četbou. A bylo by nebezpečné vést nějakou přesnou hranici mezi (niternou) fikcí a (vnější, zdravou) realitou, která je pak dále zneužívaná ve jménu jednoho na úkor druhého. Argumentem budiž druhý díl Quijotových dobrodružstvích, jehož nedílnou součástí je Quijotova popularita jako literární postavy, s níž je skutečný don Quijote opakovaně konfrontován.

Na cestě do nejistoty

Co stojí za teorií kýče, je pro mě přijatelné jedině jako strategie na úrovni autorského vlivu. Tím myslím gesto degradace něčeho, co ke mně promlouvá, ne abych zaujal postoj a hotovo, ale aby se mi otevřel obzor pro vlastní promluvu. Čím víc jsme v tomhle ohledu drzejší a nezdržujeme se evidentními hloupostmi – pokud nás nějak mimořádně nefascinují – nýbrž troufneme si rozeznat kýč tam, odkud jiným prýští to nejcennější poznání, tím zajímavější nám to skýtá výchozí pozici. Musí to být ale jenom první krok na cestě do nejistoty. Dále pak záleží na naší tvůrčí síle si to ustát, potažmo na jejích ohlasech.

Představu umělecké tvorby jako souboje vlivů asi nejznáměji zpracoval nedávno zesnulý literární teoretik Harold Bloom v Úzkosti z ovlivnění. Jejím protipólem – zdůrazňujícím spíše vliv materiálních podmínek než geniálních děl na vznikající tvorbu – by mohla být koncepce kulturního pole v pojetí Pierra Bourdieua. Pro oba autory je však příznačné, že jim zásadně nepostačuje tradiční hermeneutický přístup k umění a nově tematizují moment vztahovosti (ten první má blíže k Freudovi s Nietzschem, druhý spíše k Marxovi).

Vztah, související s poznáním a citem, se ale v naší tradicí objevuje od pradávna i v podobě vztahu erotického. Jeho ostatky lze v post-hermeneutické teorii spatřovat spíše než v nějakých freudovských pudech například ve známém apelu Susan Sontagové na „erotiku umění namísto hermeneutiky“ či v teorii puncta (čili konkrétního zásahu, vynořujícího se navzdory tomu, co o té které věci můžeme všeobecně říct), jak ji naznačuje Světlá komora Rolanda Barthese. Jsou to sice jenom zárodky, přesto se v nich ozývá naléhavé volání po přehodnocení nikoliv teorie umění, ale vůbec teorie citlivosti, s jakou mimo jiné k umění přistupujeme.

Jedna věc je objekty kriticky interpretovat (například jako kýč), druhá věc je být jejich zdánlivě neproblematickou součástí (dojímat se kýčem nad sebou) a ještě něco jiného je být jimi zasažen – čímž skutečné dobrodružství teprve začíná… Aniž by bylo nutné odejít od psacího stolu.

___________________________________________________________________________

Tvůrčí zadání:

(1) Vybav si něco, na co by spadala běžná definice kýče.

(2) Pořádně se zamysli nad hlubším obsahem tohoto jevu.

(3) Pokus se vytvořit tímto obsahem inspirované umělecké dílo.