Studující, osvoboďte se! O druhé neděli adventní se v žižkovském Prostoru 39 dočkala křtu panamským rumem údajně třetí nejcitovanější kniha humanitních věd, Pedagogika utlačovaných (Neklid, 2022) od filosofa a učitele Paula Freireho. Po více než půlstoletí od původního vydání z roku 1968 se překladu z brazilské portugalštiny do češtiny zhostila Eva Batličková.

Proč to trvalo tak dlouho? Vždyť přinejmenším posledních patnáct let tu Freireho v češtině postrádali zastánci a zastánkyně tzv. kritické pedagogiky z okruhu organizace NaZemi, kteří dnes společně s Institutem úzkosti stojí za emancipačním pedagogickým projektem Futuropolis založeným právě na Freireovi. Dlouho zůstávalo jen u zbožného přání, které nedoputovalo k uším nakladatelů. Teprve když se v atmosféře autonomního sociálního centra Klinika zrodilo nakladatelství Neklid – ve snaze vyplňovat bílá místa politicky nalevo od většinové knižní produkce –, vzniklo místo vhodné k vydání Pedagogiky utlačovaných. Slovo s lidmi z Futuropolis dalo slovo a knize doplněné o edukační materiály, předmluvu Jakuba Orta či kresby Dana Perjovschiho nestálo nic v cestě.

Tři důvody, proč je Freireho text obtížný, shrnula na uvedení knihy překladatelka Eva Batličková: Zaprvé musíme vstřebat jeho marxistický slovník, který měl v komunistickém Československu úplně jiné konotace než v Latinské Americe, kde je úzce provázán s představou osvobození, jak ji v Evropě prosazovala především Frankfurtská škola. Zadruhé jde o text filosofický, jenž se kromě marxismu inspiruje také fenomenologií, když Husserlův pojem vědomí nahrazuje činností, existenciálním rozlišením mezi být více a být méně, nebo pojmem sympatie ve smyslu spolucítění v protikladu k lítostnému soucitu. Zatřetí se jedná o text programově neakademický, otevřený, působící dojmem terénních poznámek. Freire jej psal v chilském exilu, kam se uchýlil po vojenském puči a kde své metody rozvíjel v prostředí rolníků. (Mimochodem, masy lidí bez vzdělání získaly v Brazílii volební právo až roku 1985.) Freireho zájmem bylo, aby tito lidé vlivem vzdělání porozuměli okolnostem svého útlaku a vzepřeli se jim.

O podobě samotného textu si příchozí mohli udělat konkrétnější představu hned po úvodním slovu překladatelky, když Kristýna Hrubanová a Magdaléna Šipka přednesly ukázky ze všech čtyř kapitol knihy. Hudebně je doprovázelo strunné těleso BFLMPŠVŽ aneb Basová fronta lásky a míru pro štěstí, vášeň a život. Zazněla slova o „bankovní“ představě vzdělávání, podle níž jsou utlačovaní vychováváni k tomu, aby se sami stali budoucími utlačovateli, a o tom, jak tento rozpor překonat: odmítnout falešnou velkorysost vykořisťujícího systému a osvobodit sebe i své utlačovatele. Spíše než nějaký druh násilného boje se tu zdůrazňovala transformativní moc slova, komunikace a dialogu vztažená k realitě. Osvobození by dokonce mělo být založené na lásce, v kontrastu k patologiím sadismu a masochismu, jež provázejí svět moci. A pokud to zní celé příliš obecně, poslední čtené úryvky připomněly, že se jedná především o výzvu ke kritické reflexi vlastní životní situace v konkrétním časoprostoru, ke stávání se historicky uvědomělým subjektem, k odloučení se od prožitků nekonečné slepé uličky. Na této cestě k emancipaci nemáme být ani falešně idealističtí, ani falešně realističtí, nýbrž v první řadě kritičtí.

Jak tento dobový manifest z latinskoamerických stepí vztáhnout k situaci současného českého školství? Na tuto otázku se na křtu zaměřil kmotr knihy, pedagog a filosof Radim Šíp. Po čtení Magdalény Šipky si na úvod neodpustil poznámku, že ho snad nepozvali jen kvůli jeho jménu. Ve své zdravici pak naznačil, že i dnes

navlékáme studenty do prezervativů, aby nemohly klíčit v jejich hlavách nové myšlenky.

Dále vznesl dotaz: Jak číst se studenty Freireho? Samozřejmě kriticky, s ním i proti němu. „Ať tento český novokřtěnec obohatí, oplodní a rozpohybuje naše myšlení!“ Nicméně více toho Šíp pověděl ve společné diskusi s překladatelkou ve druhé půli tříhodinového večera poté, co se publikum posilnilo vydatným veganským občerstvením za dobrovolný příspěvek.

Šíp je přesvědčen, že ani dnes tu neexistuje dobrá vzdělávací politika. A jako příklad uvedl inkluzi romských žáků, ke které by se žádná větší politická síla neodhodlala, kdyby za ni Evropská unie nenabídla štědrou finanční podporu. Došlo tak k inkluzi jen zástupně z důvodu obohacení. Ve Freireho logice jsou dnešními utlačovanými všichni ti, kdo nemají hlavní slovo, tedy nejen etnické menšiny, ale i děti, ženy, důchodci… Systém, ve kterém jeden ví a druhý přijímá, nás vychovává doposud. Špatně jsou například akreditace udělované ministersky seshora, a nikoliv na popud skutečných potřeb studujících. Ba co hůř, je téměř nemožné představit si jednotné levicové hnutí, které by nynější situaci zásadněji reformovalo. Spíše se zdá, že se i takzvané alternativní školství stává výsadou privilegovanějších spoluobčanů, zatímco korporáty pohotově vstřebávají inovace vlastních kritiků.

Útěchou nám může být zatím alespoň to, že ani systém není všemocný a má své slepé skvrny, které sice nepovedou v nebližším časovém horizontu k systémovým změnám, ale vždy mohou okouzlit konkrétní jednotlivce. A zároveň uchovávají zárodky snů o jiných systémech. Koneckonců kniha pokřtěná na tomto večeru byla vydražena i se zbytkem panamského rumu na sociálních sítích a výtěžek má být použit na druhý ročník letní školy kritické pedagogiky, která je přesně tím ostrůvkem, kde se dá o učitelství přemýšlet jinak v době, kdy mají běžné školy prázdniny.