Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.

Anglikanismy v češtině, i v básních, jsou v pohodě, není jen dobré, když jdou za hranici směšnosti.
(Patrik Linhart, spisovatel, výtvarník a performer)

Romantismus je vědomí prohry s kapkou krve naděje
Romantismus je zřítelnice oka hledící v chladném ránu do šedé oblohy
Romantismus je hluboké jezero v mé mysli
Romantismus je dehet na mé duši
Romantismus je Madona ve skalách

Má poezie reflektuje myšlenku jakési nové alchymie, průsečíku, pomyslného jádra lidského vědění v prvních desetiletích třetího milénia a zároveň chce oslavit, že nejde jen o vědu, ale ve stejné míře i o umění, které je opačnou metodou usilující o přiblížení se stejnému cíli.

V dešti jsme stáli jako dva stromy,
pozorovali, jak po nás stéká voda.

Ani jsme se nenadáli, stáli jsme v lese.

Elfindela Miau, nejkrásnější kočička v kraji, dvojnásobná krajská Miss, úchvatná chat-fatale, z níž všechna zvířátka slintala, žila s pejskem, přesněji řečeno s jemnostpejskem, ctihodným potomkem váženého šlechtického rodu von Tchihuahua.

Čtyřdílná báseň z rukopisu sbírky Skála Vratanka.

První známý autor bajek Ezop byl otrok, což je pozoruhodná okolnost, když uvážíme, o kolik méně než zvíře otrok byl.

Muž jako smrtihlav, / co sed na mucholep, / nahoře v kapli už / nohama třepetal,

A tak jako bůh se potápějí Benátky… / Vůně prastarých omítek s vůní / před chvílí vypraných košil a blůz / – pár neviditelných vlaštovek, co dělají domov / – pronikají se v Calle Zoccolo.