Stmíváním se k sobě začali blížit.
Žena nesla nám ukázat svět,
který porodila.
Byly to velmi neurčité tvary,
byla to robátka zavinutá do jejího strachu,
byly to výpěstky bouřlivé fantazie,
jež čas od času
jak blesk sjíždí do lidského hromosvodu,
nebo prostě do každého druhého svodu,
neboť jsme stále čímsi
sváděni a pokoušeni,
stále cosi projektujeme, mluvíme o tom
před spánkovou adaptabilitou v mozku,
hovoříme o tom,
i když se zdá,
že za zády je všechno dávno dokonáno,
kladiva

Lišák je ještě stále zakousnutý do její srsti
a hluboká stopa po jeho zubech
se zacelí až začátkem léta

v době
kdy liščata
během hry
dokážou
rozhryzat zelené stonky rostlin

má naděje na lepší svět visí na vyšisovaném vlásku
lidé se ukládají k spánku po uložení bdících bitečků
oči mi hranatí, pohled kašovatí
znovu načtené stránky dosud nečteného jsou k potrhání
ruší mou pozornost jako šipečka pronásledující svůj ocasatý
konec
zevnitř zmastnělý mozek nepřestává přijímat
zvuky matnou, obrazy mizí
mé hemisféry naříkají v příbězích
v podcastu smetanový hlas slibuje Mléčnou dráhu

dnešek je teplý jako celodenní nošení zahradních rukavic
otevřením okének se sníží účinnost klimatizace
i když nedojde k rozžehnutí svíček u božích muk
smrkové monokultury s přidáním důvěry
rostou i bez příbalových letáků

Dvěma prsty té ruky jsi na ni mířila,
když sis jako malá hrála na kovboje,
jako by to byla hlaveň pistole,
ale přitom jste obě dvě věděly,
že ubránit se jí se ti stejně nikdy nepovede.

Řekl jsem, že jsem přivezl ruské dezertéry, kteří nechtějí bojovat proti Ukrajině. Dohodli jsme se na ceně a on stanovil datum vyplutí.

Drazí přátelé, nemám rád „poslední slova“. Tahle jsou první, která vám adresuji po tom, co jsem odešel do prázdnoty.

Není pochyb, že ani to nejpoetičtější porno nikdy nevzkřísí beztvářnou mrtvolu k tanci & zpěvu (jako čínský pták Chaos), ale… – představte si scénář k tříminutovému filmu, který se odehrává na mytickém ostrově…

Deml občas psal „nevážné“ básně ve stylu satiricko-říkankově-naivistickém, obsahující dobové narážky i vulgarismy…

Hudba je čas, a ten už nemáme. […] Možná že tuto nádhernou hru tonů rozehrál někdo pod zemí, která se houpe jako zvon. Jen Bůh už dávno zmizel.

že součástí městského ruchu byly odjakživa zvuky armády, jenom jsme si to neuvědomovali. že s přítomností vojska ve vlastní zemi se prostě nepočítalo.

Po včerejšku přeplněném žalem a všechny lidi zahnívajícím předvčerejšku chce to dnes bezstarostně bezkrevný šťastný den, říká matka, jinak nebude už dovolená pro obličejní výraz lidských niterných vnitřností.

Přítel: Objednali si u tebe pamflet. Jednáš s Böhmem, ne s Fučíkem. Snad si nemyslíš, že se změnili?
Spisovatel: Poučili se. Teď jim to došlo. Vědí, že nás budou potřebovat.
Přítel: Jako oběti.
Spisovatel: Ano, Pavel, Ludvík, Jaroslav, Zdeněk – to jsou noví mučedníci.
Přítel: A ty jim takhle pomůžeš. – Vždyť je to umístěnka na Bory.
Spisovatel: Přeháníš…
Přítel:A ty sám se cítíš na kriminál?

ne jen můj údiv / ale i faustův údiv / ten údiv nad údivem

(handicapované drama)

CHODEC: V žádným případě! Jihový- chodní Evropany jsme vůbec neměli přijímat! Nejsou dostatečně vyzrálí. Stejně tak Poláci, Češi a Slováci.