Ona a tremor upravují čepec
na schýlené hlavě
před výkladem starožitníka.
Přes ramena svítí lucerna,
za mříží se lesknou perly,
které jí otec daroval na počátku.
Vedle nich alpaka, moser, porcelán,
z lastury vyplouvají mořské vlny.

Pokud báseň je básní a próza je prózou,
jsem lvem u rokle,
na kraji
pohlcuju tlamou nesmírno
rozšířené na tisíc řádků.

Hubert, pohublý muž v pršiplášti, se prochází po hřbitově a zkoumá staré náhrobky.
Vpovzdálí začne hrát trubka.
Magnetický hrobař Rosencrantz: To je trubka tety Octavie.
Teprve teď si Hubert všimne jámy a v ní stojícího hrobaře.
Hubert: Teta Octavia hraje na trubku?
Magnetický hrobař Rosencrantz: Ne, je mrtvá už léta. Zanechala po sobě ale fotku, na níž drží trumpetu.

raději budeme šťastní než já matkou
raději zase něčím šermuj ať vím že jsi tu se mnou
v kouři z cigaret a mlhy mé tělo hledá to tvoje
jediné místo kam patřím
je dobojováno

Ráno mě probudila sýkora klepáním zobáku na sklo okna. 
Uběhl skoro měsíc a já stále nevím, 
co přesně tím myslela.

čí jsi?
ničí?

lampa dechu
se v proudu noci
vzpříčí

ovdovělec po svatební noci
si promnívá sloupané strupy
aby mohl nakojit tu divou zvěř
svou smečku pravou kaší
z mateřské mršiny

Opravdu moc fajn byt, zatočí se dokola, možná nejlepší, co zatím viděli. Úplné hnízdečko. Škoda jen, dodá, že je to v koupelně… jak by to jen řekla… tak cítit… močí. Nic ve zlém, možná to jenom vzlíná z kanálu, ale ona tam tedy silně cítí moč.

Po půjčovně audioguidů jsem si dala kolečko kolem oltáře, hlavně proto, že tam turisté nesměli, zato já ano. Navštívila jsem místnůstku pod hlavním oltářem, vyměnila jsem si nějaké drobné na odpoledne a pak jsem se šla vyčurat na toalety u sakristie, odkud jsem vypoklonkovala dva Číňany.

Až po otevření lednice mi došlo, že jsem pravidelný velký nákup odložil až na dnešní sobotu a že z posledního vajíčka, dvou plátků šunky, dvou třídenních rohlíků a jednoho rajčete moc velkou parádu nenadělám, ale naštěstí bylo už půl deváté a já věděl, že čínský obchůdek na rohu ulice má otevřeno. Sněhurka Monika mezitím procupitala v mém dlouhém triku s výšivkou krokodýla na hrudi do koupelny.

Zase si stoupli a narovnali se, jako když přijeli dopoledne a zírali na vodu, na druhý břeh a na pár lidí, co tam procházelo, a pak se Tomáš podíval na zem a na flašku na zemi. Odšrouboval jí víčko a napil se. Položil ji zpět a ve svém předklonu si všiml páru lilií, bílých lilií.

Před vchodem si nasazuju roušku. Děti nemusí. Rodiče by měli, ale tady se to neřeší. Než odložím bandasky s jídlem do určené přepravky a zkontroluju věci na převlečení, Heda je pryč. Hledám ji po celé zahradě, abych se s ní rozloučil. Najdu ji, jak visí hlavou dolů, nohama zachycená za větev nějakého stromku ve společnosti dvou dalších malých slečen. Dívá se na mě s výrazem, ve kterém čtu: „Tati, co tu ještě děláš?“

Drazí přátelé, nemám rád „poslední slova“. Tahle jsou první, která vám adresuji po tom, co jsem odešel do prázdnoty.

Není pochyb, že ani to nejpoetičtější porno nikdy nevzkřísí beztvářnou mrtvolu k tanci & zpěvu (jako čínský pták Chaos), ale… – představte si scénář k tříminutovému filmu, který se odehrává na mytickém ostrově…

Deml občas psal „nevážné“ básně ve stylu satiricko-říkankově-naivistickém, obsahující dobové narážky i vulgarismy…

Hudba je čas, a ten už nemáme. […] Možná že tuto nádhernou hru tonů rozehrál někdo pod zemí, která se houpe jako zvon. Jen Bůh už dávno zmizel.

že součástí městského ruchu byly odjakživa zvuky armády, jenom jsme si to neuvědomovali. že s přítomností vojska ve vlastní zemi se prostě nepočítalo.

Po včerejšku přeplněném žalem a všechny lidi zahnívajícím předvčerejšku chce to dnes bezstarostně bezkrevný šťastný den, říká matka, jinak nebude už dovolená pro obličejní výraz lidských niterných vnitřností.

Přítel: Objednali si u tebe pamflet. Jednáš s Böhmem, ne s Fučíkem. Snad si nemyslíš, že se změnili?
Spisovatel: Poučili se. Teď jim to došlo. Vědí, že nás budou potřebovat.
Přítel: Jako oběti.
Spisovatel: Ano, Pavel, Ludvík, Jaroslav, Zdeněk – to jsou noví mučedníci.
Přítel: A ty jim takhle pomůžeš. – Vždyť je to umístěnka na Bory.
Spisovatel: Přeháníš…
Přítel:A ty sám se cítíš na kriminál?

ne jen můj údiv / ale i faustův údiv / ten údiv nad údivem

(handicapované drama)

CHODEC: V žádným případě! Jihový- chodní Evropany jsme vůbec neměli přijímat! Nejsou dostatečně vyzrálí. Stejně tak Poláci, Češi a Slováci.