Dole byly válce
a na ty válce jsme musely dávat provazy.
To byly takový dva.
Musela jsem ten provaz vždycky hodit,
z druhý strany jsem ho musela vyndat
a zavázat.

Les jitra plný poštěváků
zní cvrlikáním neoblomných znaků
z ohniska radiantu kytice poštěváčků vyletí
až Luna blýskne jasem noci okvětí

A ta je taky rozesraná,
řekla máma,
ukazujíc na zchátralou diskotéku.

Nikdy jste nebyl naživu víc než na prahu
smrti sašo a jméno toho kdo si ji objednal
křičíte dodnes

Nahoře Měsíc jasně svítí
jak Mouse Mickey.

Na Zemi zabíjejí lidi
jako vždycky.

takový je náš dvůr
mrtví pracují
na mrtvých
padají na střechu
bez základů
příčinou i cílem
je hořící
sklep

a kdyby nebylo nic
jak lze být bez ničeho?
lze použít nic?
nikdy jsi mě nepoužila jako skutečnost
jen jsi navštívila výstavu mých věcí slov
jen mluvit není možné
může nic použít něco?
jako skutečnost?

Tím nejsmutnějším na smutném osudu páně Janečkovu jeví se fakt, že ve svých písemných projevech projevuje snahu o zapojení jakéhosi humoru. Jenže humor v těsném objetí s nenávistí zkrátka nefunguje. A kdyby nakrásně fungoval, není to jistě prostředek, kterým bychom dnes mohli, podle slov pana prezidenta, „vyřešit naše palčivé problémy a čelit výzvám doby“.

Drazí přátelé, nemám rád „poslední slova“. Tahle jsou první, která vám adresuji po tom, co jsem odešel do prázdnoty.

Není pochyb, že ani to nejpoetičtější porno nikdy nevzkřísí beztvářnou mrtvolu k tanci & zpěvu (jako čínský pták Chaos), ale… – představte si scénář k tříminutovému filmu, který se odehrává na mytickém ostrově…

Deml občas psal „nevážné“ básně ve stylu satiricko-říkankově-naivistickém, obsahující dobové narážky i vulgarismy…

Hudba je čas, a ten už nemáme. […] Možná že tuto nádhernou hru tonů rozehrál někdo pod zemí, která se houpe jako zvon. Jen Bůh už dávno zmizel.

že součástí městského ruchu byly odjakživa zvuky armády, jenom jsme si to neuvědomovali. že s přítomností vojska ve vlastní zemi se prostě nepočítalo.

Po včerejšku přeplněném žalem a všechny lidi zahnívajícím předvčerejšku chce to dnes bezstarostně bezkrevný šťastný den, říká matka, jinak nebude už dovolená pro obličejní výraz lidských niterných vnitřností.

Přítel: Objednali si u tebe pamflet. Jednáš s Böhmem, ne s Fučíkem. Snad si nemyslíš, že se změnili?
Spisovatel: Poučili se. Teď jim to došlo. Vědí, že nás budou potřebovat.
Přítel: Jako oběti.
Spisovatel: Ano, Pavel, Ludvík, Jaroslav, Zdeněk – to jsou noví mučedníci.
Přítel: A ty jim takhle pomůžeš. – Vždyť je to umístěnka na Bory.
Spisovatel: Přeháníš…
Přítel:A ty sám se cítíš na kriminál?

ne jen můj údiv / ale i faustův údiv / ten údiv nad údivem

(handicapované drama)

CHODEC: V žádným případě! Jihový- chodní Evropany jsme vůbec neměli přijímat! Nejsou dostatečně vyzrálí. Stejně tak Poláci, Češi a Slováci.