Tak málo se vejde do věty a tolik mezi řádky.
A jsou slova, která těžknou tiše.

ženy chtějí citlivé muže
při odlivu tudy projdeš
suchou nohou
citliví muži si prohlížejí dlaně
vzduch nepláče
příliv odnáší venčené psy
hovory po tom
měsíc v úplňku
vypadá jako svoje fotka

tvůj obrys jak souhvězdí
ve dne bledne povlak
jazyk chybí
tos nečekal co?

V noci si nedáváš dvojitou whisky
jen tělo na těle nádherný set
Bůh je teď nad námi zoufale blízký
vidí jak v extázi koušeš si ret

Za šírání procházím orobincem
brodím se vodami skelného jezera
V tichých vlnách odráží se volání kormoránů

Sním o neduživých dálavách
za jedním dvěma kopci
A ty se zjizvenou tváří zatím putuješ kolem světa
vlídně, ale s očekáváním

Anno! Byla to chyba!
A zase musím přechylovat své jméno
a nacházet sebe v souhlasu, zatímco žiju v popření.

Na západní frontě stále vládne klid zbraní. Mezi lidmi se krom jiného říká, že Hitler sedí v polstrované cele, Göring je takřka vyřízený a moc si mezi sebe rozdělili Goebbels, Himmler a Ribbentrop.

Zkrátka, zlobím se a zlobím se na Sovu a na Kaminského.

Vidinu, že Rimbaud je naživu, měla jeho matka Vitálie osm let po smrti svého syna v témže kostele Notre-Dame (postaveném v Charleville až v letech 1860–63), kde se v r. 1866 konala slavnost Arthurova prvního svatého přijímání.

Dobový text Jaroslava Vrchlického o Arthuru Rimbaudovi.

Fragmenty z předmluvy k nevydané korespondenci Arthura Rimbauda.