Myslím, že už se nikdy neuvidíme,
ale co je tato naše malá lidská tragédie
oproti široce roztažené náruči Pacifiku
tlukoucího pod našima nohama?

loupeš i tuhle báseň,
hledáš to živé, to nevyslovené,
nedotknutelnou zářící tmu
táhnoucí se mezi slovy
až k červeným denivkám
na konci deštivého léta.

tehdy byly peníze obrovské
větší než dům
dokonce mapa světa zdála se
pouhou jejich molekulou

Šnečí rohy a pařáty
těžce se mi dýchá
já se dvěma penisy
a kozlí hlavou

Rozpouštím vlasy
skoro nedýchám

V dešti jsme stáli jako dva stromy,
pozorovali, jak po nás stéká voda.

Ani jsme se nenadáli, stáli jsme v lese.

Svou ruku otevři
prsty napni
Otevři druhou
a ty duše zhasni
Rozevři prsty
propleť je dlaní

Brzo tě pohladí
dehet, maz a sraní

Řekl jsem, že jsem přivezl ruské dezertéry, kteří nechtějí bojovat proti Ukrajině. Dohodli jsme se na ceně a on stanovil datum vyplutí.

Na západní frontě stále vládne klid zbraní. Mezi lidmi se krom jiného říká, že Hitler sedí v polstrované cele, Göring je takřka vyřízený a moc si mezi sebe rozdělili Goebbels, Himmler a Ribbentrop.

Zkrátka, zlobím se a zlobím se na Sovu a na Kaminského.

Vidinu, že Rimbaud je naživu, měla jeho matka Vitálie osm let po smrti svého syna v témže kostele Notre-Dame (postaveném v Charleville až v letech 1860–63), kde se v r. 1866 konala slavnost Arthurova prvního svatého přijímání.

Dobový text Jaroslava Vrchlického o Arthuru Rimbaudovi.

Fragmenty z předmluvy k nevydané korespondenci Arthura Rimbauda.