vzdaluj se blíž
nemiz!
v těch hluchých mlhách
na břehu
anebo někde v sklepě
v náručí staré zubní
pasty…

Muž z Přerova si mne a Mexičanku zamiloval a ještě na peroně v Olomouci bušil na okno našeho kupé a volal: „Ať žije Mexiko!“

Došli jsme spolu k řece času
Trsy vědomí se v ní rozpouštějí
Meandry prostoru
Ostrůvky napadrť
Díváme se do propasti
Její bezednost je protkána tenkými zlatými nitkami
Když do ní padám, tak mě ty nitky chrání
Padám pomaleji
Snáším se jako list

Zavírá oči
A je tu konec světa
Otvírá oči
A je tu jiný svět

prýští ze mne šťávy že bych zachránila Mrtvé moře
jenže nezachrání
jen tvrdne v kalhotkách
a lepí paty k botám
ještě před chvílí jsme byli rajské ovoce
teď jsem jen odkrojek se zplihlými vlasy

Všichni lidi bratry sou! zařval na mě soused vykloněnej z vokna v pět ráno a já sem venčil Astičku, tu moji pětiletou fenku. Zíral sem na něj jak na magora! Jediný, co sem byl schopnej udělat, bylo: Co? He?

Pták mu přelétl přímo před očima, a jak jej Harry sledoval, všiml si v okně v nejvyšším patře siluety, která se na něj dívá. Nerozeznal, jestli je to muž, nebo žena, okno bylo příliš vysoko. Osoba navíc stála tak, že za sebou měla těžký, tmavě oranžový závěs (nebo byl červený?).

Ze své profese ví, že pauza je nedílnou, někdy i nejdůležitější součástí čteného textu. Pauza hraje. Teď ale neví, je-li jeho současná situace jen významnou pauzou mezi slovy, nebo spíš bezmocnou odmlkou, případně tichem po technickém selhání, asi jako když autorádio ztratí v příliš dlouhém tunelu signál.

Babi měla ve zvyku jezdit středem silnice, ke kraji uhýbala, jen když se v protisměru objevilo auto, a svou netrpělivost dávala najevo rychlou jízdou a prudkým bržděním.

Žerty stranou, poslechl jsem si ho a ukázalo se, že Kizma má v plánu, že si ho vyhoním, prostě si budu mastit kládu, což je jedno a totéž, a oni budou moje semeno zkoumat pod mikroskopem.

Na západní frontě stále vládne klid zbraní. Mezi lidmi se krom jiného říká, že Hitler sedí v polstrované cele, Göring je takřka vyřízený a moc si mezi sebe rozdělili Goebbels, Himmler a Ribbentrop.

Zkrátka, zlobím se a zlobím se na Sovu a na Kaminského.

Vidinu, že Rimbaud je naživu, měla jeho matka Vitálie osm let po smrti svého syna v témže kostele Notre-Dame (postaveném v Charleville až v letech 1860–63), kde se v r. 1866 konala slavnost Arthurova prvního svatého přijímání.

Dobový text Jaroslava Vrchlického o Arthuru Rimbaudovi.

Fragmenty z předmluvy k nevydané korespondenci Arthura Rimbauda.