klidně spi
zas přijdou nějaká rána
kdy si přitulíš svou slečnu
postavíš nové lego
budeš pít limonády
jíst burgry
hrozně ji milovat

Nad posekanou loukou tančí poštolky.
Občas si vadí
letmo v letu.
Přikládají křídla k tělu a
trčí do hlubiny.

Jsi moje oblíbená autonehoda.
Přeškrtáváš mě, prořezáváš se mnou.
Je to jako vybrat si knihu podle obalu a zlomit si srdce.
Je to jako nespat, ale vidět sny.

Retard Krajčo, obut do sněžnic, aby neaktivoval nevybuchlé petardy ze Silvestra, vycházel z podthují na liduprázdnou náves. I na poměry raného ledna byla obec podivně pustá. Z autobusové zastávky se vítr snažil strhnout reklamní plakát. Usměvavé děti na něm žadonily matku komiksovou bublinou „Maminko, tyhle Vánoce Velkého Kapříka™ od Pašíka“.

Je a není to totiž totéž. V dobách své internace v umravňovnárně, v zabitých časech strávených v ústavu pro choromyslné, jsem se stal gnostikem. To víte, když vám každý druhý vypraví své s Bohem pravidelně hovořící obsahy, trochu tomu podlehnete a ztratíte kritičnost.

A pak nastala má strastiplná pouť. Hlasy mi nedopřávaly už ani na chvíli klid. Křižovatky jsem přecházela na červenou a často jen o vlásek unikla smrti. Několikrát se mi podařilo zastavit dopravu. Brzy jsem ztratila jednu svou sešmajdanou lodičku, a tak jsem odkopla i druhou. Brouzdala jsem se v silonkách v ledových listopadových kalužích. Celou Prahou zněl Alekův hlas.

Možná si čtenář bude klást otázku, jestli je tenhle příběh založený na skutečnosti. Můžu dosvědčit, že tomu tak je, protože jako bratr Conchi jsem o téhle levárně věděl po celou dobu úplně všechno. Co víc, můžu vás ujistit, že tahle ukázka korupce je ve srovnání s pokoutnými intrikami, ke kterým dochází na Gibraltaru od nepaměti dnes a denně, úplný detail.

Opravdu moc fajn byt, zatočí se dokola, možná nejlepší, co zatím viděli. Úplné hnízdečko. Škoda jen, dodá, že je to v koupelně… jak by to jen řekla… tak cítit… močí. Nic ve zlém, možná to jenom vzlíná z kanálu, ale ona tam tedy silně cítí moč.

Po půjčovně audioguidů jsem si dala kolečko kolem oltáře, hlavně proto, že tam turisté nesměli, zato já ano. Navštívila jsem místnůstku pod hlavním oltářem, vyměnila jsem si nějaké drobné na odpoledne a pak jsem se šla vyčurat na toalety u sakristie, odkud jsem vypoklonkovala dva Číňany.

Na západní frontě stále vládne klid zbraní. Mezi lidmi se krom jiného říká, že Hitler sedí v polstrované cele, Göring je takřka vyřízený a moc si mezi sebe rozdělili Goebbels, Himmler a Ribbentrop.

Zkrátka, zlobím se a zlobím se na Sovu a na Kaminského.

Vidinu, že Rimbaud je naživu, měla jeho matka Vitálie osm let po smrti svého syna v témže kostele Notre-Dame (postaveném v Charleville až v letech 1860–63), kde se v r. 1866 konala slavnost Arthurova prvního svatého přijímání.

Dobový text Jaroslava Vrchlického o Arthuru Rimbaudovi.

Fragmenty z předmluvy k nevydané korespondenci Arthura Rimbauda.