Když tu byl naposled Eco,
chtěl se setkat, psal Havlovi, Havel
pozval nás na oběd, pamatoval si,
jak jsem u paní Feltrinelliové před dvacíti lety
na Pomodora křičel, tak si je pozvěte
do Itálie, bratry, a paní Ecová
se ptala, co znamená to ano, které pořád
my Češi opakujeme…

fragmenty
litanie
ocelová lana

tak co je ta země
co ze mě pláče
když všechno kolem zase mlčelo
a mlčí?

Na starym nádraží
ve starym městě
narážim do stěn
nevim, kde jsem
Snad ve svym svědomí
v osobní zpovědnici
v noční můře
všedního bytí

Stravuje společnost
Svou demenci
Stravuje demence
Svou společnost –
Jako by se spolu utkaly
V karate na Měsíci
Samy dvě
Neohrabaně
Pomalu
Leč na život a na smrt.

mluvit mluvit  
na kopci stojí dům
z komína stoupá dým
kam stoupá ten dým
to zůstane tajemstvím
možná do nocí a dní
kdy jsme v domě spolu sami
ty jsou zatím jenom dým
tak o tom ani nemukni

A tady se podstata věci nezmění,
to ví každé malé dítě, ať je číkoliv.
Jako občané máme nárok na řádné sezení,
ještě je příliš brzy na katy.

Spisovatel Patrik Linhart, vždy jako z prvorepublikové
škatulky, koketník a humorista, měl neodolatelnou
balící techniku. Objednal griotku, sobě i dámě,
a sladkými polibky se k té které přilepil.

A tehdy se mnohaletý vztek obnovil. Stará nenávist získala hrany. Všechny protrpěné dny se vynořily z paměti, aby ji potvrdily, a za nimi – letmo – utrápená tvář Šárčiny maminky v posledních letech. Rty, vlasy, ústa slabikující bez důvěry a bez hlesu otcovo: „Přidej!“

Nastupuje i chlap se svislou jizvou pod levym okem. Slza jako by mu vypálila rejhu do levý tváře. Rozjedem se, kluk z ulice mává řidičovi, bus zastavuje, kluk jde dál, znova se rozjedeme. Autobusák troubí na po kolejích se loudajícího kluka s báglem, je už fakt nasranej, nahlas nadává.

Ostré předměty ji řezaly do spuštěných nohou. Křik. Měkké slizké věci. Křik. Matčiny zlaté náramky a modrá zápěstí. Křik a hukot vody.

Na západní frontě stále vládne klid zbraní. Mezi lidmi se krom jiného říká, že Hitler sedí v polstrované cele, Göring je takřka vyřízený a moc si mezi sebe rozdělili Goebbels, Himmler a Ribbentrop.

Zkrátka, zlobím se a zlobím se na Sovu a na Kaminského.

Vidinu, že Rimbaud je naživu, měla jeho matka Vitálie osm let po smrti svého syna v témže kostele Notre-Dame (postaveném v Charleville až v letech 1860–63), kde se v r. 1866 konala slavnost Arthurova prvního svatého přijímání.

Dobový text Jaroslava Vrchlického o Arthuru Rimbaudovi.

Fragmenty z předmluvy k nevydané korespondenci Arthura Rimbauda.