Většina lidí, které jsem možná právě nakazil covidem, byla pomalu na odchodu. Mé momentální dezorientace využil Ivo Medek, který mě odtáhl do blízké hospody U Zpěváčků. Když jsem mu sdělil, že mám možná covid a asi bych s ním neměl být v kontaktu, jen nad tím mávl rukou a objednal dvě tequily, a sice bez citronu a bez soli.

Postavy knihy Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander, 2019), s nimi dům u potoka a město Černošice se vracejí na scénu v nové knížce Petra a Evy Koťátkových, v příběhu, který tentokrát zcela jinak, ale stejně tajuplně oživuje dávnou historii a nechává ji zasahovat do událostí našich časů.

Anna si uvědomila, jak jsou všechny rozchody trochu směšné a nezáleží, jestli nastanou po třech, nebo po šestadvaceti letech.

Dneska je mi už přes sedmdesát a jsem v důchodu. Ale pořád ještě učím děcka hrát na klavír a ani na sex jsem zatím nerezignoval. Mám o patnáct let mladšího přítele, ovšem pro jistotu bydlíme každej zvlášť, protože některý lidi dokážou bejt pořád pěkný svině.

Vozím ti jídlo často. Bydlíš ve čtvrti oblíbené mladými lidmi a uměleckou bohémou, ale tou, která rozhodně nemá hluboko do kapsy. V nejvyšším patře. Na dveřích máš samolepku EKO buňka Akademie. Zazvoním. Pootevřeš dveře, uvnitř hudba, hovory, občas je cítit tráva, řešíte budoucnost planety.