Jedno je jisté. Konec dějin se nekoná, ač jsme si to mnozí tak přáli, a chvíli dokonce věřili, že už nastal.

Odkazovaný text k Ceně literární kritiky o loňské próze jsem zakončil citací z literárněvědného opus magnum Daniely Hodrové, věnovaného poetice 20. století. Říká, že zatímco v 19. století stál v centru poetiky autor (ten, co je teď mrtev), v tom minulém to byl čtenář. Nemůže to být tak, že v našem století směřujeme k „věku (literární) komunity“?