Číslo, které držíte v rukou, je zasvěceno reflexi poezie. Najdete v něm na tvarovské poměry bezprecedentně rozsáhlou anketu. Oslovili jsme pro ni desítky respondentů – a převelice litovali, že další desítky z prostorových důvodů oslovit už nemůžeme. Někteří pozvaní účast odmítli s poukazem, že taková otázka je nezodpověditelná. O to více děkuji těm, kteří si odpovědět troufli – z toho hned dva formou sonetu!

Pokoje nejsou únik ze světa. Je to způsob, jak být – básnicky – ve světě, nebo ještě spíš se světem. Jak se nenechat zahltit, znechutit ani umlčet. Odpověď na otázku uvedenou výše tedy musí znít: Ne, není jí dost. Aspoň ne ve smyslu, že by potíže, o nichž mluví Jana Poncarová, zmizely.