Konec světa nemusí být jen geografický, může oddělovat současnost od historického času, pragmatismus od osudovosti, střízlivost od neurózy. I Karolina Ćwiek-Rogalska sahá při konstrukci obrazu jednoho místa, které „funguje současně ve dvou podobách – odražené jak v paměti, tak v současné realitě a skrze materiální pozůstatky předchozí kultury“, k metafoře „místodvojníka“, převzaté z jedné knížky Chiny Miévillea – a píše, že koneckonců i dnešní Praha je takový místodvojník někdejší německo-židovské Prag.

Když Jakub Haubert o téhle Jeppesenově knize psal do Tvaru před dvěma lety (8/2024), definoval „divné“ jakožto druhý zdroj „špatného psaní“ jako škatulku pro to „vykázané a vzpírající se většinovým normám“. Tedy queer. A taky že ano: divná literatura, jak se dnes zdá, není literatura jiných světů, ale literatura světa, který už nelze interpretovat jedním jazykem, jedním subjektem ani jednou formou.