Nenávistné výkřiky a sprostota nejhrubšího zrna se na nás den co den valí ze sociálních sítí. Šovinismus a sexismus jsou běžnou výbavou „slušného Čecha“. A není to tak dávno, kdy bylo běžné i v médiích a parlamentu označovat část našich spoluobčanů za „nepřizpůsobivé“. Tak kde je ono rukavičkové zacházení? Kde je ten růžový jazýček, ten lesklý lak? Spíš je to ocelový kartáč! Ne, přemíru politické korektnosti v naší zemi nevidím jako zásadní problém. Je jí u nás zhruba tolik jako uprchlíků. Je to čiré fantasma.

Když jsem nastupoval do Tvaru coby šéfredaktor, moc jsem nevěděl, co můžu od Pavla Janouška očekávat. Nikdo mě totiž nevaroval! A zpočátku to vypadalo dost černě. Celý život mám potíže s autoritami, a tak naše tvarovské soužití poněkud skřípalo. A to jakkoli Pavel Janoušek do chodu Tvaru nikterak nezasahoval a novinkám a experimentům nové redakce nijak nebránil. Zkrátka bylo to spíš ve vzájemném (ne)naladění. Skoro to vypadalo, že nám Pavel prchne. A pak – těžko říct, kdy přesně a jak přesně – se něco v atmosféře změnilo, až jsem si posléze uvědomil, že si bez Pavla Janouška Tvar představit nedovedu.