Asociuje mi to slova Karla Čapka v jeho Italských listech, vydaných poprvé před sto dvěma lety: „Je to nevyjádřitelné. Nevyjádřitelné jsou krásy a podivnosti světa.“

Křehkost na sebe ovšem nenabaluje nutně motivy sebeochrany nebo pasivity. Naopak, přihlášení se k ní může být radikálním gestem. Gestem vytváření nejen infrastruktury solidarity, ale také alternativy k jazyku výkonu a moci. Křehkost je výraz odpovědnosti.

Možná že to, co nám schází, je opravdu úplně jednoduše schopnost vést dialog. Zralý, dospělý dialog: na tom není nic spektakulárního. Zralost není nic, co by se dobře sdílelo, vyprávělo, nebo dokonce prodávalo. Nic, co by algoritmy odměňovaly, co by kvůli tomu, že je to nejviditelnější, povýšily na nejrelevantnější. Otázka, ke které to celé směřuje, je nasnadě: Umí nám v tom pomoci literatura?