Zejména v osmdesátých letech bylo tematické a žánrové rozpětí italského hororu díky poptávce mezinárodní distribuce velmi bohaté a rozmanité. Producenti a tvůrci se nezaměřovali pouze na zerotizované záhrobí jako třeba v La bimba di Satana (Satanovo děvčátko, 1982) Maria Bianchiho, kde jsou pokušení démonů zobrazena na rozhraní soft a hard erotiky.

Divadelní a zejména filmová spolupráce mezi režisérem Lucianem Salcem a skladatelem Enniem Morriconem patří k prvním dlouhodobým pracovním zkušenostem později mezinárodně proslulého autora filmové hudby s konkrétním filmařem. Právě u Salceho se postupně vyvíjel Morriconeho autonomní styl v instrumentální, melodické i vokální poloze a procházel postupně rozmanitými kulturními a stylistickými proměnami.