Western byl dlouhá léta literárními znalci, filmovými kritiky a širokou veřejností mylně považován výhradně za ryze americký žánr a vynález tamní národní kultury. Tento publicisticky a mediálně šířený omyl byl často živen alibistickou záminkou, že skutečný Divoký západ byl pouze v Americe a že pravé westerny mohou psát nebo natáčet jen Američané. Zatímco kritici, estetici a ideologové operovali především s americkou historií, kterou paradoxně do značné míry vytvářeli během dobývání a kolonizace kontinentu právě Evropané, zcela ignorovali samotnou podstatu literárního a filmového obrazu Ameriky. Jedná se především o populární žánr zprostředkovávající příjemci rozmanité příběhy, postavy, prostředí a zápletky a jejich tematické a ikonografické variace. Western má zcela naopak svůj kulturní původ v Evropě, protože vznikl na počátku 19. století víceméně jako napínavé exotické čtení pro evropskou společnost, pro kterou představoval velmi vzdálený americký kontinent fantastické představy a touhu po fiktivním dobrodružství. Mnozí evropští spisovatelé přitom vycházeli ve svých románech z osobních zážitků a zkušeností z návštěv a putování po Americe nebo i soužití s indiánskými kmeny. Již v těchto prvopočátcích má své pevné literární a kulturní zastoupení také italský western, který byl mnohem později v první polovině 60. let 20. století v souvislosti s filmem neprávem označován za „imitaci“ amerického modelu žánru.

Francouzští a němečtí spisovatelé na americkém kontinentu

Dalším kulturním mýtem, který přiživoval zkreslená tvrzení o americkém původu westernu, byly rozmanité literární a především filmové teorie rozvíjející různá časová a lokalizační ohraničení žánru. Mnozí kritici a teoretici zastávali názor, že western je dějově výlučně spojen pouze s oblastí Severní Ameriky v druhé polovině 19. století. Žánr se může naopak odehrávat na celém americkém kontinentu a může být jak historickým vyprávěním z přelomu 18. a 19. století, tak i moderním příběhem z mexické revoluce v letech 1910 až 1917. Ignorování základní kulturní podstaty westernu jako populárního žánru vedlo k úzce vymezenému pohledu na tento fenomén redukující jeho tematiku, historické pozadí i prostředí v napínavém vyprávění. Westerny a dobrodružné romány o indiánech sahají v evropském literárním kontextu až do období na přelomu klasicismu a romantismu. Například francouzský spisovatel François René de Chateaubriand přinesl v novele Atala aneb Láska dvou divochů na poušti (Atala, ou les Amours de deux sauvages dans le désert, 1801) z prostředí severoamerických indiánů vylíčením náladových stavů hrdinů i popisem exotické krajiny základy romanticistní literatury bořící dosavadní klasicistní kánony. Autor se v příběhu opírá o své vlastní poznatky z cest po Severní Americe v roce 1791 a byl původně zamýšlen jako součást indiánské epopeje Les Natchez (Načezové) napsané v letech 1793 až 1799.

Cestovatel a literát de Chateaubriand byl v pojetí postav de facto jedním z prvních autorů, kteří líčí setkání bělošského hrdiny s indiány a jeho soužití s domorodými obyvateli Ameriky. Někteří evropští spisovatelé se na cestách po americkém kontinentu, na nichž získávali osobní poznatky pro své knihy, sami stávali dobrodruhy poznávajícími tajemství dosud neprozkoumané divočiny. Jedním z nich byl také italský cestovatel, objevitel a literát Giacomo Costantino Beltrami¹, který v literárně vytříbených cestopisných denících vylíčil vlastní zkušenosti v Novém světě. Ve spisu ve formě deníku La découverte des sources du Mississippi et de la Rivière sanglante (Objevení pramenů Mississippi a Krvavé řeky, 1824) popisuje své cestovatelské objevy i soužití a přátelství s kmenem Siouxů a jeho náčelníkem. Autor zde již upevňuje téma přátelství bělocha a indiána, které se později stalo námětem mnohých románů a filmů. K této autorově písemnosti se ještě později vrátíme v souvislosti s tvorbou Jamese Fenimora Coopera. Poznatky a zápisky z cest po Mexiku sepsal Beltrami v následujícím epistolárním deníku Le Mexique (Mexiko, 1830), který publikoval rovněž ve francouzštině a v němž líčí i návštěvu měst jako Ciudad de México, Tampico nebo Veracruz. V Itálii existuje mnohem více literárních cestovatelů a dobrodruhů putujících po Americe, ale Beltramiho cesty, objevy a zážitky patří ve svém zpracování k nejproslulejším.

V roce 1822 se vypravil do Ameriky i německy píšící spisovatel a moravský rodák Karl Anton Postl, který se narodil v Popicích u Znojma a jenž podepisoval své knihy americkým občanským jménem Charles Sealsfield. Z poznatků několikaletého pobytu v USA a Mexiku, kde se živil mimo jiné jako farmář, vznikl jeho román z prostředí indiánského kmene Oconů Tokeah aneb Bílá růže (Tokeah oder die weisse Rose, 1828), v němž líčí příběh náčelníka vychovávající dceru bělocha. Psaní westernů pro mládež se ve své pozdější tvorbě na počátku 20. století věnoval i jiný český rodák Anton Josef Ohorn pocházející z Terezína, například v románu Der weisse Falke (Bílý sokol, 1908). Mezi nejznámější německé autory literárních westernů patřil v 19. století Friedrich Gerstäcker, který vymýšlel beletristická dobrodružství v době aktuálně probíhajícího Divokého západu v Americe. V jeho nejproslulejších románech Strážci arkansaských prérií (Die Regulatoren in Arkansas, 1845) a Piráti na řece Mississippi (Die Flußpiraten des Mississippi, 1848) se odrážejí jeho osobní zkušenosti z amerických cest (poprvé zde připlul v roce 1837) po Arkansasu, Texasu nebo Louisianě. V Americe a Mexiku cestovali a dlouhodobě či trvale žili i někteří jiní němečtí spisovatelé, kteří byli přímo konfrontováni s autentickým Divokým západem. Jejich bohatá literární činnost se často projevovala i beletristickým a prozaickým formováním westernu.

Vedle dalších německých autorů procházejících americkou zkušeností (Fredéric Armand Strubberg, Otto Ruppius) se v 19. století věnovali psaní westernů zasazených do Severní a Jižní Ameriky nebo Mexika například Friedrich J. Pajeken, Eginhard von Barfus, Franz Treller či spisovatelka Sophie Wörishöffer. V druhé polovině 19. století psal romány z Divokého západu i Karel May, například Syn lovce medvědů (Der Sohn des Bärenjägers, 1887) a Duch Llana Estacada (Der Geist des Llano Estacado, 1888), ale Ameriku autor navštívil až na sklonu svého života roku 1908. Dobrodružný život na americké pevnině a zejména v Mexiku prožili rovněž dva francouzští spisovatelé, kteří své prožitky a zkušenosti zakomponovali do příběhů beletristických westernů. Gabriel Ferry rozvinul prožité autentické události na americkém kontinentu v románech Poklad ve Zlatém údolí (Aventuriers du Val d’Or, 1850) nebo Zálesák (Le coureur des bois, 1850) vydaných krátce před autorovou tragickou smrtí v roce 1852 na lodi plující do Mexika. V Texasu a především mexických končinách pobýval i další francouzský spisovatel Gustave Aimard, jehož literární westerny Zálesáci z Arkansasu (Les trappeurs de l’Arkansas, 1858), Stopovač (Le Chercheur de pistes, 1858) nebo Piráti prérie (Les Pirates des prairies, 1859) zprostředkovávaly francouzskému a v tehdejších překladech evropskému čtenáři dobrodružný a exotický obraz vzdálené Ameriky.

Italské deníky z Ameriky a literární kult Buffala Billa

Italská historická a kulturní zkušenost s literárním westernem byla podobná jako ve Francii a Německu, ačkoliv nebyla v průběhu 19. století tolik bohatá na romány, prózu a povídky jako v jiných evropských zemích. Mezi zakladatele poutavého vyprávění o Americe, indiánech a kolonizaci zaoceánského kontinentu patřil především již zmíněný bergamský literát Giacomo Costantino Beltrami, jehož sounáležitost a soužití se Siouxy nabylo v jeho spisu La découverte des sources du Mississippi et de la Rivière sanglante² z roku 1824 podoby archetypu přátelství mezi indiánem a bílým mužem. Beltrami, který od ledna roku 1823 cestoval z Philadelphie přes Mississippi až k dosud neprozkoumaným územím, později obvinil amerického spisovatele Jamese Fenimora Coopera z plagiátorství jeho nápadů, myšlenek a poznatků ve slavném románu Poslední Mohykán (The Last of the Mohicans, 1826). Beltrami poukazoval na to, že Cooper mezi indiány nikdy nebyl a že motiv přátelství mezi indiánem a bělochem i autentický popis prostředí americký spisovatel převzal z jeho cestovatelského a objevitelského deníku La découverte des sources. Případu Cooperova plagiátorství se ve svém výzkumu podrobně věnují italská akademická literární historička Emanuela Burini nebo filmový historik a kulturní badatel Matteo Pollone³. Tento případ dokládá, že archetypální prvky z Cooperova románu pocházejí z Beltramiho předlohy.

Beltrami nebyl první italský autor, který cestoval po Americe a literárně zaznamenával své poznatky a zážitky. Patřil mezi ně mnohem dříve například milánský botanik a politik Luigi Castiglioni, který ve své rozsáhlé dvousvazkové a italsky psané knize Viaggio negli Stati Uniti dell’America settentrionale (Cesta po Spojených státech severoamerických, 1790) zpracovává své zápisky z putování po mnoha oblastech, státech a městech Severní Ameriky a Kanady v letech 1785 až 1787. V jednotlivých kapitolách knihy, kterou vydal v Miláně nakladatel Giuseppe Marelli, popisuje a charakterizuje některé indiánské kmeny, život a kulturu indiánů obecně, ale i zdejší krajinu a vegetaci. Již od konce 18. století začal v italské kultuře vznikat mýtus o Americe jako svobodné zemi, kterou ztvárnil v poémě L’America libera (Svobodná Amerika, 1784) florentský spisovatel, básník a dramaturg Vittorio Alfieri. Opomineme-li několik století zámořských objevů a kolonizace amerického kontinentu v královských službách Španělska, cestovali, dočasně pobývali nebo žili v různých oblastech Ameriky 18. a 19. století mnozí další italští literáti (Pietro Borsieri, Piero Maroncelli, Silvio Pellico), kteří byli často souběžně patrioti, diplomaté, politici, revolucionáři, karbonáři apod. Z hlediska formování beletristického westernu patří k zakladatelům žánru Giacomo Costantino Beltrami, jehož deníky lze zařadit do literárního romantismu.

Mezi další italské autory, kteří literárně zaznamenávali své cesty po Americe a pohybovali se mezi různými indiánskými kmeny, patří například milánský šlechtic a dobrodruh Paolo Andreani. Jeho spisy Viaggio in nord America, Nuova Scozia, New Orleans, Washington, Baltimora, Filadelfia, 1790 e 1806–1812 (Cesta do Severní Ameriky, Nového Skotska, New Orleansu, Washingtonu, Baltimoru a Filadelfie v letech 1790 a 1806–1812) a Giornale 1790. Diario di viaggio da New York ai villaggi irochesi, alle sorgenti minerali di Saratoga e alla comunità utopica degli shakers del conte Paolo Andreani (Deník 1790. Cestovní diář z New Yorku do irokézských vesnic od minerálních pramenů v Saratoze až k utopické komunitě shakerů hraběte Paola Andreaniho) jsou antropologické, geografické a cestopisné poznatky z autorových amerických dobrodružství. K jejich širšímu zpřístupnění došlo v Itálii až v letech 1994 a 2005, kdy byly edičně upraveny a publikovány v knižní podobě. Později se vydal na americký kontinent také jiný milánský aristokrat a senátor Francesco Arese Lucini, který ze svého putování sepsal poznámkový deník a v první polovině 19. století použil označení Divoký západ. Rovněž tento diář Da New York al selvaggio West nel 1837. Le note di viaggio del conte Arese (Z New Yorku na Divoký západ v roce 1837. Poznámky z cest hraběte Areseho) byl knižně publikovaný až mnohem později, v roce 2001.

V druhé polovině 19. století se téma amerického Divokého západu literárně postupně přesouvalo od antropologických, geografických a cestovatelských dobrodružství k populární kultuře a sériově vydávanému čtení na pokračování. Římský nakladatel a typograf Edoardo Perino se zaměřil na autentickou postavu dobrodruha, lovce a trappera Buffala Billa, který se stal v ilustrovaném seriálu na pokračování Il dominatore delle pelli rosse. Buffalo Bill. Terribili avventure fra i selvaggi indiani (Vládce rudokožců. Buffalo Bill. Příšerná dobrodružství mezi divokými indiány, 1890) kultovním hrdinou populární kultury zasazeným do fiktivních napínavých příběhů. Na konci 19. století začíná v Itálii v žánru westernu pravidelně vznikat beletrie od známých a čtenářsky oblíbených autorů⁴. Spisovatel Emilio Salgari⁵, který se například v Il re della prateria (Král prérie, 1896) věnoval indiánské tematice, převyprávěl pro italské čtenáře stejnojmenný román Karla Maye Il figlio del cacciatore d‘orsi (Syn lovce medvědů, 1899). Beletristickému westernu se v tomto období pravidelně věnoval i Ugo Mioni, jenž se v Maritu, il re delle pelli rosse (Maritu, král rudokožců, 1897) podobně jako Salgari zaměřuje na indiánské postavy a prostředí. Všechny tyto i mnohé jiné příklady dokládají, že již v oblasti literatury nebyli zakladateli westernu Američané, ale Evropané, kteří vymysleli žánr jako napínavé exotické čtení pro evropského čtenáře.

Dobrodružství westernu v němé italské kinematografii

Nedostatečná obeznámenost s kulturní, literární a filmovou historií italského westernu mnohem později vedla k tomu, že byl tento populární žánr zejména v angloamerické oblasti nekorektně označován za „imitaci“ hollywoodského westernu. V souvislosti s distribučním uvedením filmů Sergia Leoneho v USA v druhé polovině 60. let 20. století byl italský western americkými kritiky nálepkován hanlivými a výsměšnými označeními jako spaghetti-western. Leoneho snímky nebyly prvními italskými westerny promítanými v USA, americké publikum mělo možnost vidět některé němé filmy v období před nástupem zvuku i mnohem pozdější snímky některých jiných režisérů natáčejících souběžně s Leonem. Například snímek Sulla via dell’oro (Na cestě za zlatem, 1913) Baldassara Negroniho měl velmi příznivou recenzi v americkém filmovém časopise The Moving Picture World v roce 1913, což dokládá, že italské němé westerny pronikaly v USA do kulturního povědomí již v době svého vzniku. Natáčení napínavých příběhů dějově zasazených na americký Divoký západ, do slunného Mexika i exotické Argentiny nebo Brazílie bylo v Itálii v období němých počátků kinematografie spontánní návazností na zdejší bohatou literární a kulturní tradici. Nalezneme zde všechna témata, atributy, ikonografii, prostředí, postavy a zápletky, které byly později charakteristické pro nový model italského westernu první poloviny 60. let.

K propojení americké a italské kultury dochází v krátkém snímku L’arrivo di Buffalo Bill a Roma (Příjezd Buffala Billa do Říma, 1906) producentů Filotea Alberiniho a Danta Santoniho zaznamenávajícím římskou návštěvu proslulého pistolníka putujícího po Itálii a jiných evropských zemích se svou divadelní jezdeckou a střeleckou show. Němým italským westernem se podrobně zabývá historik a badatel Vittorio Martinelli⁶, jehož studie dokládá, že tento populární žánr měl v počátcích kinematografie v Itálii nejen silné produkční zastoupení, ale také velkou diváckou oblibu. Později se zaměřil na kulturní fenomén němého westernu v Itálii jiný historik Silvio Alovisio⁷, který přišel s dalšími novými poznatky i snímky o Buffalu Billovi. Mezi první historicky a badatelsky zaznamenané italské hrané westerny z období němé éry patří La voce del sangue (Hlas krve, 1910) od turínské produkční společnosti Itala Film, u něhož se nedochovala jména tvůrců. Rovněž tento film neušel pozornosti amerických kritiků v newyorském periodiku The New York Dramatic Mirror v roce 1910, které poukazuje na množství rozmanitých akčních scén. Podobně jako některé jiné westerny natáčené na počátku 20. století v Itálii, i tento snímek rozvíjí indiánskou tematiku a spektakulárně zobrazuje útok indiánů na farmy a kolonie bílých osadníků. Obraz indiánů byl v těchto filmech i kulturním dědictvím literární tvorby Emilia Salgariho a Uga Mioniho.

Z desítek titulů, jejichž filmové kopie se dochovaly jen v některých případech, uveďme jen některé snímky ilustrující bohatou produkci westernů v Itálii před nástupem zvuku. Podobně jako u výše zmíněných podívaných se na natáčení napínavých příběhů odehrávajících se na americkém Divokém západě nebo v Mexiku zaměřovaly různé filmové společnosti. Zatímco u některých snímků jako La cintura d’oro (Zlatý pás, 1911) nebo Due vite per un cuore (Dva životy pro jedno srdce, 1912) se nedochovaly bližší údaje o jejich filmových tvůrcích, u jiných filmů figurují známí filmaři němé éry italské kinematografie. Podobně jako později ve zvukovém období, představoval i v těchto letech western pro scenáristy, producenty a režiséry populární žánr, jímž zprostředkovávali domácímu i evropskému publiku vzdálený svět pistolníků a dobrodruhů⁸. Mezi rané filmové westerny v Itálii prezentující Ameriku 19. století jako fascinující oblast napětí patří například Il bersaglio vivente (Živý terč, 1913) Luigiho Maggiho, La fuga dei diamanti (Útěk s diamanty, 1914) Augusta Geniny nebo Oro che uccide (Zlato, které zabíjí, 1914) Enrica Rappiniho. Shodně s mnohem pozdějšími mezinárodně proslulými italskými westerny realizovanými v 60. letech se nejedná o autentický a historický obraz Divokého západu, ale především o variace na napínavé příběhy, které byly charakteristické pro rozvíjející se populární kulturu.

U některých filmů není western jednoznačně rozpoznatelný, ale jednotlivé ikonografické prvky, postavy, zápletky a dějové situace vybízejí k identifikaci s tímto populárním žánrem. Patří mezi ně například Aspettando il diretto di mezzanotte (Čekání na půlnoční vlak, 1911) od společnosti Itala Film, kde se desperáti pokoušejí spícímu strážci ukrást zásilku peněz čekající na převoz do banky. Mezi tvůrce němého italského westernu patří i Vincenzo Leone (otec proslulého režiséra Sergia Leoneho), který pod pseudonymem Roberto Roberti natočil pro společnost Aquila Film snímek La vampira indiana (Indiánská upírka, 1913). Hlavní ženskou roli si zde zahrála i Leoneho matka Edvige Valcarenghi, která jako herecká diva vystupovala (i v tomto případě) pod pseudonymem Bice Waleran. Westerny se v Itálii natáčely až do konce němé éry a následně pokračovaly i po nástupu zvuku ve 30. až 50. letech. Z širokého spektra rozmanitých titulů uveďme filmy jako La signora delle miniere (Paní dolů, 1921) Carla Campogallianiho nebo La donna carnefice nel paese dell’oro (Katanská žena v zemi zlata, 1926) Maria Guaity Ausonii a Luigiho Fioria, které variují napětí a dobrodružství zasazené do prostředí pistolnické Ameriky. Jiný režisér Ubaldo Maria Del Colle rozehrává vyprávění svého westernu Nell’ultimo anelito (Do posledního dechu, 1914) v  období aktuálně probíhající revoluce a partyzánského odboje peónů v zapatovském Mexiku.

Několik poznámek závěrem

Velké množství literárních zdrojů (osobní deníky a cestovatelské zápisky italských dobrodruhů v Americe 18. a 19. století a následně bohatá beletrie) a filmová produkce v němé éře na počátku 20. století dokládají, že western má v Itálii velmi silné a dlouholeté kulturní kořeny. Tato skutečnost byla a dodnes je především v angloamerické oblasti bagatelizována a ignorována a odtud zcela volně a mechanicky přechází i do českého kontextu. Mnohem pozdější uměle a výsměšně zkonstruovaný termín spaghetti-western vytvořený americkými filmovými kritiky jen potvrzuje naprostou absenci povědomí o skutečné historii italského westernu i přehlížení dlouhá léta dostupných badatelských poznatků. Podobné kulturní zkušenosti a letitá existence žánru v jiných národních evropských kulturách (zvláště ve Francii a Německu) potvrzují, že western vznikl původně jako napínavá exotická četba pro čtenáře v Evropě. Amerika byla pro ně pouze imaginárním pojmem a žila v představách, fantaziích a touhách po vzdáleném zámořském dobrodružství, které jim zprostředkovávali evropští spisovatelé ze svých osobních zážitků v USA. Byli mezi nimi rovněž Italové, kteří spoluvytvářeli hlavní literární, výtvarnou a později i filmovou linii westernu jako populárního žánru prolínajícího napětí, dobrodružství a cizokrajnou exotiku. Italský western 60. let již jen plynule a spontánně navazoval na tuto pevnou kulturní tradici.