Cyklus Jak se líčit v nemoci má mnohem víc fazet, a mnohem víc strhujících – a odvažuji se tvrdit, že bude patřit mezi nejpozoruhodnější počiny letošního básnického roku.

Bílým čajem jsme nazývaly
teplou vodu s cukrem;
bílou básní jsme nazývaly
volný verš –
vers libre. (čte se vér libr)

V českém prostoru je výjimečné, když se básník či básnířka, pro které čeština není rodným jazykem nebo jedním z rodných jazyků, rozhodnou psát česky. Seznamování s mezinárodní básnickou scénou tak převážně probíhá na úzkém poli překladu, na který dnes už začínáme spoléhat i u slovenštiny. V letošním roce však máme možnost objevit češtinu jako básnický materiál nahlížený z jiné perspektivy: můžeme číst sebevědomé básnické sbírky, které vznikaly záměrně v češtině jako druhém (nebo dalším) tvůrčím jazyce. Jednou z těchto sbírek je Tváření básnířky, překladatelky a performerky ukrajinského původu, Iryny Zahladko. O její sbírce vydané v ostravském nakladatelství Protimluv si píšeme v podivném podzimu roku 2023. Fotografie: Tereza Škoulová.

Mezi spisovateli na Ukrajině (a mezi některými jinými uměleckými skupinami také) existuje pravidlo, které zakazuje tvorbu uměleckých děl inspirovaných událostmi dnešní doby. Jde o filmy a knížky, v nichž se vypráví částečně nebo celkově vymyšlený příběh. Toto pravidlo ale nikdo nevymyslel. Vzniklo samo od sebe, jakoby z kolektivního literárního nevědomí.

Na jedné straně asi opravdu existuje nějaký proud inspirace, je to specifická nálada, která se odněkud bere, na kterou se napojujeme. Aby ale člověk na druhou stranu mohl psát kvalitní texty, vyžaduje tato nálada cvičení, rozvoj. Musíme v ní více přebývat, reflektovat svoje možnosti v ní. Stručně bych to nazvala vědomou prací s podvědomím.

Jsem vaječnou skořápkou
naráz
může se mi rozbít
koleno hlava a srdce