***
Všechny láhve musí být vratné.
Je mi trapně z toho,
že tohle vnímám jako možné zlepšení.

Peníze za láhve musí být důstojné.
Ale ne příliš,
aby je muži v garniturách nezačali vracet sami.
Aby to lidi v kavárnách ani nenapadlo.

To jsme my: lidi v kavárnách.
Díváme se, jak někdo jiný strká ruce do koše místo nás.
My strkáme ruce sobě do kapes
a vždy vyndaváme jen to, co přesně potřebujeme.
Oni ale nejdřív vyndávají, a pak to potřebují.

Mohla jsem tu báseň napsat bez rozdělení na „my“ a „oni”?

Nastavují zrcadla našemu konzumerismu na smetištích.
Stovky zrcadel,
odrážejí paprsky, kterými
se dá podpálit
naše společná střecha města,
i beztak zraněná světelným smogem.

Dívej se, jak bude hořet, přes tlusté dno láhve,
kterou pro tebe někdo pečlivě sebral.

***
Nikdo nechystá revoluci,
všichni ale čekají, až skončí.
A bude ráj na zemi.
Nikdo nechystá revoluci,
protože: spolupráce místo soutěže!
A nikdo nesmí zvítězit –
jenom pravda a láska.
Nehodlám vybrat:
už jsme všichni stejně hodní,
anebo se pouze všichni stejně hodnými musíme stát.
Bible je stejně tlustá jako Kapitál,
který je stejně tlustý jako Korán,
který je stejně tlustý jako každá část Websterova slovníku,
který je jen o fous tlustší,
než dětská encyklopedie.
Ve které „vláda“ je prý jedno hnusné slovo,
a „peníze“ – druhé.
Hned po revoluci to vyškrtneme,
a hlavně – už nebudeme čekat.

***
Když se směješ anekdotě o tom,
jak medvěd znásilňuje zajíce,
s kým se ztotožňuješ?
S generací dětinských čtyřicátníků?
„Říkám vám, pokud se neobrátíte a nebudete jako děti, vůbec do nebeského království nepřijdete”
Týrat zvířata,
lhát,
šikanovat slabší
— jako děti.
A spěchat dospět,
abyste se pořád chovali jako děti.
S kým se ztotožňuješ,
když se směješ anekdotě o blondýně?
A anekdotě o židech?
Anekdotě o černoších?
O romech?
Asi s instruktorem autoškoly,
který klade ruku na cizí koleno pod volantem.
S masérem,
který se „náhodou“ dotýká
cizího pohlaví.
S dalším mužem, který nerozlišuje
reklamu na pneumatiky od reklamy na zvětšení prsou.
Nevím proč nerozlišuje.
Já se tě na to všechno ptám,
ale tebe jen zajímá, proč dnes s tebou nepiju alkohol a nechci mít děti.

Louise Glück
Nechci vědět, žes možná měla jiná vnoučata.
Nemohu si představit, jak bys někoho léčila z chřipky.
Napadlo mě Ti napsat
až po přečtení nekrologu.
Tak se často děti chovají k babičkám –
litují společně nestráveného času,
až jim umřou.
Litují, že se nevyptávaly na příběhy mládí
a moudrosti.
Svědectví z které sbírky bys mi vyprávěla?
Od Prvorozeného v Domě na Marshlandu,
přes Achilleův triumf v Divokém kosatci pod Araratem,
přes Louky a Sedm věků,
přes Život na vesnici
do Noci věrností a ctnosti.
Miluji tě
„za její nezaměnitelný poetický hlas, který díky strohé kráse dává individuální existenci univerzální rozměr“