* * *

namísto vavřínů bobkový list
jsem jako kančí v troubě
všechna chvála jako obvykle zbobkovatěla
ulovená a uhnaná sedím v tom triumfu se vztyčenou hlavou
jak jinak
vždyť i utrpení je příliš řídké
než aby stálo za to si ho všímat

* * *

chytnu tě za rty
nechám jazyk vyjít z úst
a dovnitř vložím slova modlitby
potom musíš polknout jako kocour když si olízne nos
a měkce měkce skousnout
jako panenská blána je růžová dečka touhy
a voda tvých slin jež ve mně otvírá oči je růžová krví
chci pít tu vodu
sát ji brčkem
vylízat z tvého patra a jazyka
a v tom zdánlivém polibku konečně poznat chuť svatosti

* * *

trnu ve větru
trn mezi trny
taju mrazem
zabedněná výkladní skříň
ve třech podlažích parkoviště obchodního centra
hledám brownovým pohybem své pohřební místo
všude se povaluje zadýchaný ztracený čas
a mé omrzlé prsty odpadávající z dlaní
chtěla jsem ti jen udělat radost
ale teď mi dochází
že nevím
kdo jsi

* * *

spíš jako když skáčeš šipku
poslouchám tvůj dech
jsi unavené zvířátko v noře ze včerejšího kašle
jsi mi pod rukama pobledlý a potrhaný
musím zatnout pěsti když bojuješ s horečkou
pro štěstí a pro formu
musím ze své slabosti vykřesat sílu
miluju tě
to jediné zůstává nad hladinou

* * *

překopej řeku
a roznes ráno
po sérii budovatelských písní krátký program na pračce
rozpaž nohy a paže drž snožmo
tvá kůže je suchá bílá hlína
ptáci z ní vytahují polomrtvé žížaly
provedu prohlídku
jen co vylížu poslední jogurt z kelímku
a dožvýkám tady to tělo
hned se dám do práce
prozatím bys mi mohl vytřít zrak a ty zanedbané kouty v koupelně
prozatím bys mohl přistoupit na mou hru a trochu se jako schovat
a odpustit mi ty kecy kecy kecy
kterými stále chaběji maskuji defekty svého božíhodového charakteru

* * *

ještě před chvílí jsme byli pomeranč
teď se z tebe odlupuji jako rohovatá kůra
a nechávám tě holého napospas cizím zubům a vyschnutí
prýští ze mne šťávy že bych zachránila Mrtvé moře
jenže nezachrání
jen tvrdne v kalhotkách a lepí paty k botám
ještě před chvílí jsme byli rajské ovoce
teď jsem jen odkrojek se zplihlými vlasy
marně je kypřím rukama
marně mi kapou slzičky a sliny
marně budím fotovoltaiku baterkou a tebe tichým šoupáním nohou
byli jsme jedno jeden v druhém
blíž už to nešlo
teď jsme si dav
a mezera mezi námi vydýchaná do vzduchoprázdna
má žiletkový okraj a tělo z oceli

* * *

jsem naivní
psali to
jsem sprostná a naivní jako první tráva na podmáčeném pozemku
co ani dobytku není k pastvě
i stromy okolo jsou jen kaligrafické znaky pro štípané dříví
a nemám nejmenší důvod věřit že zase obrostou listím
vždyť i já ruce sukovaté obrůstám jaro za jarem jen chlupy a štětinami
na pysk lepím místo cigaretky chvostík kouře z chladicích věží
a kopu do hrud svých mindráků
uvnitř i vně přijela pouť
je březen
a já jsem pořád tak naivní

* * *

vrchovato těžkých unavujících radostí
vrchovato záděrů na obou rukách
jediná touha vede do klubíčka pod peřinu
ale nesmím si dovolit povolit
stisk dlaně k dlani
zubu na zub
svěrače na konci dlouhé šňůry formujících se hoven
i když zrovna vypadám jako člověk
jsem jen unavená ženská jejíž naděje na spasení je momentálně naprosto mizivá

* * *

všechna poezie skončila v blátě a teď na ni drobně sněží
ne není to hrob
tím méně ovšem kolébka
je to bahniště prasat pro vousaté bachyně
díra pro popelení slepic
místo zanášení kde se vejce mění v pukavce a kořeny uhnívají
je to mé srdce sešněrované a propíchané cévami na nichž je ukřižováno krví
anebo přeci jen zasněžené dehonestující bláto
přes všechnu tu poezii zcela prozaické

* * *

jsem krásná jako ohnilé torzo laně
a štíhlá jako štěstí
když je hodně unavené
sedá mi do vlasů
a to ti potom raším v ústrety
silou pampelišek a konikleců
lilií zlatohlavých
raším ti do cesty
abys zakopl o ten drn a ústy dosedl do mých slabin
rukama do silných stránek
raším ti jarní past ačkoli vím že v ní nesetrváš
že nejsem dost k nakousnutí
že nejsem dost
i přesto mi stojí za to hodiny vyrůstat a pučet
boulit kořeny
nechat si mozek vymývat jarními dešti
až zbyde jen neurčitý akvarel
a všechna touha

* * *

jaro už plaší ptáky a země sčítá semena
veverky si do oušek pouštějí techno a rap
takže i já bych měla brzy rozkvést
ale jen pokud mi nedojde
že jsem jen kometa která už proletěla

* * *

všude je plno listí
a z rozdrásaných pupenů vystřeluje další a další
jaro mi šrámy značkuje zápěstí
a duši cejchuje železem až je těžká jako nacucané tenisky
kolem rybníků se houfují obojživelníci
a jejich opilý chuligánský zpěv mi v hlavě pulzuje jako migréna
brambory jsou za 11
a holohlavá paní přede mnou si hřebenem na lysině vyrábí červené proužky
vše viditelně přitakává životu
jen já zoufale fádně bráním své útroby před přijetím světla

* * *

slova zvolna docházejí kroutí se umírají a mizí
ústa už formují jen beztvarou masu zvuku
nohy šoupají kostelní lavice
chemický poprašek zasypává řepkové květy
stěny obytných souborů se boulí a praskají
ruce jsou opotřebeny do masa
nedostatečnost narůstá
a tvé objetí je už tak daleko
nedělní večer má příchuť mléka z pampelišek a cizích slin ulpělých v obličeji
trhá mi srdcem až vypadává z rytmu
a naprosto nesoucítí s palčivou bolestí vystřelující z místa kde vím
jak dlouhý
jak dlouhý je jediný týden

* * *

hlava plná slz co nechtějí odtéct očima
plná mezd a pomníků
být lepší je zjevná nutnost
ale obsluha motorového vyžínače je taky dobrý úkol
na lukách už otavy
na zahrádce mého pajšlu cosi k nepoznání rozžvýkaného
i když nikdy nebudu matkou
protože mezi tolik porodů se žádný plod vtěsnat nedokáže

strouhám na to slova a kapu citronovou šťávu
snad se to něco pohne
k tomu lepšímu